Wednesday, 16 May 2018

Vysokoškoláci - elita národa


Dnes měly být na programu dvě hlavní věci: frustrace (nejen) s přihláškami a zmatení sama sebou (takže běžný stav) plus pár menších, ale nakonec jsem se u školních záležitostí natolik dopálila, že je radši ponechám jako samostatnou kapitolu a hrabat se v mém mozku budeme až někdy jindy.

Když jsem brala tuhle práci, nikdo mi neřekl, že budu i detektivem.

Monday, 16 April 2018

Tour de Morava se letos nekoná (alespoň zatím)


Letošní rok to prostě není ono. Hvězdy jsou nejspíš v nějakém špatném postavení či co. Nebo se posunulo magnetické pole země a narušilo mi cosi v hlavě. Nebo se můj počítač inspiroval banány a šíří kolem sebe vlny, které urychlují proces degenerace mozku. Kdo ví, ale prostě a jednoduše to stojí za houby.

Thursday, 22 March 2018

Rychle a zmateně

Dnes si povíme pohádku, co vy na to? Tu o jasném rozdělení kompetencí a rychlém uskutečňování změn v informačním systému, jakožto páteřním systému školy. Tu, kde je rozhodnuto provést nějakou změnu v generovaném dokumentu, vy ji zadáte k vyřízení a do pár dnů (maximálně) hotovo. Všechno funguje, všechno je aktuální. Paráda.

A teď skutečná verze - my vs. Brno.

Thursday, 8 March 2018

A život jde dál...


Slibovala jsem pozitivnější příspěvek a opravdu se ho dočkáte – jen to ještě asi chviličku zabere.

Kdybyste se zeptali, jak mi je, řekla bych vám, že to jde. Ale to já říkám vždycky. I minulé pondělí, když jsem sepisovala předchozí příspěvek, jsem si říkala, že to není tak hrozné, že to jde (a podívejte, co z toho vzešlo; ještě štěstí, že když je mi hůř, už nemám chuť ani potřebu psát.)

Monday, 26 February 2018

Takové normální pondělí

Včera jsem se prohrabávala starými skripty na japonštinu a připadala si jak malé dítě o Vánocích. Těch hlášek, co jsem si vpisovala do každičkého volného místa, těch gramatických pouček a slovíček a vůbec všelijakých hovadin typu: „To je to, co máte nad střechou. Tam nemáte nic, ale ten prostor je sora.“ XD A těch domácích úkolů, kde jsem psala nejrůznější hovadiny, co mě v nejpitomějších nočních hodinách napadaly (a psala jsem tak hezky čitelně! Ale hranatě -_-). A testy, které bych nechtěla vyplňovat ani teď po letech, natož tehdy. No prostě blaho.

A proč že to vlastně píšu? Protože to je asi jediná věc, co mi za poslední dobu udělala radost, tak jsem se chtěla podělit.

(a to je pro dnešek vše, dál to nečtěte, nestojí to za to; -3/10 would not recommend, příště to bude pozitivnější, slibuju; ...potřebuju panáka)


Wednesday, 10 January 2018

Krásné 15. výročí, moje milá deprese

Duševní nemoci jsou svině. Mnohem radši bych měla chřipku, protože u ní alespoň víte, na čem jste.

Nestane se vám, že si měsíce myslíte, že jste v pořádku, a pak se vám jednoho dne zničehonic pozmění váš pohled na věc a zjistíte, že uplynulé měsíce přeci byly jasným varováním: neustálá únava, kdy sice spíte 8 hodin, ale ráno se z postele vykopete jen s největším sebezapřením a utěšováním se, že si odpoledne půjdete lehnout (což ovšem člověk nemůže udělat, protože pak má večer zase naopak problém usnout a ve dvě ráno ještě nevraživě zírá na budík); ztráta zájmu o koníčky (kdy že jsem to naposledy šila?); přehnané zírání na seriály a čtení, i když ho to vlastně zas až tak nebaví, aby se člověk co nejvíc vyhýbal realitě; vyhýbání se veškerému přemýšlení, protože to je vždy jen přehlídkou negativního myšlení a pesimistického pohledu na svět.

Tuhle jsem během sedmiminutové cesty od metra do práce, kdy mi došla baterka v empétrosce, stihla promyslet, co všechno mi v práci nejde, co nezvládám a že je vůbec štěstí, že dosud nějakou práci mám. Pak jsem si samozřejmě neopomněla připomenout, jak jsou všechny moje kamarádky schopné a jak jim to všechno - na rozdíl ode mě - jde. A na závěr jsem vymyslela, že můj smysl života je vlastně snaha nikomu nepřekážet a nevadit (nebo alespoň nepřekážet víc, než je nezbytně nutné) a pomalu jsem začala přemítat, jak docílit toho, že nebudu nikomu na obtíž. Pak už jsem naštěstí dorazila do práce.

Co bychom si nalhávali - výše uvedené je moje výchozí nastavení, takže mě to vlastně ani nepřekvapuje. Jsem zklamaná, to ano, ale ne překvapená. Fakt jsem si naivně myslela, že si vedu dobře.

A víte co je nejhorší? Že možná i jo, ale já to nepoznám. Třeba si jen chci myslet, že je něco špatně, a ono je to přitom normální. Třeba všichni zápasí s neustálým nutkáním se schovat, zmizet a už se nikdy neobjevit. Třeba si všichni vyčítají všechny chyby a mají pocit, že vůbec nic nezvládnou. Třeba všichni přemýšlejí o tom, že tenhle život už je stejně k ničemu, nikam to nevede a bylo by nejlepší se jednoho rána už prostě neprobudit.

Sunday, 31 December 2017

Ohlédnutí

Máme za sebou Vánoce a před sebou Nový rok. To je takové to období, kdy si člověk - pokud může - vezme dovolenou, válí se v posteli s hrnkem horkého čaje, cukrovím a knihou, případně filmem na sledování. Tedy aspoň já to tak dělám (a je mi fajn) :)

Sunday, 24 December 2017

Ocuiči: Kurai tokoro de mačiawase

Na poslední den jsem si nechala knížku, kterou teď momentálně čtu. Za dovezení ještě jednou děkuji Miri, která se obětovala a za cenu toho, že jí může hrozit smrt hlady (při těch cenách v Japonsku bych se ani nedivila), mi ji našla v těch stozích knih v BookOFFu a koupila. Děkuji! *hug*

Příběh je celkem jednoduchý: Mičiru nešťastnou náhodou ztratila zrak, kvůli čemuž ani nedodělala vysokou školu, nemá práci a po smrti otce žije ve svém rodném domě úplně sama. Občas jí sice pomůže s nákupem nebo dalšími povinnostmi kamarádka Kazue, ale jinak dívka tráví většinu času jen poleháváním v pokoji a nicneděláním. Pomalu si ale jednou začne uvědomovat, že možná v domě není tak úplně sama, jak si myslela.

Zní to sice jako nějaký thriller, ale nebojte, není. Z toho, co jsem zatím přečetla (str. 190 z cca 260), jde spíše o lidské drama a o cestu ke znovunalezení chuti bojovat - bojovat za přátelství, za lepší život, za odhalení pravdy.

Kavi je nadšená, a proto druhý dík patří japonskému rádiovému pořadu Radirer Saturday (らじらーサタデー), kde tuhle knihu doporučovali! Prosím si víc takových!

Saturday, 23 December 2017

Laini Taylor: Daughter of Smoke & Bone

Předposlední dílo je jedno ze dvou, které teď čtu.

Přestože fantasy není zrovna žánr, který bych obvykle četla, téhle knize jsem dala šanci. Rovněž to bylo jedno z prvních YA, ke kterému jsem se dostala. Asi hlavně kvůli tomu, že se částečně odehrává v Praze a já byla zvědavá, jak a co tam budou popisovat.

Příběh se točí kolem šestnáctileté Karou, téměř obyčejné studentky umění. Téměř proto, že její jedinou rodinu tvoří chiméry - takoví napůl lidé se zvířecími rysy. A taky pracuje jako spojka mezi překupníky se zuby a Brimstonem, jakýmsi čarodějem platícím přáními. Jenže poklidné dny v duchu školních úloh a úkolů od Brimstona jí naruší setkání s andělem v Marrákeši, jenž se jí hned pokusí zabít.

Když jsem to kdysi před lety četla poprvé, líbilo se mi to. Tak moc, že jsem se rozhodla si to přečíst znova (protože si to vůbec nepamatuju!). Teď už však tak nadšená nejsem - na můj vkus moc romance a osudových vztahů X_x

Friday, 22 December 2017

T.J. Klune: How to be a Normal Person

Najít v žánru m/m romance dílo, které má sympatické postavy, je to zábavné, nejsou to náctiletí, kteří se teprve hledají (a není to celé jen o sexu, protože čeho je moc, toho je příliš), to je docela kumšt. Nebo mám aspoň ten pocit. Většina věcí ode mě dostala tři hvězdičky, což je nejlepší způsob, jak se zbavit průměrného díla. Ale tohle, to má hvězdiček pět - splnilo to všechny podmínky a ještě je jedna z hlavních postav asexuál - to je prostě poklad!

Gus je všechno jen ne normální a chce, aby ho všichni nechali na pokoji (to je můj člověk!). Jenže pak se zničehonic objeví bezprostřední Casey, hipster s lehkou závislostí na instagramu (a trávě). A Gusův život obrátí naruby. Do té míry, že se Gus rozhodne, že se stane "normálním" člověkem. Brnkačka.

Jop, právě hlavní postava Guse byl asi nejhlavnější důvod, proč mě to tak chytlo. Jen chtěl mít svůj klid a ke všemu tomu bordelu kolem přišel jak slepý k houslím - úplně jsem před očima viděla, jak z toho vyšiloval (a smála se jeho neštěstí; jsem hrozná XD). Trošku jsem se bála postavy Caseyho, protože hipstery nemusím, ale ten taky vůbec nebyl špatný, i když takový prudce random. Dohromady tvořili výbornou dvojku a člověku nezbývá, než jim fandit.