Včerejšek jsem opravdu celý prospala - a pak jsem v noci nemohla usnout a poslouchala jsem rádio. Úžasný, že už jsem slyšela písničku od Orange Range, T-ara (japonsky Tiara), Gackta, hlas Sakuraie Takahira a spoustu dalších. A dnes se mi v televizi v obchoďáku podařilo vidět video hitu číslo jedna žebříčku Oricon - dvě malý děcka zpívající písničku jak vystřiženou z hodin s Norikou -_- Jinak dneska už nepršelo, takže se mi i zlepšila nálada - hned ráno (v 11) jsem vyrazila do města hledat jakýsi malinkatý obchůdek, kde vyrábějí inkany - japonská razítka se jménem. Samozřejmě jsem věděla velký kulový, kde to je, tak jsem se musela několika lidí zeptat, než jsem to našla. Naštěstí všichni byli děsně ochotní, takže paráda. Už jsem se zmiňovala, že ty Japonce miluju? Teda hoch v krámku s inkanama ze mě byl trochu mimo a totálně ho odrovnávala moje neexistující japonština, ale nakonec jsme se domluvili - ve středu budu mít své vlastní razítko :)
Ještě jsem si zajela do Jamady, kde jsem od dalšího úžasného maníka sehnala kabel k notebooku, takže konečně můžu poslouchat vlastní muziku a tak. Net stále v nedohlednu. Tedy zítra zkusím jít na ten školní, tak uvidíme...
Pak mě čekala první hodina ve škole - orientation day. Nic trapnějšího jsem už dlouho nezažila - jako první přišlo na řadu džiko šókai, představování. Všichni samozřejmě nasadili plynulou japonštinu a já se jen chtěla propadnout do země a zůstat tam. Zbytek hodiny jeden z profesorů neustále prohlížel mojí složku, jestli tam náhodou nejsem omylem. Věřím tomu, že jsem, protože takový tele ještě určitě neviděli.
Tak si tam ti tři profesoři hodinku moc hezky pokecali, já z toho chytla tak třetinu, když budu optimistická, ale neznělo to moc hezky. Zvlášť ta část o ronbunu, ke které jsme dostali i ukázky z předchozích let. Jedna holčina od nás napsala 50 stránek. V japonštině. Mám se jít zakopat hned, nebo až zítra? Nijak mi nepomohl ani fakt, že potřebuju hodně předmětů, ale nemůžu je sehnat. Buď se mi kryjí, nebo jsou v japonštině a to tenhle semestr nezvládnu. A některé japonské předměty po mně vyžadují Ikkjú, což je sice fajn, ale já se letos chystala s bídou na Nikjú (japonský testy - Ikkjú je nejvyšší, Jonkjú nejnižší). Takže mám 10 předmětů, z čehož většinu jsme už brali v Olmu. Jestli mi tohle uznají, bude to zázrak...
Mimoto jsem dnes konečně byla nakupovat, protože jsem 4 dny víceméně nic nejedla. S mojí omezenou znalostí japonských potravin a hlavně znaků jsem se uchýlila k instantním nudlím a tzv. kurímu pan a meron pan. Kurímu pan je naprosto božský! Je to vlastně taková jako kobliha plněná vanilkovým krémem a asi se po tom utluču (a ztloustnu). Meron pan si nechávám k snídani a upřímně se na to těším. U Niny jsem viděla špagety, takže si je asi taky půjdu schrastit, i když v sobotu je asi potřebovat nebudu - jedeme totiž do Nakagawy na sklizeň rýže. Neptejte se, jak jsem se k tomuhle nachomýtla - nemám tucha.
Ještě jedna poznámka na závěr: moje angličtina se prudce zlepšuje. A s tím Polákem odvedle trávim nějak moc času . Holt tu nikoho nemá a čeština je z nabízených jazyků nejpodobnější. Takže mi tak 3 - 4 denně klepe na dveře, probíráme spolu veškeré nástrahy života v Japonsku, dnes jsme spolu jeli do školy a pak nakupovat. A víte, že je to celkem sranda?
No comments:
Post a Comment