Saturday 16 July 2011

Two faces of London

Doprava je jedna z věcí, co mě na Londýnu fakticky fascinujou. Z finančních důvodů jsem sice převážně chodila pěšky, ale i jen sledovat ten chaos na ulicích byl zajímavý. Nevím, jestli je to množstvím aut, úzkými uličkami nebo iluzí, kterou vytvářejí ty vysoké autobusy, ale mám prostě pocit, že ty ulice jsou totálně přeplněné, div že nepraskají ve švech. Nejvíc je tu samozřejmě taxíků, ale je tu i obrovské množství Brouků a Minicooperů *kavi je v nebi*. Upřímně, nechtěla bych tu být řidičem. A už vůbec ne řidičem autobusu. Je neuvěřitelné, kam všude se ten autobus, ta kráva velká dvoupatrová vejde. Dvakrát se mi povedlo jet nahoře úplně vpředu a přiznávám, že za každou jízdu jsem měla asi 4 infarkty. Minimálně. Jedete, vidíte před sebou sloup, který se velkou rychlostí přibližuje k vám, a teprve v poslední vteřině se autobus stočí, takže se tak tak vyhnete jisté smrti. A těch lidí, co vidíte před sebou a najednou vám zmizí pod autobusem. Přejeli jsme jich aspoň 20, sejmuli 5 kolařů a sešrotovali tak patnáct aut. Nijak mě neuklidňoval ani fakt, že všichni řidiči, okolo kterých jsme jeli, automaticky rychle sklápěli okénka, aby o ně nepřišli. Přísahám, že takovej ten Záchrannej bus z Pottera, jak mu všechny překážky uskakují z cesty, není výmysl - to je typickej londýnskej bus.

Poslední pohled na rikšu, než ho autobus převálcuje

Není divu, že tu maj tolik velkých parků - někde si odpočinout musejí. Jako první jsem viděla Regent's Park a byla unešená. Byl obrovský. Jako že fakt obrovský. Zapomeňte na Stromovku či Smetanovy Sady v Olmu - tady byla tráva kam oko dohlédlo (a že byl hezký rozhled). Obzvlášť miluju zdejší trávu - krátká, zelená, člověk by se tam nejradši rozplácl s knihou a zapomněl na svět. Škoda, že jsem neměla čas to zkusit (a k Sósekimu stejně potřebuju slovník, který je v kompu).

Regent's Park

Jako druhý jsem měla tu čest poznat Hyde Park. Pokud se nacházíte kdesi uprostřed, nevěřili byste, že jste v Londýně. A díky rozloze je zde možná i variabilita - nejen moje oblíbená travička, ale i přerostlá tráva jak na normální louce. A vejde se tam spousta lidí. Což je i nevýhodou, protože pak jsou ty lidi všude a už to není takové žůžo.

Hyde Park

A dneska jsem se jela podívat na Hampstead Heath, který je odsud sice dost daleko, ale když jsem zjistila, že to bylo oblíbené místo Sósekiho, rozjela jsem se tam. První dojem byl úžasný - travička, krásné košaté stromy, květiny, málo lidí... a les. A to byl kámen úrazu. Věřím, že je to skvělá procházka, ale jít lesem po úzkých vyšlapaných cestičkách, nikde nikdo, a když už někdo, tak chlap - to holce na klidu nepřidá (celou dobu jsem si říkala, že to je ideální místo pro nadržené páry - a taky jsem tam na jeden takový narazila -_-). Takhle jsem si dneska střihla asi tři adrenalinové procházky lesem a pak se radši držela širších cest. A ještě jedna (ale sakra velká) výtka - nedostatek map. Když víte, že tam někde je vyhlídka na Londýn, ale musíte ji hledat tři hodiny neustálého chození v kruzích, tak vás to leda tak nasere. Nicméně jakmile jsem vyšplhala na tu větrnou hůrku, bylo mi jasné, co na tom Sóseki tak miloval. Samota, klid, krásná příroda a jakási lehká melancholie. Tam bych si chtěla jít číst Sósekiho. Škoda že už nebudu mít příležitost.

Hampstead Heath

No comments:

Post a Comment