Wednesday, 10 January 2018

Krásné 15. výročí, moje milá deprese

Duševní nemoci jsou svině. Mnohem radši bych měla chřipku, protože u ní alespoň víte, na čem jste.

Nestane se vám, že si měsíce myslíte, že jste v pořádku, a pak se vám jednoho dne zničehonic pozmění váš pohled na věc a zjistíte, že uplynulé měsíce přeci byly jasným varováním: neustálá únava, kdy sice spíte 8 hodin, ale ráno se z postele vykopete jen s největším sebezapřením a utěšováním se, že si odpoledne půjdete lehnout (což ovšem člověk nemůže udělat, protože pak má večer zase naopak problém usnout a ve dvě ráno ještě nevraživě zírá na budík); ztráta zájmu o koníčky (kdy že jsem to naposledy šila?); přehnané zírání na seriály a čtení, i když ho to vlastně zas až tak nebaví, aby se člověk co nejvíc vyhýbal realitě; vyhýbání se veškerému přemýšlení, protože to je vždy jen přehlídkou negativního myšlení a pesimistického pohledu na svět.

Tuhle jsem během sedmiminutové cesty od metra do práce, kdy mi došla baterka v empétrosce, stihla promyslet, co všechno mi v práci nejde, co nezvládám a že je vůbec štěstí, že dosud nějakou práci mám. Pak jsem si samozřejmě neopomněla připomenout, jak jsou všechny moje kamarádky schopné a jak jim to všechno - na rozdíl ode mě - jde. A na závěr jsem vymyslela, že můj smysl života je vlastně snaha nikomu nepřekážet a nevadit (nebo alespoň nepřekážet víc, než je nezbytně nutné) a pomalu jsem začala přemítat, jak docílit toho, že nebudu nikomu na obtíž. Pak už jsem naštěstí dorazila do práce.

Co bychom si nalhávali - výše uvedené je moje výchozí nastavení, takže mě to vlastně ani nepřekvapuje. Jsem zklamaná, to ano, ale ne překvapená. Fakt jsem si naivně myslela, že si vedu dobře.

A víte co je nejhorší? Že možná i jo, ale já to nepoznám. Třeba si jen chci myslet, že je něco špatně, a ono je to přitom normální. Třeba všichni zápasí s neustálým nutkáním se schovat, zmizet a už se nikdy neobjevit. Třeba si všichni vyčítají všechny chyby a mají pocit, že vůbec nic nezvládnou. Třeba všichni přemýšlejí o tom, že tenhle život už je stejně k ničemu, nikam to nevede a bylo by nejlepší se jednoho rána už prostě neprobudit.

Sunday, 31 December 2017

Ohlédnutí

Máme za sebou Vánoce a před sebou Nový rok. To je takové to období, kdy si člověk - pokud může - vezme dovolenou, válí se v posteli s hrnkem horkého čaje, cukrovím a knihou, případně filmem na sledování. Tedy aspoň já to tak dělám (a je mi fajn) :)

Sunday, 24 December 2017

Ocuiči: Kurai tokoro de mačiawase

Na poslední den jsem si nechala knížku, kterou teď momentálně čtu. Za dovezení ještě jednou děkuji Miri, která se obětovala a za cenu toho, že jí může hrozit smrt hlady (při těch cenách v Japonsku bych se ani nedivila), mi ji našla v těch stozích knih v BookOFFu a koupila. Děkuji! *hug*

Příběh je celkem jednoduchý: Mičiru nešťastnou náhodou ztratila zrak, kvůli čemuž ani nedodělala vysokou školu, nemá práci a po smrti otce žije ve svém rodném domě úplně sama. Občas jí sice pomůže s nákupem nebo dalšími povinnostmi kamarádka Kazue, ale jinak dívka tráví většinu času jen poleháváním v pokoji a nicneděláním. Pomalu si ale jednou začne uvědomovat, že možná v domě není tak úplně sama, jak si myslela.

Zní to sice jako nějaký thriller, ale nebojte, není. Z toho, co jsem zatím přečetla (str. 190 z cca 260), jde spíše o lidské drama a o cestu ke znovunalezení chuti bojovat - bojovat za přátelství, za lepší život, za odhalení pravdy.

Kavi je nadšená, a proto druhý dík patří japonskému rádiovému pořadu Radirer Saturday (らじらーサタデー), kde tuhle knihu doporučovali! Prosím si víc takových!

Saturday, 23 December 2017

Laini Taylor: Daughter of Smoke & Bone

Předposlední dílo je jedno ze dvou, které teď čtu.

Přestože fantasy není zrovna žánr, který bych obvykle četla, téhle knize jsem dala šanci. Rovněž to bylo jedno z prvních YA, ke kterému jsem se dostala. Asi hlavně kvůli tomu, že se částečně odehrává v Praze a já byla zvědavá, jak a co tam budou popisovat.

Příběh se točí kolem šestnáctileté Karou, téměř obyčejné studentky umění. Téměř proto, že její jedinou rodinu tvoří chiméry - takoví napůl lidé se zvířecími rysy. A taky pracuje jako spojka mezi překupníky se zuby a Brimstonem, jakýmsi čarodějem platícím přáními. Jenže poklidné dny v duchu školních úloh a úkolů od Brimstona jí naruší setkání s andělem v Marrákeši, jenž se jí hned pokusí zabít.

Když jsem to kdysi před lety četla poprvé, líbilo se mi to. Tak moc, že jsem se rozhodla si to přečíst znova (protože si to vůbec nepamatuju!). Teď už však tak nadšená nejsem - na můj vkus moc romance a osudových vztahů X_x

Friday, 22 December 2017

T.J. Klune: How to be a Normal Person

Najít v žánru m/m romance dílo, které má sympatické postavy, je to zábavné, nejsou to náctiletí, kteří se teprve hledají (a není to celé jen o sexu, protože čeho je moc, toho je příliš), to je docela kumšt. Nebo mám aspoň ten pocit. Většina věcí ode mě dostala tři hvězdičky, což je nejlepší způsob, jak se zbavit průměrného díla. Ale tohle, to má hvězdiček pět - splnilo to všechny podmínky a ještě je jedna z hlavních postav asexuál - to je prostě poklad!

Gus je všechno jen ne normální a chce, aby ho všichni nechali na pokoji (to je můj člověk!). Jenže pak se zničehonic objeví bezprostřední Casey, hipster s lehkou závislostí na instagramu (a trávě). A Gusův život obrátí naruby. Do té míry, že se Gus rozhodne, že se stane "normálním" člověkem. Brnkačka.

Jop, právě hlavní postava Guse byl asi nejhlavnější důvod, proč mě to tak chytlo. Jen chtěl mít svůj klid a ke všemu tomu bordelu kolem přišel jak slepý k houslím - úplně jsem před očima viděla, jak z toho vyšiloval (a smála se jeho neštěstí; jsem hrozná XD). Trošku jsem se bála postavy Caseyho, protože hipstery nemusím, ale ten taky vůbec nebyl špatný, i když takový prudce random. Dohromady tvořili výbornou dvojku a člověku nezbývá, než jim fandit.

Thursday, 21 December 2017

Takidži Kobajaši: Loď na kraby

Nemůžu říct, že bych měla nějak moc zkušeností s  proletářskou literaturou. Vlastně jsem vůbec žádnou nečetla. Tak jsem si řekla, že je na čase to aspoň zkusit. Objevila jsem dílo Loď na kraby, což je takový asi nejznámější zástupce japonské proletářské literatury, o kterém jsem se samozřejmě učila, avšak nikdy ho nečetla.

Není to zrovna moc hezké čtení. Příběh se věnuje skupině mužů (jejichž jména se za celou dobu ani nedozvíme, což zvyšuje pocit, že jde prostě o bezejmnenný dav, kde je každý snadno nahraditelný), kteří se nechají najmout na práci na lodi, která chytá a zpracovává kraby. Jenže místo férových pracovních podmínek se jim dostane jen krutého zacházení, dlouhých šichet bez možnosti odpočinku, špíny a nedostatku vody. Vedoucí jim dávají čím dál víc práce a nutí je dřít do úmoru nehledě na nemoci či vyčerpání. Doslechneme se, že výrobk jdou skvěle na odbyt a firmě se finančně daří, ale sami pracovníci z toho vůbec nic nemají - jen svou dřinou zvyšují výdělky vedení firmy.

Ze všech koutů se na čtenáře valí jen znechucení nad nelidskostí vedoucích/firem a naprostá beznaděj. Soucítíte s tou partou mužů jako celkem a nechápete, jak se něco takového může vůbec dít.

Jak říkám - ne moc hezké čtení

Wednesday, 20 December 2017

Naoya Shiga: Dwelling by the Moat

Docházejí mi díla, která bych si natolik pamatovala, abych o nich mohla něco málo napsat. Takže dnes jen taková kratičká povídka, kterou jsem zvládla přečíst v mezičase.

Celý příběh se vlastně točí kolem spisovatele, který nám popisuje své bydliště. Zní to nudně, ale i na těch pár stránkách se mu skvěle podaří navodit atmosféru příjemné samoty propojené s přírodou a celé to zakončí melancholickým zamyšlením nad tím, zda litovat slepici, kterou zakousla kočka, kuřata, která po slepici zbyla a musejí se postarat sama o sebe, či kočku, která byla chycena a čeká ji utopení.

Pěkné, krátké, čtivé, s myšlenkou. Já si snad znovu přečtu Popelavý měsíc, poněvadž si ho ani za mák nepamatuju.

Tuesday, 19 December 2017

Magda Szabóová: Dveře

Některé knihy se vám dostanou do ruky ani nevíte jak. Tohle je jedna taková. Nemám tucha, kde se vzala, ale prostě jsem si jednou všimla, že je doma, tak jsem ji rozečetla s tím, že když bude špatná, zanechám ji někde v knihobudce.

Celý příběh se točí okolo spisovatelky a jejího vztahu se stárnoucí hospodyní Emerence. To se může zdát poměrně obyčejné, ale vztah je to natolik komplikovaný - nejsou to přítelkyně, nejsou to naprosto neznámé ženy, které by neměly nic společného, není to jen obyčejná zaměstnankyně a poslušná podřízená - a postava Emerence byla natolik zajímavá, že to na celou knihu bohatě vystačí.

Začetla jsem se, vtáhlo mě to do děje a ačkoliv jsem nečekala, že by mě to bavilo, dostala jsem se do toho rozpoložení, kdy chci knihu rychle dočíst, abych věděla, co se tam stane, ale nechci ji dočíst, protože pak skončí a já už nebudu mít co číst.

Ženské autorky a ženské hrdinky mě holt baví.

Monday, 18 December 2017

Tokuró Nukui: Tenši no šikabane

Dnes opět neočekávejte spoiler-free verzi...


Po přečtení téhle perly jsem na twitteru zanechala následující sdělení:

"Čtyři mrtví, protože to pár čtrnáctiletých nevydrželo bez sexu. Wtf did I just read?? X_x"

Jop, to je celá zápletka.

Ale protože by to byl extrémně krátký článek, tak vám ještě přiblížím, že celý příběh začne tím, že čtrnáctiletý maník - hodný kluk, dobré chování i známky, žádné průsery - spáchá sebevraždu skokem ze střechy. Otec chlapce se s tím nehodlá smířit a vyzvídá od synových kamarádů, co by mohlo být příčinou. Nějak se mu nezdá, co slyší. A pak jeden z nich taky spáchá sebevraždu. A pak další...

Anotace zněla zajímavě, ale to vysvětlení... Pořád jsem čekala nějaké normální vysvětlení, něco s čím bych se mohla ztotožnit nebo s čím bych mohla sympatizovat. A ono nic.

Holt zápletky se sexem (a nevěry, ty obzvlášť) jdou nějak mimo mě...

Sunday, 17 December 2017

Li Ang: Řezníkova žena

Kvůli téhle knížce si teď ze mě dělá legraci, že kriminálky nečtu, ale jakmile tam ženská rozsekává manžela, tak se po tom vrhám. No... ano :D

Mimochodem, dnes jsem se spoilerům nevyhnula *krčí rameny*

Ale tohle kriminálka není. Alespoň v tom běžném slova smyslu ne. Spíše je to taková sonda odhalující, co obyčejná žena dokáže, když je soustavně týrána, zesměšňována a přehlížena. Odehrává se kdesi na začátku 20. století na Taiwanu, kde místní nevidí ženu jako lidskou bytost, ale jen jako majetek a otroka v jednom. A i když se nějaká žena vzbouří a zabije manžela, jako to udělá naše protagonistka, policie věří, že to udělala kvůli/na popud/s pomocí milence. Jiné vysvětlení vůbec nepřichází v úvahu.

Nikdo nevidí, že jako malé jí zemřel otec, a protože žena nemůže nic vlastnit, byly s matkou vyhnány z domu, neměly co jíst. Nikoho nezajímá, že byla strýcem provdána za mnohem staršího muže, který se živí podřezáváním prasat a který ji ustavičně bije a znásilňuje. Že to nezajímá muže, to bych ještě
pochopila, ale že i ženy jsou proti ní, to je tedy hnus. A už jsem se zmínila, že je to založené na skutečné události?

Nemůžu říct, že by to bylo pěkné počtení, to tedy ne, ale za přečtení to stojí.