Monday, 24 October 2011

Další lazy víkend

Tak jsem manžela do té hospody přeci jen dotáhla. Ale japonská hospoda nemá s tou naší krom opilých lidí nic společného. Servis je mnohem lepší, obsluha velmi vstřícná, ale alkohol stál lehce za prd. Z toho ledového čaje zvaného šóčú se neopiju, ani kdybych chtěla. Navíc jsem měla jen jeden, protože pak nás vzali ostatní návštěvníci mezi sebe a už bylo jedno, co jsem chtěla - dostala jsem vodu a bylo hotovo. O manželovi se to říct nedá - nakonec měl ty čaje 4 a jeho jediným štěstím bylo, že když jsme se po půlnoci vraceli, už nejezdily skoro žádná auta, protože jinak by byl na placku. Celé osazenstvo té malinkaté hospůdky mu neustále dolévalo, dostali jsme udon, celý večer poslouchali karaoke v podání starousedlíků a vůbec se s manželem všichni bavili o všem možném. Byli z něj tak nadšení, že jsme nakonec ani nic neplatili. Manžel si to náležitě užil, já jen seděla vedle, tvářila se mile a to bylo tak všechno. Takhle já si návštěvu hospody fakt nepředstavuju. Se svou omezenou japonštinou se nezmůžu na jedinou větu a tím pro mě veškerá zábava končí. Jazyková bariéra je na mě příliš silná a vážně začínám uvažovat, že všem budu prostě tvrdit, že neumím japonsky.
Ještě nikdy jsem si nepřipadala tak odříznutá od okolního světa jako teď. A to počítám i dobu, kdy jsem neměla net, a tudíž nikoho, s kým bych mluvila. Lidé kolem mluví, baví se a užívají si a já jen sedím a nedokážu proniknout do toho jejich světa zábavy. Jako bych byla duch. Kdybych se z ničeho nic vypařila, nikdo by si toho nevšiml. Kvůli takovéhlemu pocitu jsem nemusela jezdit až sem, to samé zažívám i v Čechách. Ale tam mám aspoň ten alkohol. Kdybyste věděli, co bych zrovna teď dala za dvojku bílýho...
Nečekala bych, že to řeknu, ale chybí mi české hospody. A chybí mi čeština - vážně bych se ještě před měsícem vysmála každému, kdo by mi tvrdil, že přijde doba, kdy nebudu mít ráda japonštinu. Přišla a sakra rychle. Zatracená japonská vláda - je to všechno jejich vina, takhle si z lidí dělat sprýmy a posílat pitomce do země, kde se s češtinou nedomluví.

V sobotu se mělo jít do svatyně, ale kvůli počasí se to odpískalo. Za ten den jsem neudělala lautr nic, protože manžel furt něco chtěl, a pracovat jsem byla schopná až večer, když vyrazil s nějakou Japonkou ven. To jsem si zas přilepila svůj úžasný oranžový lístek na dveře a šprtala znaky. V neděli jsem udělala asi stejný kulový jako v sobotu, protože tou dobou už jsem měla od Niny přetaženou Junjou Romanticku a to už člověk nic neudělá, ani kdyby chtěl. Večer jsem si pak přenesla učení do společenské místnosti, kde byl manžel zalezlej a snažila jsem se něco naučit. Bohužel, jediné, čeho jsem dosáhla bylo, že mi manžel dával jasně najevo, že věci, co se učím, on už dávno zná. To člověku věru náladu nezlepší. 
Občas je fakt na zabití - třeba zrovna včera, když jsem měla službu na úklid. Celý týden mi tvrdí, jak mi pomůže, a kdo myslíte, že udělal celý úklid? Správně - on "ztratil" klíče od kola a celou dobu, co já uklízela, on je "hledal". A v noci, když už bych třeba i měla jít spát, mě vytáhne do kuchyně, kde smolí svůj úkol na ruštinu, aby tam nebyl sám. Jako bylo moc hezký, že mi občas kousek přečetl - hezky se to poslouchalo - ale být tam až do 3 do rána? To je trošku moc i na mě, když ráno vstávám. 
Btw krom ruštiny se prý chce naučit i česky. Jeho dosavadní slovní zásoba sestává ze slov: pikolík, kurevník, šukat a vše bude dovoleno. Neptejte se, kde k tomu přišel...
Abych se zmínila i o něčem jiném - konečně mi přišly karty k účtům v bance a na poště, mám pocit, že začínám chápat ten děsivý systém třídění odpadků, Udai je dnes plná středoškoláků a středoškolaček v krátkých sukénkách, na což se moc dobře kouká; horší je, že i já mám dnes sukni a v té se na kole jezdí sakra blbě. O víkendu bych se konečně ráda podívala do Nikkó, ale záleží jestli pojedou i ostatní. I kdyby se nejelo, příští týden je ve čtvrtek státní svátek (Bunka no hi - den kultury), takže balim věci, zatahuju páteční znaky a jedu do Tokia. Musím ještě vymyslet, co všechno chci vidět a kam chci jít - nemám absolutně tucha.

Thursday, 20 October 2011

Wrong life

Prozraďte mi někdo, proč jsem veškerou svou yaoi sbírku nechala doma? Co tu má asi sama holka po večerech dělat (krom znaků)? Být v Olmu, pokusím se někoho vytáhnout ven, ale tady to asi dost dobře nejde. Rozhodně ne, když máte tak dutýho spolubydlícího jako já. Schválně jsem si koupila pivo a vypila ho před ním, aby viděl, že nejsem jako ty útlocitný Číňanky, co se k pití ani nepřiblíží, navíc jsem ochotná s ním někam jít a on se tu snaží vytáhnout do hospody kdekoho jen mě ne. Jako je sice pěkný sledovat, jak tu víceméně nabaluje už i kluky - zvlášť u toho dnešního Kanaďana/Japonce se fakt snažil zatímco já jen rudla (s ušima nastraženýma, aby mi něco z toho neuniklo XD), ale občas by to chtělo aby i otevřel oči. Co musí holka udělat, aby s ní šel někdo pít?
Na druhou stranu nesmím zapomenout, že je to kluk obecný - jinými slovy natvrdlej trouba s nulovým pozorovacím talentem a totálně bez empatie. Člověk ho musí kopnout, aby něčeho dosáhl. Takže to asi zase zůstane na mě, abych udělala první krok. Hlavně mi netvrďte, že by nešel - kluk, s kterým perem, uklízíme a už doslova i jíme z jednoho talíře (myšleno přeneseně - byl to umělohmotný tácek, talíře tu nevedem XD)?
...
Ehm, jak jsem se za necelé tři týdny vlastně dostala až k takovýhlemu problému? Něco mi říká, že se někde stala nějaká chyba (error 013 - wrong life). Já přeci s klukama ani nemluvím, natož pak anglicky a je úplně nemyslitelné, abych je zvala na pivo. Já vlastně pivo ani nepiju O_o
V podstatě jsem se ale nijak nezměnila - pořád se vyhýbám lidem, pořád se bojím mluvit, protože cokoliv vypustím z pusy jsou neuvěřitelně trapný věty (pokud se to dá nazvat větou), pořád se radši schovávám v pokoji a kamkoliv se hnu, empétroska jde se mnou. Ale je to jako bych měla prázdniny - sice tu nějaké učení je, ale většinou prostě jen přežívám ze dne na den, bez plánu, bez omezení. Nemusím plánovat, kdy pojedu domů, v kolik se večer musím vrátit, v kolik musím jít spát, nikomu se nezodpovídám, nemusím ze sebe dělat tu snaživku, jakou jsem v Olmu. Ale jsem tu taky dost osamělá - Miki tu většinu času není, Nina se neodlepí od mobilu, většinu zahraničních studentů znám leda tak od vidění. Přežívám díky netu, ale málokdo je na netu v době, kdy jsem tam já. Spousta lidí mi chybí, ale zatím ne na té úrovni, kdy bych se kvůli nim chtěla vrátit. Nechci se vrátit. Tohle je rok, který patří jen mně a už nikdy se nebude opakovat. Tohle je rok svobody, rok prázdnin. Rok, kdy si můžu dělat co chci, aniž bych musela myslet na budoucnost. Rok, který se nepočítá. Kéž by nikdy neskončil...

Wednesday, 19 October 2011

Zase to pondělí...


Pondělky by se měly zakázat. Sice si tentokrát nemůžu stěžovat, že bych měla školu hned v 8 ráno, to ani náhodou, ale stejně to byl otřes. Moc jsem se nevyspala, protože jsme s Nikodémem až do půl druhý konzultovali naše rozvrhy, takže ze všech těch sylabů už mám kopřivku jen je vidím. A navíc jsem ještě měla blbou náladu, protože v těch půl druhý jsme to nezabalili - Nikodém se vydal na výzvědy k Číňankám s tím, že mám počkat, že se vrátí. No nevrátil se a já čekala půl hodiny úplně zbytečně. Navíc nás hned po ránu sprdla moje sousedka O-san, že kvůli Nikodémovi v noci vůbec nemohla spát, a pak se pustila do dlouhosáhlého anglicko-japonského kritizování Nikodéma. A to jsem v sobě ještě neměla ani kafe a mozek mi to prostě nebral. Jenže my o vlku... Z ničeho nic se dotyčný v kuchyňce zjevil a už zas otravoval s tím zatraceným rozvrhem. Ano, ten den byla deadline, kdy jsme měli odevzdat seznam námi zvolených předmětů, ale takový tyjátr kolem toho dělat nemusel. A zase: Počkej na mě. Tak jsem čekala až dokud se jeho veličenstvo neuráčilo mi sdělit, že na hodinu kašle a bude se radši věnovat smolení svého rozvrhu. To mě podráždilo ještě víc, takže do školy jsem už jela poměrně naprdnutá. A hned první hodina mi náladu nijak nezlepšila, neboť jsem z ní byla vyhozena. Nikodémovi to později přišlo děsně vtipný a někdy tou dobou jsem se zařekla, že dnes večer ho nechci ani vidět a že budu radši študýrovat. To bylo podpořeno i následující hodinou, kde jsme četli jakýsi článek. Teda četli - většina spíš louskala a já se topila v bažině kandži, které jsem nikdy ani neviděla. Moje čtení připomínalo doplňovačku: Maná ... ni toku-něco no ...mi ga ....keteiru. Proč já se do té země ještě nepropadla a nezůstala tam?
A abych toho neměla málo, tak následující hodina se nese v duchu přípravy na ikkjú, což je sakra hodně mimo mojí ligu, takže zase budu za debila. Není divu, že po příchodu na intrák už jsem měla náladu hluboko pod bodem mrazu. Akorát jsem si udělala kafe, sesmolila vzkaz na dveře a zavřela se do své kobky, kde jsem poctivě študýrovala kandži, abych druhý den nebyla za až tak velkého debila.

Tím jsem se dala jakž takž dohromady a úterý už probíhalo o něco lépe. Odpadly mi hned tři hodiny, takže jsem se mohla odpoledne trošku prospat. Jak se ukázalo, byl to velice dobrý nápad, jelikož večer jsem si s večeří sedla k televizi ve společenské místnosti, za chvilku se připojil Nikodém a místnost jsme až do druhé ranní neopustili. 

Jo, tohle se vedle mě celej večer rozvalovalo :D
Nejdřív jsme sledovali pořad o děsně kawaii mláďatech různých zvířat, pak jsme s Číňankama probírali ujetou doramu, co dávali (a kde byl děsně pěknej herec - vsadim boty, že to byl jeden z členů Arashi), pak si Nikodém opakoval korejštinu a já se dala do znaků. Nakonec to byl velmi příjemnej večer, přestože se Nikodém vyloženě snažil, abych se cítila jako naprostej pablb (asi to z něj budu muset vymlátit). Upřímně si nemyslím, že po roce tady bude moje japonština jakkoliv lepší - stále rozumim prdlajs, nedomluvim se, ani kdyby na tom záležel můj život, a k jakýmukoliv letáku si musim brát slovník. Holt si ze mě bude W-sensei po návratu dělat srandu, jak jsem blbá a že nemělo cenu mě sem posílat. Souhlasím - zatím jediné, co jsem tu zjistila, je, že ať se budu snažit sebevíc, vždycky je kolem nejmíň 10 lidí, kteří to zvládnou mnohem líp za mnohem kratší čas. Tak nějak ztrácim chuť tu japinu ještě studovat - nemá to cenu.

Autorka chce jen dodat, že asi dvě minuty po napsání tohohle příspěvku si vlezla s knížkou do postele, jen aby v zápětí byla vyrušena zaklepáním, vpádem Nikodéma do pokoje a následným přesvědčením, že se s ním rozhodně musí zúčastnit prezentace naší země na základní škole.
Milý deníčku, dnes jsem si koupila své první pivo, protože bez alkoholu tohle prostě nemám šanci přežít...

Monday, 17 October 2011

Chiiiiii-zu!

A konečně i nějaké obrázky. Jelikož to s netem stále vypadá špatně a já už to nemůžu vydržet, rozhodla jsem se s vámi podělit o něco málo z mé narůstající složky obrázků.

Tohle je z letiště ve Frankfurtu. Ten zadek letadla je to moje letadýlko. Tedy to větší z nich.


Tohle je brána vedoucí k ucunomijské džindže. Dovnitř jsem ještě nešla, protože se tam bojim, ale i z venku vypadá moc pěkně.


Hlavní cesta uvnitř kampusu školy.

Zadní strana menzy, kam jsem ještě ani nepáchla.

Výhled z mého krásně přízemního balkonu. Cvrčkové a toulavé kočky na balkoně mě asi brzy přivedou k šílenství.


Tzv. Seikyo, tedy budova menzy, která se nachází nalevo. To přímo před váma je konbini, kde jsem zatím jen platila nájem.


Děsivá konvice, která po dvou týdnech už zdaleka není tak děsivá.
Hrůzostrašná pračka, která se tváří přívětivě, ale i po dvou týdnech mi nahání strach.

Můj kamrlík.
Kamrlík z druhé strany (spešl kvůli vám jsem uklízela^^).

Ozdoba po předchozích obyvatelích. Sice málo, ale krásně cinká *.*

A speciální bonus na závěr:

Nemůžu si odpustit Nikodéma se smetákem.  Tohle už pravděpodobně nikdy neuvidim, tak jsem to prostě musela zvěčnit pro budoucí generace :D








A takhle ho vidím nejčastěji - nabalovat čínskou slečnu odvedle.
A další čínská slečna. Tahle se od něj očividně odtahovala, což mu ale rozhodně nebránilo v tom jí zdržovat, když byla na odchodu.

A to je pro dnešek vše. Teď se vrátím na intrák a budu chvíli emařit, protože jsem tu největší debil široko daleko a každý už si určitě říká, jak se taková husa mohla propašovat až do Japonska *aneb Kavi měla dneska blbej den a to po všech stránkách*.

Odpočinkový víkend


Neděle, den úklidu. Doslova. Hned po probuzení jsem se pustila do zametání toho mýho kamrlíku minikošťátkem, pak jsem si vyprala pár trik v umyvadle (horká voda si stále dělá co chce a spíš se vypařuje než aby tekla), vytřela jsem a teprve podruhé za dva týdny jsem šla vařit. Tentokrát bylo na programu dne karé raisu. Kvůli svým mizerným kuchařským schopnostem jsem si to karé radši koupila už připravené, jen se muselo ohřát. Větším oříškem byla rýže. Jelikož jsme v japonsku, máme tu takovou malou vychytávku s názvem rýžovar. Bohužel návod se nedochoval a já tu věc viděla poprvé v životě, takže to podle toho dopadlo. Nemám tucha, kolik tam dát vody, ani jak nastavit čas, takže bych pravděpodobně udělala líp, kdybych tu rejži prostě normálně uvařila v hrnci. Nicméně oběd to byl a Kavi byla spokojená.
Pak jsem se zbytek odpoledne marně přesvědčovala, abych šla něco dělat (jmenovitě šprtat kandži, protože ty potvory mi nedaj pokoj, obzvlášť tady). Naštěstí přišlo rozptýlení v podobě Nikodéma. Na intráku totiž máme nově zavedeny služby na úklid a dneska byla řada na něm. Stavěl se k tomu jako typickej chlap - prý: ,,nechceš mi pomoct?" A Kavi by nebyla Kavi, kdyby dokázala říct ne - takže místo jeho chabých pokusů o vytření kuchyňky jsem vzala mop a už to jelo. Nejdřív kuchyňka, pak prádelna, chodba délky závodní tratě a pak znovu kuchyňka, protože Nikodém tam prostě musel naťapat, když jsem to tak hezky vytřela. Ještě k tomu se asi tak v půlce vypařil do vyšších pater nahánět mojí čínskou sousedku. Příští týden mám službu já a něco mi říká, že mi s tím asi moc nepomůže, i když se zapřísahal, že jo.
Mimochodem, tuhle sobotu měl být výlet do Nikkó, na který jsem se těšila, než mi Nikodém den předem řekl, že se to ruší. No a hádejte, kde byl v sobotu? Správně, Nikkó. Málem jsem utloukla k smrti sylabama. On si prohlíží Nikkó a já se tu motám v kruzích po Ucunomiji. V sobotu jsem si totiž vyrazila na procházku a totálně se ztratila. Trvalo mi skoro 5 hodin, než jsem našla cestu zpátky a ještě z úplně jiného směru, než jsem čekala. A překvapila mě moje věrná empétroska, které jsem dávala tak 3 hoďky a ona se mnou vydržela až dokonce, za což jsem jí neuvěřitelně vděčná, protože chvílema už jsem to pomalu vzdávala, že cestu zpátky prostě nenajdu.
Když se vše blýskalo, mohla jsem si konečně dát kafe, který jsem si uvařila, než tohle celé začalo, a bavit se tím, jak Nikodém nemohl nic najít včetně svých vizitek, které měl jen pár okamžiků předtím v ruce. Jednu jsem dostala, jenže zrovna šla okolo další čínská dívčina, Nikodém se jal jí nabalovat a chtěl jí dát jednu ze svých vizitek, které ale nemohl najít, tak jsem jí nakonec věnovala tu svou (a odklidila se do pokoje - tohle vidět fakt nemusím). A ještě navíc jsem mu půjčila kolo, aby mohl jet nelegálně vyhazovat smetí kamsi k sousedům.
Pamatujete, jak jsem se jednou rozohňovala, že nedokážu říct ne? Nic se od té doby nezměnilo...

Friday, 14 October 2011

Jak Kavi k manželovi přišla

Středa mě utvrdila v tom, že každá hodina je nakonec úplně jiná, než jak je popsaná v sylabu. Jedinou hodinou dne bylo tzv. Literature in translation, což mělo být o překladech japonské literatury do angličtiny, ale nakonec z toho byla spíš hodina kulturálních studií a s literaturou to nemělo pranic společného. Co má člověk udělat, aby se tady dočkal nějaké literatury?
Každopádně mnohem větším tématem bylo vyřizování bankovního účtu. Ráno jsem nechávala Nikodémovi na dveřích vzkaz, jenže Nikodém umírá na kašlíček a rýmičku, takže se neobtěžoval vstávat. Když jsem se tedy něco po 12 vrátila, oranžový lísteček byl na dveřích furt. Se samolibým pocitem zadostiučinění jsem na něj zaklepala a vzbudila ho, protože on mi pořád dělá to samé a mně to leze na nervy. Prohlásil, že za třičtvrtě hodiny vyrážíme. Tak jsem si udělala kafe, rozbalila onigiri k obědu, pustila si Natsumeho a než jsem si stačila podruhý kousnout, už zas klepal. Navíc má takový odporný způsob klepání na dveře - ne aby zaklepal a počkal, néé, on klepe v kuse, že máte chuť vzít na něj baseballovou pálku a pořádně ho zmlátit. Oběd se tedy nekonal, místo toho se jelo do města. Já si nejdřív musela pro razítko, které jsem si spešl kvůli bankovnímu účtu musela nechat udělat. Samozřejmě jsem cestou zabloudila, ale nakonec jsme to našli a já získala vlastní inkan.

Jenže Nikodém je v některých ohledech jak ženská - vidí obchod a hned tam musí jít (smutný je, že se to týká především knihkupectví a připomíná mi tím mě samotnou). Takže místo banky jsme nejdřív zapluli do obchoďáku a hledali knihkupectví. Sháněl Tanizakiho, protože o něm píše bakalářku, a to jste měli vidět, jak ty prodavačky kmitaly. Úplně mi jich bylo líto a on, jako typickej chlap, tam prostě stál a užíval si, jak ho obletují, místo aby se třeba šel podívat sám, jestli toho Tanizakiho nemaj. To samé se pak opakovalo v tom skladišti/antikvariátu, o kterým už jsem se tu zmiňovala. Nicméně knihu nenašel a bylo načase vydat se do banky.

Tam jsem koukala jak čerstvě vyoraná myš a popravdě ona nešťastná dáma, která se nás přišla ujmout, taky. Dva cizinci, bez alien card (ta bude až 25.) a s omezenou schopností dorozumět se japonsky. Teda Nikodém je na tom mnohem líp než já a musím uznat, že bez něj bych to určitě nezvládla. Mimochodem, dáma si u mě vysloužila mínusové body za to, že mě oslovovala "okusan" -_-
Procedura vytváření účtu byla dostatečně drastická na to, abych to už nikdy víc nezkoušela. Jen to blbý vyplňování papírů jsme museli asi třikrát opakovat, protože se jim furt něco nelíbilo. Takže pokaždý, když jsme vypsali tu megadlouhou adresu, tak dáma přišla s móšiwake arimasen a jelo se znovu. Díky tomu si už ale adresu (krom čísel) pamatuju nazpaměť. Další výzvou bylo použití razítka. Zdá se to triviální, ale ve skutečnosti je to přímo umění. Když jsem si to zkoušela na papír, šlo to skvěle, ale na ty jejich oficiální papíry se mi to prostě nechtělo obtisknout správně. Byli jsme tam ještě po zavíračce a ven nás poušteli vchodem pro zaměstnance, ale účty máme.

Hned potom Nikodém prohlásil, že absolutně nezbytně potřebuje mobil, takže se jelo hledat tzv. Beru maru. Furt jsem si říkala, cože to asi bude, a nakonec se z toho vyloupl Bell Mall. Nepřekvapilo mě to. A tam ve druhém patře obchůdek telefonní společnosti Soft Bank. Zdejší slečna z nás taky nebyla nadšená a popravdě, my z ní taky ne. Celou dobu nám tvrdila, že nemůžem dostat smlouvu s mobilem zadarmo a že musíme cenu mobilu zaplatit na místě. To pro mě nepřipadalo v úvahu, protože jsem málem na mizině a to je teprve půlka měsíce. Takže jsem jen znuděně zírala okolo, zatímco se Nikodém dohadoval, co pro něj bude nejlepší (mimochodem, měli tam puštěné MTV a hráli nám tam jakousi písničku od JYJ^^). Nakonec se Nikodém rozhodl, vytáhl peněženku, že to teda koupí a vypadla mu z ní kartička pojištěnce. Slečna nasadila naprosto šokovanej výraz, jaktože máme japonské pojištění, škrtla poznámky, co nám naškrábala, a sdělila nám, že ten mobil teda můžeme mít bez placení. Tak jsem zase přestala znuděně okounět a poslouchala, co nám vykládá. Bylo toho hodně, nevim z toho ani půlku, ale důležité bylo, že mobil bude. Směla jsem si i vybrat barvu - no samozřejmě červenou neměli, černou taky ne, takže jsem skončila se světle fialovou. Slečna mě poslala ke kolegyni vedle a ta byla taktéž překvapená, tentokrát z toho, že mám jiné jméno než Nikodém. Prý "vy nejste manželé?" -_-
Asi ji to odrovnalo až příliš, protože mi zvrtala datum narození (ano, další papíry na vyplnění. Už jsem se ani nemusela dívat, jak se píše adresa...). Jenže tady nastal problém - nešlo jí to změnit na to správný datum, takže zatímco Nikodém vedle už přebíral mobil, já se točila na židli a nudila se, zatímco mi slečna každých pět minut opakovala, že ještě chvilku. Jenže my tu chvilku neměli, jelikož se nebezpečně přiblížila hodina, kdy jsme měli být ve škole na slavnostním uvítání zahraničních studentů. Nakonec to Nikodém nervově nevydržel a dohodl se se slečnou, ať to teda zatím všechno vyplní a že se vrátíme později. Zabralo to.

Už jsem se zmiňovala, jak se Nikodém v přítomnosti knihkupectví občas chová jak já? Tak teď zase - uviděl obchod s knihama a uvítání neuvítání, už byl vevnitř. A zase - místo aby si toho zatracenýho Tanizakiho našel sám, šel někoho otravovat. Jenže tentokrát tolik štěstí neměl - všichni byli příliš zaměstnáni, takže tam pobíhal jak hysterka. Tentokrát jsem to zas nervově nevydržela já a toho Tanizakiho jsem mu našla (zásluhu na tom si později přivlastnil sám, jak jinak).
Na párty jsme dorazili jako poslední, naštěstí jídlo ještě zbylo. Díky Nikodémovi jsem celej den nic nejedla, takže místo socializování se jsem se radši šla nadlábnout. A že to bylo dobrý jídlo - všechno od smaženýho masa po japonské sladkosti. Mňam. Bohužel však žádný alkohol. Co musí člověk udělat, aby se mu dostalo trošky alkoholu?!
Každopádně jsem to hodinu nějak přežila, pokecala si s nějakým neznámým profesorem (proč moje japonština funguje jen tehdy, když se to nepočítá?) a po ukončení jsem se sebrala a v té naprosté tmě venku jsem se vydala zpátky do obchoďáku. Stihla jsem to jen tak tak, vyfasovala mobil a šťastně mohla jet zpátky. Takže už mám životaschopnej mobil s foťákem, ale protože jsem šla spíš po ceně než po kvalitě, mejly nebo prohlížení internetu jsou pro mě pasé. Nevadí, ten rok to s tímhle chudinkou nějak přežiju a pak se můžu vesele vrátit k svému miláčkovi.
Byl to sakra náročný den, ale přežila jsem ho a v devět večer jsem si konečně mohla vypít kafe, které jsem měl mít k obědu. Paráda.

Čtvrtek sice začal optimisticky, ale ta dobrá nálada mě poměrně rychle opustila. Měla jsem mít 4 hodiny, ale zjistila jsem, že kaiwa mi není určená, z pokročilé japonštiny mě vyrazili a lingvistiku mi přesunuli, aniž bych to věděla. Paráda. Navíc jsem byla za naší vedoucí Kobajaši-san a prý je všechno hezký, že mám účet v bance, ale musím si ho zařídit i na poště. Takže jsem musela na poštu a tentokrát sama všechno vyřídit. Adresu jsem si stále ještě pamatovala...
Skončila jsem tedy se dvěma účty a vůbec netuším, co s nima mám jako dělat. Na ten poštovní mi přijde stýpko, který pak asi budu muset rozdělit a část si dát do banky, abych odtamtud zaplatila mobil. Úžasný systém -_-

Když už jsem měla tolik volného času, vydala jsem se poprvé do knihovny. Upřímně, ta naše olomoucká je mnohem lepší. Tady je sice spousta knih, ale atmosféra je tam fakt přímo dusivá a sbírka knih v anglině mě nijak neohromila. Doufám taky, že ten červenej puntík neznamená, že si to nemůžu půjčit, protože tam se mi to rozhodně nechce číst.

A abych těch šoků neměla dost, tak když jsem se vrátila na intrák, na naší úžasné konvici byl připlácnutý papír Mimo provoz. Skvělý, já jsem nachlazená a ani ten blbej čaj už si nemůžu udělat. Takže teď jedu stylem Nasypu do hrnku kafe, zaliju studenou vodou, dám do mikrovlnky. Úžasnej systém.

Chtěla jsem se z toho aspoň vyspat, ale kdo myslíte, že mi v 8 večer ťuká na dveře? Ano správně, pan Velmi otravný. Doufám, že když jsem si pak v jednu ráno myla hlavu, že jsem ho aspoň vzbudila.

A dneska zas - šla jsem si odpoledne lehnout a půl hodiny před budíkem už zas otravoval. Tentokrát prý "pojď, půjdeme prát." Co na tom, že jsem chtěla prát až v neděli - néé, to se musí okamžitě. Tak mi nezbylo nic jinýho než pobrat prádlo, které můžu obětovat ďábelské pračce, a jít. Pomalu začínám chápat, proč si lidi myslí, že jsme manželé - nejen že v kuchyňce pořádáme čajové dýchánky v jednu ráno, ale my už společně i perem *headdesk*. Samozřejmě mu to nezabraňuje nabalovat každou dívčinu, která se v jeho okolí vyskytne. Myslím, že jsem udělala dobře, když jsem ho naučila jedno moc hezké české slovíčko - kurevník :D

Wednesday, 12 October 2011

Nemoc nechodí po horách, ale po studentech v Japonsku

Psáno 11. 10. 2011
Je půl druhý ráno, takže dnes jen ve zkratce.
Neděli jsem proležela, protože jsem přes sobotu stihla nastydnout. Takže jsem jen ležela a četla tu japonskou knížku (která je mimochodem velmi zajímavá), sledovala Natsumeho a Suits a pila jeden čaj za druhým, protože mě neskutečně bolelo v krku. Většina našeho patra si musela zrovna ten den vybrat na návštěvu nějakého klubu, takže jsem přišla o párty a alkohol. Vzdala jsem i vaření, protože jsem prostě neměla ani chuť k jídlu ani chuť se rozčilovat s těma scary vařičema. Ale abych to neměla tak jednoduchý - když jsem si šla v půlnoci lehnout, tak slyšim cvrčka hlasitosti cirkulárky. Koukla jsem na dveře od balkonu, jestli jsou zavřený a byly. Tak jsem si říkala, že ten cvrček je teda ale fakt machr, že to slyšim i přes sklo. No jenže pak se to ozvalo znovu a vůbec to neznělo, jako by byl za sklem, ale spíš směrem ke dveřím. Tak jsem se zas zděsila, že ta potvora je na chodbě a že je teda ale fakt hlasitá a já se nevyspím. A když jsem se šla juknout, tak to zacvrkalo znovu. Vedle mě. Ta mrcha mi vlezla do pokoje! A vůbec to nebyl nějak malej cvrček - ta obluda měla aspoň 7 cenťáků! Takže pro koště, počkat, až vyleze zpod skříně, a šup s ním na chodbu. Pak už bylo naštěstí ticho.
Pondělí byl svátek - den sportu. Takže všichni lenošili a nikdo nehnul ani prstem, natož aby sportoval. Mně už bylo líp, tak jsem se dokonce i vydala vařit (aneb Kavi už neměla, co jiného by snědla). Nečekejte žádné kuchařské divy - udělala jsem si normální špagety. Vařič sice vypadá velmi děsivě, ale po otočení pár knoflíků jsem z něj ten plyn vymámila a špagety se povedly. Někdo by mi ale měl vysvětlit, proč je hned vedle dřezu ta pastička na šváby. Plná.
Taky jsem uklidila (nevypadá to tak), a večer se bavila, když šel Nikodém zkoušet pračku. Teď mám místo vařiče respekt před pračkou. Bůhví na kolik to pere, ale když jsem to viděla, přecházim na ruční praní většiny věcí. Nepochopila jsem ten systém a ani s pomocí slovníku to nedává moc smyslu. Nikodém se k tomu postavil jako typickej chlap - barva nebarva, materiál nemateriál, všechno to hodil do pračky, vylil tam celý balení pracího prášku a odešel nabalovat slečnu odvedle. Pak se chodil pravidelně dívat s takovým zděšeným výrazem, co to ta pračka dělá, že jsem se musela smát. A smála jsem se zas, když to prádlo pak vytahoval ze sušičky se slovy, že je tam spešl program, díky kterému se to nemusí žehlit.  Musí, a hodně. Ale jemu to s tou růžovou žehličkou jistě bude velmi slušet :D
Dneska jsem vstávala před osmou, abych si stihla udělat kafe, než vyrazím do školy. To byl aspoň plán, než jsem potkala Itó-san, která mě zaměstnala přebíráním věcí po předchozích Češích, takže jsem si své ranní kafe vypila až v 7 večer. Dnešní první hodina ve škole byla japonština na vyšší úrovni (džókjú level), při který jsem měla chuť jít se zahrabat hodně hluboko pod zem. Bude to výzva, ale není to zas až tak nezvladatelný, jak jsem se bála. Pak následoval poslech, japanese communication arts v pseudoangličtině a kaiwa. Na všechny tři věci máme stejnou vyučující, která je taková hodně netradiční Japonka, co má ve zvyku plynule přecházet do své pseudoangličtiny a zpět. Mám ji radši, když mluví japonsky - rozumím jí víc. Ale hodiny jsou to víceméně zajímavé - na poslechu jsme měli článek o cenách Ignobel a o Džan Ken Pon, na kaiwě zas nemoci (což se skvěle hodilo, protože jsem celý den marně bojovala s rýmou - čtyři balení kapesníčků fuč. btw dost lidí okolo je taky nachlazených a je fakt chuťovka celý den poslouchat to jejich posmrkávání).
Od rána jsem se prakticky nezastavila a ani po škole to nebylo lepší. Chtěla jsem jít na net, ale byla tam nějaká hodina, tak jsem si řekla, že si hodím věci na intrák, uvařím si kafe a pojedu tam pak. Jenže jsem narazila na Nikodéma a ten se nabídl, že mě vezme do knihovny, kde je taky net. Tak jsem jen rychle vypila to kafe z rána a už jsem zas jela zpátky s mezizastávkou kdesi fuč, kde Nikodém tajně vyhazoval odpadky. Jenže jsme cestou potkali tu Číňaku Sei Sen odvedle a Nikodém, jakožto typickej chlap, prostě vprostřed cesty zastavil a šel slečnu nabalovat. Kdyby to nebylo hnusný, vykašlala bych se na něj a jela napřed, ale když jel do školy jen kvůli mně... No dorazili jsme něco po sedmý, takže místo do knihovny jsme zapluli do počítačové místnosti, kde jsme byli jediní. Sesmolila jsem asi nejrychlejší mejl v keigu ever, zajuchala jsem nad mejlem od Sylvy a zaplakala nad pěti mejlama od mamky. A to před týdnem ani nevěděla, jak se zapíná počítač...
Pak ještě do obchodu, protože jsem neměla co jíst, a pak už konečně vytoužený klid na večeři, další díl Big Bang Theory a smolení mejlu Sylvě. Něco po 11 jsme se s Nikodémem zas potkali v kuchyňce, uvařili si čaj a probrali všechno od jeho smrtelné nemoci (nachlazení s trochou kašlíčku), mladistvým zjevem Číňanek, které vypadají na 14, ač je jim přes 20, až po jeho japonské známé včetně jedné učitelky z Fukuoky, která chce zatím počkat a neotěhotnět. Don't ask.
V půl druhý jsme to zabalili - zítra je taky den, navíc den, kdy dostanu svoje osobní razítko a budu si moct otevřít účet v bance a snad i koupit mobil. A ještě bych potřebovala stihnout poštu, protože Upol se rozhodl napsat mi doporučený dopis do vlastních rukou, když jsem půl světa daleko. Jestli mi píšou, že mě vyhazujou, tak se naseru. A zítra je uvítací party. Doufám, že tam bude krom jídla i alkohol....

Sobotní výlet

Psáno 9. 10. 2011
Včera byl můj první den školy - pátek. Měla jsem jen jednu dvouhodinovku - kandži. I když to měl být čúkjú level (středně pokročilí), probírali jsme stejné věci jako kdysi s Hirotou na první hodině v prváku, tedy že kandži je z Číny, že jsou to vlastně původně obrázky atd. Většina třídy se neuvěřitelně nudila, Nikodém (ten Polák odvedle - už ho znám 5 dní, tak jsem se rozhodla přejít na křestní jméno) si frustrací div nevytrhával vlasy, což mě škodolibě bavilo sledovat, a jedna dívčina bůhví odkud příšerně zápasila se znaky jako člověk, hora, auto... Jsem zvědavá, jestli se vůbec někdy dohrabem alespoň zhruba někam, kde bych teď měla být, kdybych študýrovala a netrajdala po Japonsku. A taky otázka, jestli mi takovéhle předměty doma uznají.
No každopádně po skončení hodiny jsem šla s Ninou do Media sentá, kde jsem konečně získala heslo potřebné k přihlášení se na školní počítače. Mají tu dvě velké místnosti plné kompů a ještě jsem je neviděla plné, takže mám docela šanci, že kdykoliv tam přijdu, najdu si svoje místečko. Mé srdce zaplesalo - Internet! Samozřejmě následovaly takové ty obligatorní věci jako mejl domů, změna školy a bydliště na facebooku, stažení písniček, které mi zněly v hlavě, ale v noťasu je nemám... Akorát mě trošinku deptá ten časový posun. Když jsem šla na kompy, bylo tady 11 ráno a já zaboha nemohla pochopit, proč nikdo není online, dokud mi nedocvaklo, že každý slušný Čech v tu dobu spí. Takže jakékoliv debaty můžou probíhat tak maximálně těsně před zavíračkou v 8 večer. S touhle myšlenkou jsem s těžkým srdcem opustila komp a jela do města, kde jsem chtěla najít jeden antikvariát, o kterém mi říkala Nina. Teda antikvariátem bych to fakt nenazývala - spíš skladištěm. Nějak jsem si nebyla jistá, jestli jsem tam správně, ale ochotný dědula u vchodu mě ujistil, že opravdu jsem, a dovedl mě až ke knihám. Teda malinkaté sekci normálních knih a obrovskému množství polic mangy. Tam je snad všechno - kompletní Hikaru no go, One Piece, Bleach, obrovská sekce shoujo mangy, light novels... Neměla jsem odvahu hledat shounen ai popř. yaoi, ale věřím, že tam je taky. Samozřejmě jsem tam brouzdala jako jediný cizinec a připadala jsem si totálně mimo (teda já si všude v Japonsku připadám, jako bych tam nepatřila, ale tady, ve škole a v obchodech obecně je to nejhorší. Sice na mě nikde vyloženě nekoukaj, ale ten pocit, že tam nemám co dělat, tam prostě je). Nakonec jsem se rozhodla koupit si knížku, abych se na koleji nenudila. Jenže ouha - co si mám vybrat, když horkotěžko rozluštím název a o jména autorů se krom několika vyvolených ani nesnažím? Nijak mi nepomáhalo ani Ičigovo vyřvávání z xtého dílu Bleach, které znělo z vedlejší sekce, a nějaký Jpop zase z další sekce (opravdu se to nedá nazvat antikvariátem).
Sóseki nebyl, Mišima taky ne, jak se píše Kirino Natsuo jsem neměla tucha, tak jsem si řekla, že vezmu první knížku, u které mě zaujme název a nebude to bichle. První jsem šáhla po čemsi, co mohla být detektivka ale taky sociologická studie, a jelikož se vydavatel neobtěžoval napsat, co by to tak mohlo být, vrátila jsem to zpátky. Další mi padlo do oka Kokuhaku (Zpověď). Jenže jsem rychle zjistila, že není náhoda, že se to jmenuje stejně jako ten film, co jsem nedávno viděla. Váhala jsem, ale nakonec jsem to radši vrátila. A třetí bylo Suičči wo osu toki (Když zmáčkneš čudlík) od Jamady Júsukeho, které mělo zajímavou obálku a ani popis vzadu nevypadal špatně. Má to teda skoro 400 stránek, ale mám konečně co číst po večerech a doufám, že to tu i přečtu.
Pak následovalo hledání obchodu, což byl oříšek, jelikož jsem nechtěla takové ty menší konbini, ale normální supermarket. Naštěstí je jeden u hlavní silnice, takže za chvilku už jsem si to štrádovala řadami jídla a musela se krotit, abych to nekoupila všechno. Z pečivovitých věcí jsem vzala anpan, jelikož teď prostě testuju pany (btw meron pan je hrozně přeceňovanej - takový sladký pečivovitý cosi posypaný cukrem. Jako nebylo to špatný, ale kurímu pan je prostě kurímu pan). Spoustu věcí jsem viděla prvně v životě, včetně většiny druhů ryb a další mořský havěti, co tam byla vystavená. No, bloumala jsem asi třičtvrtě hodiny, zkoumala nehezky zbarvená růžová rajčata, obří jablka, divný příchutě limonád i pytlíky s ledem (seriously? oni prodávají led? O_o). Jenom tu rýži jsem nemohla najít, což mi přišlo děsně vtipný. No samozřejmě byla u pokladen. Když jsem si před odjezdem dělala srandu, že si k jídlu koupim deset kilo rejže, nenapadlo mě, že to je zdejší realita - fakt maj desetikilový pytle s rýží. Jsem nasadila výraz O_o a hledala něco menšího, ale nejmenší jsou 2 kila a mně už se to nechtělo tahat. Místo toho jsem odešla s dalšíma instantníma nudlema, špagetama, kečupem a japonskou hruškou nashi. W-sensei tvrdil, že ty jejich hrušky jsou jiné, než ty, co se prodávají u nás. Ještě jsem ji nevyzkoušela, ale rozhodně to udělám.
Hodila jsem nákup domů a jela zpátky do školy, protože jsem si říkala, že už je v Čechách docela slušná hodina a mohla bych zkusit, jestli chytnu někoho online. Naštěstí se povedlo a já se mohla vesele vykecávat zatímco venku se setmělo. Sice mám na kole světlo, ale svítí tak 3 metry přede mnou, tudíž stejně vidim velký kulový kam jedu. Navíc jízda v noci mi přijde mnohem nebezpečnější a já mám co dělat i ve dne, abych se někde nerozmáhla, takže bych se ježdění v noci ráda vyhla, pokud můžu. A nějak jsem dosud nepochopila systém japonských hlavních a vedlejších silnic - jak jsem se vracela, tak jsem jela po hlavní a měla jsem co dělat, aby mě nesrazilo auto z vedlejší, kterému se nějak nechtělo zastavit. Strhla jsem řídítka stranou a na poslední chvíli se vyhnula, ale jet auto za mnou, je ze mně mastnej flek. A helmu, jako každej tady, nevedu. Bych přeci měla mít přednost, ne? I když tady asi ne - dneska se mi stalo to samý na tom samym místě, tentokrát pro jistotu dodávka. Tímhle tempem je příští týden po mně.
Večer jsem konečně strávila ve společnosti The Big Bang Theory, u čehož jsem užírala instantní nudle, které se s našimi nedaj srovnat - nejen že jsem se z toho malinkatýho kelímku najedla a bylo to dobrý, ale koukali tam na mě i malinkatý krevetky a to jsem za to dala jen 100 jenů. Zapila jsem to kakaovým čajem, kterej jsem tu objevila, a byla jsem spokojená. Pak mi někdo zaťukal na dveře, tak si říkám, co zas Nikodém chce, ale tentokrát to byla čínská dívčina odvedle, která mi přinesla dárek na uvítanou - hedvábný čínský kapesníček s vyšívaným bambusem. Nějak jsem neměla slov - nejsem na takovéhle situace zvyklá, tak jsem byla dost rozpačitá a muselo to být na mě vidět, ale naštěstí si to (doufám) nevyložila špatně a byla děsně milá. Strašně se mi taky líbí, jak tu lidi volně kombinujou angličtinu a japonštinu podle toho, v kterym jazyce jim to naskočí první. U nás bych to zavedla taky. Já se teda zuby nehty držím angličtiny, protože ty 4 měsíce lenošení jsou fakt děsně znát, a já mám najednou problém dát dohromady větu, kterou bych za časů s Miki zvládla v pohodě. Naštěstí se moje anglina fakt zlepšuje a já projednou dokážu i KOMUNIKOVAT! Tak jsem se včera dozvěděla, jaké má dívčina problémy s angličtinou tady na Udai, že ji na ty hodiny nechtějí pustit, že nemá hrnce, že má narozeniny (dneska už pro ní mám dárek, ale zrovna tu není), ale jak se jmenuje nemám tucha.
Včera jsem si šla lehnout dřív, protože dneska ráno jsem musela brzo vstávat. Když v těch 5:45 zvonil budík, myslela jsem, že někoho uškrtím. Dnešek byl totiž ve znamení výletu do Nakagawy na slavnost sklízení rýže. Nějakým záhadným způsobem jsem se přihlásila, aniž bych o tom věděla. Takže ráno jsem rychle sbalila věci a spěchala na sraz s Ninou u botníků. Jenže nás jelo víc, a tak jsme stejně čekaly na ostatní. Původní plán byl jít na nádraží pěšky, ale vzhledem k času jsme jely na kolech (ano, samé holky). Trošku jsme se ztratily a dívčina ze Sýrie měla s jízdou očividný problém, ale nakonec jsme to našly. Hned u parkoviště pro kola si nás vyzvedl Kasai-san, který sloužil jako náš doprovod, a vešli jsme na nádraží. Tam jsem si poprvé kupovala lístek na vlak u automatu - místo nepříjemné slečny od českých drah tam jen hodíte peníze, ťuknete na tu částku, za kterou lístek chcete, a on vám vyjede. Ten pak dáte do turniketu, on na chvilinku zmizí a když na druhé straně vyjede, už je označený. Avšak nezahazovat, jinak se v cílové stanici nedostanete ven. Vláček jel za chvíli a protože v Ucunomiji začínal, byl prázdný a my si mohli sednout. Kupodivu spíš připomínal naše metro než vlak. Překvapily mne upozornění, že mobil má být v tichém režimu a že se ve vlaku netelefonuje. To by měli zavést i u nás v autobusech. A už se jelo. Cestující buď pospávali, četli, ťukali cosi na mobilu, nebo se tvářili, že tam opravdu nejsou. Nejeli jsme však nikam daleko - jen do Udžie, takže se za chvíli zas vystupovalo. U turniketů jsme tam zas museli vrazit lístek, ale tentokrát už nevyjel - škoda, chtěla jsem si ho nechat. Venku na parkovišti jsme měli přistavený mikrobus, tak jsme naskákali dovnitř a jelo se směr Nakagawa. Vedle mě seděla další čínská dívčina a narozdíl od holky odvedle, tahle se spíš držela japonštiny, takže jsem konečně měla příležitost oprášit ty chabé znalosti, které mi po prázdninách zbyly. Dokonce jsem tentokrát i chytla jméno - Kin Sósó. Moc příjemná dívčina, a navíc nehrozí, že by si řekla, že na mě nemá cenu mluvit japonsky, a přešla na angličtinu, jako to dělají ostatní; tak doufám, že se skamarádíme.
Dorazili jsme na farmu, dostali jmenovky (jediní jsme se obtěžovali s katakanou - všichni Japonci to prostě napsali latinkou), hodili si věci do jednoho ze dvou obrovských stanů a čekalo se, až dojdou i ostatní. Typický venkov - všude klid, políčka kam se podíváš, pár domečků, kouř z venkovní pece - Nina tvrdila, že je to jak na slovenské zabíjačce (nemůžu potvrdit, nikdy jsem na zabíječce nebyla). Když se nás tam shromáždilo už fakt hodně včetně velkého množství úplně kjůt dětiček, došlo na úvodní ceremonie a proslovy, které nám náš spolužák Mirek a jeden Číňan překládali do angličtiny. Pak dáma v kimonu četla jména zahraničních studentů a odkud jsou a jmenovaní se měli přihlásit. No, dáma to spíš lámala jak traverzu, takže u Číňanek se stalo, že se přihlásily hned dvě, jelikož si nebyly jisté, jestli to náhodou nejsou ony. No a u mě místo "čeko" přečetla "čúgoku" neboli Čína. Že už by mi šikměly oči?
A pak přišla ta sranda - sklízení rýže. Vyfasovali jsme rukavice a ozubený srp, pan farmář nám ukázal jak na to a šlo se do pole. Políčko to nebylo nijak extrémně velké a bylo nás hodně, tak jsem si říkala, že to za chvilku bude. Ale ouha - rýže nešla sekat tak snadno, jak to vypadalo, všude byla spousta hmyzu, který jsem se snažila nevidět (ale ta deseticentimetrová kudlanka nábožná prostě nešla přehlédnout... a ta můra s rozpětím křídel skoro 20 cm taky ne...) a navíc jsme brzy zjistili, že čím blíž středu jsme, tím ubývá pevné půdy a nastupuje bahno, které bylo v konečné fázi nahrazeno vodou. A tam jsem se svejma novejma botaskama fakt nechtěla. Když už byla víc jak půlka fuč, lidi měli dost a místo práce se začínali fotit, tak jsem to udělala taky tak. Nakonec to dopadlo tak, že zbytek pole dosekali už jen místní a my byli lehce k ničemu. Pak se ještě trsy rýže svazovaly do snopů a přehazovaly přes takovou dřevěnou konstrukci, kde se budou sušit. Pak došlo na obligatorní focení všech zúčastněných a šlo se zpět ke stanům se umýt.
Další na řadě bylo vyrábění suši. Po celé délce stanu byly v řadě stoly, na které se rozložila igelitová fólie a na ní řasy nori. Vyfasovali jsme další rukavice, postavili se do řady a už jsme rozpatlávali rýži. Já jsem byla na konci vedle skupinky dětí, které to očividně taky dělaly poprvé. Teda já už mám pár domácích pokusů za sebou, ale to se nepočítá. Na rýži jsme vrazili okurku, nakládaný zázvor, cosi slaného a neidentifikovatelnou sladkou růžovou věc, která to podle mého dost zkazila, ale budiž. A pak se to mělo zabalit. Zajímalo by mě, kolik metrů ta rolka měla, ale fakt se nerozpadla a vydržela až do příchodu nožů v celku. Dále jsem viděla tvorbu moči, což je takový děsně lepivý koláček z rýže. To prostě vrazili obrovský hrnec rýže do dřevěného hmoždíře a dřevěnou palicí ho za častého kropení vodou a převracení stloukali. Dokonce jsme si to mohli zkusit, já však odolala. Ta palice vypadala fakticky nebezpečně a navíc prý byla děsně těžká. Asi nejlíp se to povedlo jedné američance s Kakashim na tričku - ta vypadala jak profík. Mezitím se na vedlejším stole připravovalo další typicky japonské jídlo - pizza XD Měli na to takovou plastovou podložku s nakresleným kruhem, podle níž vyvalovali těsto a pak si na to mohl každý dát co chtěl podle chuti. Jen té cibule tam bylo nějak moc....
No ale než jsem se dohrabala k pizze, začala hostina v hlavním stanu ve stylu švédských stolů. Takový množství jídla a pití jsem snad ještě neviděla.  Začala jsem polévkou s moči, s nimiž jsem pomocí hůlek zápasila jak o život, protože to je lepivé už samo o sobě a ještě jak to bylo v té horké vodě, tak se to táhlo jak smrad a nešlo to ukousnout. Avšak zvítězila jsem a šla zkoušet i další věci, i když už i ta polévka by mi jako oběd bohatě stačila. Suši mi zkazila ta příšerně sladká růžová věc, ale dál tam byly moči na různé způsoby, nějaké pečivovité věci, sladké oříškové kostičky, cosi jako bílé želé, které zaručeně bylo z rýže, ale netuším, co to mohlo být, avšak hned jak najdu recept, vyrobim si to a nic mě nemůže zastavit (jo, tak dobrý to bylo). Dále dýně, rajčata, mini mandarinky, melouny, jakési japonské tmavě červené peckovité ovoce, nakládaná zelenina... Ochutnala jsem od každého trošku, stejně jako jsem chutnala různé druhy pití (zelené pití s příchutí melounu to tentokrát vyhrálo). Náledovala tradiční japonská píseň o rýži v podání pana farmáře (ten se teda nezdál, ale hlasivky měl úžasný), ale to víte, takový to tradiční halekání mě prostě nebere. Dál nám zatancovaly japonský holčičky na písničku "Wašoi" a pak následovaly fakt nebetyčně trapný chvíle, kdy Číňanky ale hlavně my dva Češi společně s Ninou měli představit naší zemi. Naštěstí všichni zkoušeli trik s provázkem, o který nás obohatila velmi akční vedoucí dívčích tanečnic (a který se mi stále ještě nepovedl), a nikdo moc neposlouchal, tak jsme to přežili bez problémů. Pak teda ještě ten kousek pizzy a závěrečné poděkování všem přítomným. Jako dárek na rozloučenou jsme dostali origami ...hodněstrannou kostku, která mi tu teď visí ze šňůry ke stropnímu světlu (nedej bože, aby tu byl vypínač), průvodce po Nakagawě a kilo rýže s naší společnou fotkou ze sklízení. Jen to asi nesmím moc ukazovat mamce, protože je tam velkými písmeny napsáno Fukušima farm (majitel políčka je totiž pan Fukušima). Na to, jak jsem se tohoto výletu bála, to byla vážně docela zábava a navíc mi to jako cizince přišlo děsně fascinující (stejně jako ty babičky, které jsou pomalu vitálnější než já).
Tím ale den nekončil. Na zpáteční cestě jsme se stavili v jakémsi muzeu umění, které bylo fascinující už jen tou dřevěnou konstrukcí. Jak jsme později zjistili, byla tam výstava obrazů z doby Edo a pak obrazy Kawase Hosuie, což jsou neuvěřitelně krásné obrázky typických japonských krajin a období, jež hrají nádhernými barvami. Pan řidič asi nebyl jen tak ledajaký řidič, jelikož nám ke každému obrazu něco povykládal v jednoduché japonštině, takže jsem tomu i rozuměla (na rozdíl od dívčiny ze Sýrie, která se, chudák, japonsky nikdy neučila). Hned jak bude net, jdu si ty obrázky najít a hodim si je na plochu. A koupila jsem si tam svůj první japonskej pohled - Kawaseho obraz s jarním japonskem a sakurama.
Tou dobou už jsem byla fakt utahaná, takže při cestě autíčkem na nádraží jsem málem usnula. Před nádražím jsme se s panem řidičem rozloučili, koupili jsme si zpáteční lístky, a jelo se dom. Tentokrát byl vlak plný, tak jsme stáli. Lidi dělali nejrůznější věci, ale stejně si mě nejvíc získal pán hned přede mnou, který si četl knížku. Tomu říkám dobře využitý čas :) Cestou jsem taky viděla spoustu středoškoláků v nejrůznějších uniformách (ty Japonky maj fakt pěkný nohy) a vůbec jim nezávidím, že musej do školy i v sobotu.
V Ucunomiji jsme se rozloučily i s Kasai-sanem a jely domů se zastávkou v minishopu, kde jsem původně měla jen koupit dárek Číňance od vedle, ale skončila jsem navíc s vanilkovým dorayaki a pomerančovým džusem. Na čem já tu ušetřím, když na jídle očividně ne?
Doma jsem mrtvá padla na postel a usnula. Bylo něco po čtvrté. Vzbudila jsem se tak okolo osmý s bolavým krkem, tak tu teď do sebe leju jeden čaj za druhým a přemýšlím, jestli jako cizinka musím nosit ty roušky proti roznášení bacilů. A Nikodém mi před dveřma nabaluje Číňanku odvedle. Asi si půjdu číst.
Ohledně fotek - momentálně ještě nevlastním foťák ani japonskej mobil, takže fotim svym českym mobilem, takže fotky budou, nebojte. Jen co bude net na intráku.

Monday, 10 October 2011

Optimistický čtvrtek

Včerejšek jsem opravdu celý prospala - a pak jsem v noci nemohla usnout a poslouchala jsem rádio. Úžasný, že už jsem slyšela písničku od Orange Range, T-ara (japonsky Tiara), Gackta, hlas Sakuraie Takahira a spoustu dalších. A dnes se mi v televizi v obchoďáku podařilo vidět video hitu číslo jedna žebříčku Oricon - dvě malý děcka zpívající písničku jak vystřiženou z hodin s Norikou -_- Jinak dneska už nepršelo, takže se mi i zlepšila nálada - hned ráno (v 11) jsem vyrazila do města hledat jakýsi malinkatý obchůdek, kde vyrábějí inkany - japonská razítka se jménem. Samozřejmě jsem věděla velký kulový, kde to je, tak jsem se musela několika lidí zeptat, než jsem to našla. Naštěstí všichni byli děsně ochotní, takže paráda. Už jsem se zmiňovala, že ty Japonce miluju? Teda hoch v krámku s inkanama ze mě byl trochu mimo a totálně ho odrovnávala moje neexistující japonština, ale nakonec jsme se domluvili - ve středu budu mít své vlastní razítko :)
Ještě jsem si zajela do Jamady, kde jsem od dalšího úžasného maníka sehnala kabel k notebooku, takže konečně můžu poslouchat vlastní muziku a tak. Net stále v nedohlednu. Tedy zítra zkusím jít na ten školní, tak uvidíme...
Pak mě čekala první hodina ve škole - orientation day. Nic trapnějšího jsem už dlouho nezažila - jako první přišlo na řadu džiko šókai, představování. Všichni samozřejmě nasadili plynulou japonštinu a já se jen chtěla propadnout do země a zůstat tam. Zbytek hodiny jeden z profesorů neustále prohlížel mojí složku, jestli tam náhodou nejsem omylem. Věřím tomu, že jsem, protože takový tele ještě určitě neviděli.
Tak si tam ti tři profesoři hodinku moc hezky pokecali, já z toho chytla tak třetinu, když budu optimistická, ale neznělo to moc hezky. Zvlášť ta část o ronbunu, ke které jsme dostali i ukázky z předchozích let. Jedna holčina od nás napsala 50 stránek. V japonštině. Mám se jít zakopat hned, nebo až zítra? Nijak mi nepomohl ani fakt, že potřebuju hodně předmětů, ale nemůžu je sehnat. Buď se mi kryjí, nebo jsou v japonštině a to tenhle semestr nezvládnu. A některé japonské předměty po mně vyžadují Ikkjú, což je sice fajn, ale já se letos chystala s bídou na Nikjú (japonský testy - Ikkjú je nejvyšší, Jonkjú nejnižší). Takže mám 10 předmětů, z čehož většinu jsme už brali v Olmu. Jestli mi tohle uznají, bude to zázrak...
Mimoto jsem dnes konečně byla nakupovat, protože jsem 4 dny víceméně nic nejedla. S mojí omezenou znalostí japonských potravin a hlavně znaků jsem se uchýlila k instantním nudlím a tzv. kurímu pan a meron pan. Kurímu pan je naprosto božský! Je to vlastně taková jako kobliha plněná vanilkovým krémem a asi se po tom utluču (a ztloustnu). Meron pan si nechávám k snídani a upřímně se na to těším. U Niny jsem viděla špagety, takže si je asi taky půjdu schrastit, i když v sobotu je asi potřebovat nebudu - jedeme totiž do Nakagawy na sklizeň rýže. Neptejte se, jak jsem se k tomuhle nachomýtla - nemám tucha.
Ještě jedna poznámka na závěr: moje angličtina se prudce zlepšuje. A s tím Polákem odvedle trávim nějak moc času . Holt tu nikoho nemá a čeština je z nabízených jazyků nejpodobnější. Takže mi tak 3 - 4 denně klepe na dveře, probíráme spolu veškeré nástrahy života v Japonsku, dnes jsme spolu jeli do školy a pak nakupovat. A víte, že je to celkem sranda?

Saturday, 8 October 2011

Depresivní středa

Psáno 5. 10. 11
V autobuse jsem si schrupla, takže jsem měla na kontě už 2 hodiny spánku. Po příjezdu jsem se ani nestačila pořádně rozhlédnout, protože kousek ode mě stál klučina s cedulí Udai, tak jsem se k němu rovnou vydala. Nebyla jsem ale sama - hned za mnou byl Polák Nikodém a Thajka Min-čan. Ta našeho průvodce zaujala asi nejvíc, jelikož on je taky z Thajska. Chvilku jsme tam všichni dost rozpačitě stáli, než se objevily dva taxíky. Thajci všechna čest - dokázal uzvednout můj tunovej kufr ani nemrk. Nejdřív to vypadalo, že pojedu s Thajkou, ale ta měla tolik věcí (včetně kytary!), že raději jela tím druhým taxíkem s Polákem a na mě zbyl náš doprovod. Kdybych tvrdila, že konverzace trošku vázla, byl by to eufemismus. Tak jsem zírala kolem, absolutně ztracená, kde to jsem. Bylo fascinující, že řidič v půlce cesty nechal auto na semaforech a odběhl něco konzultovat s druhým řidičem. Ale kupodivu ani jedno auto nezatroubilo a nikdo nahlas nenadával. Dosud jsem viděla zatroubit jen jednoho řidiče, kterému se nelíbilo, že dvě studentky přebíhaly silnici mimo přechod.
Když jsme dorazili, přiběhla k nám Itó-san, která zrovna přicházela z oběda. Dostali jsme instrukce, jak se dostat na ubytovnu, jak otevřít schránku, jak otevřít pokoje. Jsem v přízemí a bydlím sama (opovažte se mě vykrást!). Škoda, brala bych aspoň první patro - takhle se bojím nechat okno otevřené. Následovala prohlídka kuchyně a prádelny, po níž jsem se rozhodla vařit je v případech nouze nejvyšší. Ty vařiče vypadají, že vás sežerou, jen co se na ně přestanete dívat. Co jsem však musela vyzkoumat byla konvice, což je takový monstrózní zařízení na 3 litry vody s hromadou knoflíků. Trvalo mi dva dny, než jsem přišla na ty dva nejhlavnější, bez nichž by horká voda nebyla - rokku kaihó a cosi oranžového, co si bez slovníku prostě nepřečtu. Zbytek zůstává záhadou, ale protože horkou vodu jsem z tý mašiny dostala, tak už mě nezajímají. Větší oříšek byla teplá voda. Bože, já chci někam, kde otočím červeným kohoutkem a poteče teplá voda! Tady je takový moc hezký panel se 4 tlačítkama (a když se otevře, tak je tam těch knoflíků ještě víc) a jednoduchým návodem - stiskni tohle a tohle a bude teplá voda. Nebyla. Takže po víceméně dvou dnech na cestách jsem si ani nemohla dát horkou sprchu a mrzla jsem jak někde na Sibiři. Druhý pokus se konal včera večer, když jsem si šla mýt hlavu - zas nic. Ale těsně předtím, než jsem vypla vodu, začala být teplejší - což už mé hlavě nijak nepomohlo. Nicméně jsem si teda troufla na sprchu. Voda však vydržela teplá jen do půlky, tak jsem zase vycházela zmrzlá jak drozd. Ale zařekla jsem se, že na to prostě přijdu, takže budu gambarimasovat a uvidíme.
Ono jen přijít na to, proč mi tu nesvítí světlo, byl dost zážitek - ty pojistky jsem nakonec našla, ale nemít mobil, abych si na ně posvítila, jsem v prdeli.
Prakticky hned jsem taky potkala Ninu, což mě nesmírně potěšilo, protože bez ní bych byla v prdeli též. Přeci jen její komunikační schopnosti vysoce překonávají ty moje, a navíc ví, kam jí a co je třeba zařídit. Taky mi poradila koupit si kolo - což jsem hned první den byla přinucena udělat. Ježiš, na kole jsem naposledy seděla asi ve 12 letech a tehdy jsem si vyrazila přední zub, takže jsem z toho fakt nebyla odvázaná. Ale tady je všechno zbytečně daleko, tak jsem docela ráda, že jsem to udělala. Mohla jsem tak včera dojet na městský úřad, abych vyřídila tzv. alien card a zdravotní pojištění a rovnou jsem si skočila i pro adaptér. Jenže zádrhel - na nabíječku sedí, na noťas ne, takže si tam asi zajedu zas a tentokrát vezmu celý kabel. Jinak s netem to vypadá bledě - uvidím ho tak za měsíc, za dva. To už asi umřu.
Naštěstí mi Nina poradila zeptat se Itó-san na věci po předchozích Češích, takže krom hromady prkotin mám i rádio ^_^ To mě tu momentálně drží nad vodou, protože to ticho je děsný :-/ A není moc co dělat - a dneska obzvlášť, protože venku celý den leje, takže ani do města nemůžu. Už jsem se zmínila, že nejteplejší oblečení, co tu mám, je mikina? Nemám ani bundu, ani plášťenku, s deštníkem jet nemůžu a pěšky se mi fakt nechce. Takže většinu dneška jsem prospala. Je to fajn i proto, že nemám moc co jíst. Moje první a zatím jediná návštěva obchodu skončila obrovským fiaskem, protože jsem vůbec neměla tucha, co to je za jídla, co se z toho dělá a jestli je to vůbec jídlo. Ale tenhle týden musím něco sehnat, protože už dneska se mi točí hlava a už jsem musela k zemi, protože jsem přestala vidět, jak jsem vstala moc rychle. Krom toho jsem včera ani moc nepila, jelikož jsem furt někde jezdila, a dokonce se mi povedlo propásnout orientation day na ubytovně, kde však podle Niny nic zajímavého neříkali - jen o bezpečnosti jízdy na kole a třídění odpadu. To třídění bude fakt horor - existuje asi dvěstětisíc kategorií, než něco vyhodim, musím to vymýt  a navíc se to vyhazuje jen v průhledných pytlích, takže když to zvorám, poznají to a já to budu muset předělávat. Tyrani!
Jinak jsou ale všichni děsně milí - včera jsem dokonce potkala nějakého chlápka, který mi vyprávěl, jak se učí anglicky a jestli bych ho nechtěla učit, že mi zaplatí. A já samozřejmě zapomněla, že je to Japonec, a řekla jsem mu, že o tom budu uvažovat, což si on přebral jako ne. Každopádně mi dost pomohl, když mě nasměroval k Jamadě, kde jsem pak sehnala ten adaptér. Na městskym úřadě se mě zas ujala moc milá paní, která mi ukázala kam jít. Mimochodem, je tam obrovský množství úředníků, na přístroji, který vydává ty lístečky s čísly, je i počet lidí, kteří jsou před vámi, a vůbec je to dost vymakaný. Bohužel však s mojí japonštinou je to fakt bída - i když jsem se dokázala domluvit na registraci cizinců, na zdravotním pojištění už musela přijít jiná úřednice, která uměla anglicky. Představa, že se kdy dokážu domluvit v japonštině, je zatím spíš fantasy než realita. I studenti a Itó-san se spíše snaží o angličtinu, bohužel však vždy tu část, kterou chápu, a tu, co jde úplně mimo mě, mi zopakují japonsky. No jsem tu jednoznačně největší loser, je to ponižující a o to víc, že jsem tu jako nikkensei, co udělal monbušó (stále zůstává záhadou, co ty lidi z ministerstva přimělo mě vzít). Ani Polák z vedlejšího pokoje to nechápe - navíc se se mnou furt chce bavit anglicky a jestli něco umim hůř než japonštinu, je to angličtina. Takže jsem tu fakt jen za debila. Není divu, že tolik času prospím - třebě doufám, že už se jednou prostě neprobudim a bude pokoj...
Při mym štěstí se mi to však nepovede a já budu muset jet o víkendu do Nakagawy, kde se koná tzv. homestay u příležitosti sklízení rýže. Neptejte se, jak jsem se k tomu přichomýtla, prostě to bylo rozhodnuto za mě a já teď hrůzou ohryzávám stůl a modlím se, aby bylo plno a já nikam nemusela.