Sobotní výlet

Psáno 9. 10. 2011

Včera byl můj první den školy - pátek. Měla jsem jen jednu dvouhodinovku - kandži. I když to měl být čúkjú level (středně pokročilí), probírali jsme stejné věci jako kdysi s Hirotou na první hodině v prváku, tedy že kandži je z Číny, že jsou to vlastně původně obrázky atd. Většina třídy se neuvěřitelně nudila, Nikodém (ten Polák odvedle - už ho znám 5 dní, tak jsem se rozhodla přejít na křestní jméno) si frustrací div nevytrhával vlasy, což mě škodolibě bavilo sledovat, a jedna dívčina bůhví odkud příšerně zápasila se znaky jako člověk, hora, auto... Jsem zvědavá, jestli se vůbec někdy dohrabem alespoň zhruba někam, kde bych teď měla být, kdybych študýrovala a netrajdala po Japonsku. A taky otázka, jestli mi takovéhle předměty doma uznají.

No každopádně po skončení hodiny jsem šla s Ninou do Media sentá, kde jsem konečně získala heslo potřebné k přihlášení se na školní počítače. Mají tu dvě velké místnosti plné kompů a ještě jsem je neviděla plné, takže mám docela šanci, že kdykoliv tam přijdu, najdu si svoje místečko. Mé srdce zaplesalo - Internet! Samozřejmě následovaly takové ty obligatorní věci jako mejl domů, změna školy a bydliště na facebooku, stažení písniček, které mi zněly v hlavě, ale v noťasu je nemám... Akorát mě trošinku deptá ten časový posun. Když jsem šla na kompy, bylo tady 11 ráno a já zaboha nemohla pochopit, proč nikdo není online, dokud mi nedocvaklo, že každý slušný Čech v tu dobu spí. Takže jakékoliv debaty můžou probíhat tak maximálně těsně před zavíračkou v 8 večer. S touhle myšlenkou jsem s těžkým srdcem opustila komp a jela do města, kde jsem chtěla najít jeden antikvariát, o kterém mi říkala Nina. Teda antikvariátem bych to fakt nenazývala - spíš skladištěm. Nějak jsem si nebyla jistá, jestli jsem tam správně, ale ochotný dědula u vchodu mě ujistil, že opravdu jsem, a dovedl mě až ke knihám. Teda malinkaté sekci normálních knih a obrovskému množství polic mangy. Tam je snad všechno - kompletní Hikaru no go, One Piece, Bleach, obrovská sekce shoujo mangy, light novels... Neměla jsem odvahu hledat shounen ai popř. yaoi, ale věřím, že tam je taky. Samozřejmě jsem tam brouzdala jako jediný cizinec a připadala jsem si totálně mimo (teda já si všude v Japonsku připadám, jako bych tam nepatřila, ale tady, ve škole a v obchodech obecně je to nejhorší. Sice na mě nikde vyloženě nekoukaj, ale ten pocit, že tam nemám co dělat, tam prostě je). Nakonec jsem se rozhodla koupit si knížku, abych se na koleji nenudila. Jenže ouha - co si mám vybrat, když horkotěžko rozluštím název a o jména autorů se krom několika vyvolených ani nesnažím? Nijak mi nepomáhalo ani Ičigovo vyřvávání z xtého dílu Bleach, které znělo z vedlejší sekce, a nějaký Jpop zase z další sekce (opravdu se to nedá nazvat antikvariátem).

Sóseki nebyl, Mišima taky ne, jak se píše Kirino Natsuo jsem neměla tucha, tak jsem si řekla, že vezmu první knížku, u které mě zaujme název a nebude to bichle. První jsem šáhla po čemsi, co mohla být detektivka ale taky sociologická studie, a jelikož se vydavatel neobtěžoval napsat, co by to tak mohlo být, vrátila jsem to zpátky. Další mi padlo do oka Kokuhaku (Zpověď). Jenže jsem rychle zjistila, že není náhoda, že se to jmenuje stejně jako ten film, co jsem nedávno viděla. Váhala jsem, ale nakonec jsem to radši vrátila. A třetí bylo Suičči wo osu toki (Když zmáčkneš čudlík) od Jamady Júsukeho, které mělo zajímavou obálku a ani popis vzadu nevypadal špatně. Má to teda skoro 400 stránek, ale mám konečně co číst po večerech a doufám, že to tu i přečtu.

Pak následovalo hledání obchodu, což byl oříšek, jelikož jsem nechtěla takové ty menší konbini, ale normální supermarket. Naštěstí je jeden u hlavní silnice, takže za chvilku už jsem si to štrádovala řadami jídla a musela se krotit, abych to nekoupila všechno. Z pečivovitých věcí jsem vzala anpan, jelikož teď prostě testuju pany (btw meron pan je hrozně přeceňovanej - takový sladký pečivovitý cosi posypaný cukrem. Jako nebylo to špatný, ale kurímu pan je prostě kurímu pan). Spoustu věcí jsem viděla prvně v životě, včetně většiny druhů ryb a další mořský havěti, co tam byla vystavená. No, bloumala jsem asi třičtvrtě hodiny, zkoumala nehezky zbarvená růžová rajčata, obří jablka, divný příchutě limonád i pytlíky s ledem (seriously? oni prodávají led? O_o). Jenom tu rýži jsem nemohla najít, což mi přišlo děsně vtipný. No samozřejmě byla u pokladen. Když jsem si před odjezdem dělala srandu, že si k jídlu koupim deset kilo rejže, nenapadlo mě, že to je zdejší realita - fakt maj desetikilový pytle s rýží. Jsem nasadila výraz O_o a hledala něco menšího, ale nejmenší jsou 2 kila a mně už se to nechtělo tahat. Místo toho jsem odešla s dalšíma instantníma nudlema, špagetama, kečupem a japonskou hruškou nashi. W-sensei tvrdil, že ty jejich hrušky jsou jiné, než ty, co se prodávají u nás. Ještě jsem ji nevyzkoušela, ale rozhodně to udělám.

Hodila jsem nákup domů a jela zpátky do školy, protože jsem si říkala, že už je v Čechách docela slušná hodina a mohla bych zkusit, jestli chytnu někoho online. Naštěstí se povedlo a já se mohla vesele vykecávat zatímco venku se setmělo. Sice mám na kole světlo, ale svítí tak 3 metry přede mnou, tudíž stejně vidim velký kulový kam jedu. Navíc jízda v noci mi přijde mnohem nebezpečnější a já mám co dělat i ve dne, abych se někde nerozmáhla, takže bych se ježdění v noci ráda vyhla, pokud můžu. A nějak jsem dosud nepochopila systém japonských hlavních a vedlejších silnic - jak jsem se vracela, tak jsem jela po hlavní a měla jsem co dělat, aby mě nesrazilo auto z vedlejší, kterému se nějak nechtělo zastavit. Strhla jsem řídítka stranou a na poslední chvíli se vyhnula, ale jet auto za mnou, je ze mně mastnej flek. A helmu, jako každej tady, nevedu. Bych přeci měla mít přednost, ne? I když tady asi ne - dneska se mi stalo to samý na tom samym místě, tentokrát pro jistotu dodávka. Tímhle tempem je příští týden po mně.

Večer jsem konečně strávila ve společnosti The Big Bang Theory, u čehož jsem užírala instantní nudle, které se s našimi nedaj srovnat - nejen že jsem se z toho malinkatýho kelímku najedla a bylo to dobrý, ale koukali tam na mě i malinkatý krevetky a to jsem za to dala jen 100 jenů. Zapila jsem to kakaovým čajem, kterej jsem tu objevila, a byla jsem spokojená. Pak mi někdo zaťukal na dveře, tak si říkám, co zas Nikodém chce, ale tentokrát to byla čínská dívčina odvedle, která mi přinesla dárek na uvítanou - hedvábný čínský kapesníček s vyšívaným bambusem. Nějak jsem neměla slov - nejsem na takovéhle situace zvyklá, tak jsem byla dost rozpačitá a muselo to být na mě vidět, ale naštěstí si to (doufám) nevyložila špatně a byla děsně milá. Strašně se mi taky líbí, jak tu lidi volně kombinujou angličtinu a japonštinu podle toho, v kterym jazyce jim to naskočí první. U nás bych to zavedla taky. Já se teda zuby nehty držím angličtiny, protože ty 4 měsíce lenošení jsou fakt děsně znát, a já mám najednou problém dát dohromady větu, kterou bych za časů s Miki zvládla v pohodě. Naštěstí se moje anglina fakt zlepšuje a já projednou dokážu i KOMUNIKOVAT! Tak jsem se včera dozvěděla, jaké má dívčina problémy s angličtinou tady na Udai, že ji na ty hodiny nechtějí pustit, že nemá hrnce, že má narozeniny (dneska už pro ní mám dárek, ale zrovna tu není), ale jak se jmenuje nemám tucha.

Včera jsem si šla lehnout dřív, protože dneska ráno jsem musela brzo vstávat. Když v těch 5:45 zvonil budík, myslela jsem, že někoho uškrtím. Dnešek byl totiž ve znamení výletu do Nakagawy na slavnost sklízení rýže. Nějakým záhadným způsobem jsem se přihlásila, aniž bych o tom věděla. Takže ráno jsem rychle sbalila věci a spěchala na sraz s Ninou u botníků. Jenže nás jelo víc, a tak jsme stejně čekaly na ostatní. Původní plán byl jít na nádraží pěšky, ale vzhledem k času jsme jely na kolech (ano, samé holky). Trošku jsme se ztratily a dívčina ze Sýrie měla s jízdou očividný problém, ale nakonec jsme to našly. Hned u parkoviště pro kola si nás vyzvedl Kasai-san, který sloužil jako náš doprovod, a vešli jsme na nádraží. Tam jsem si poprvé kupovala lístek na vlak u automatu - místo nepříjemné slečny od českých drah tam jen hodíte peníze, ťuknete na tu částku, za kterou lístek chcete, a on vám vyjede. Ten pak dáte do turniketu, on na chvilinku zmizí a když na druhé straně vyjede, už je označený. Avšak nezahazovat, jinak se v cílové stanici nedostanete ven. Vláček jel za chvíli a protože v Ucunomiji začínal, byl prázdný a my si mohli sednout. Kupodivu spíš připomínal naše metro než vlak. Překvapily mne upozornění, že mobil má být v tichém režimu a že se ve vlaku netelefonuje. To by měli zavést i u nás v autobusech. A už se jelo. Cestující buď pospávali, četli, ťukali cosi na mobilu, nebo se tvářili, že tam opravdu nejsou. Nejeli jsme však nikam daleko - jen do Udžie, takže se za chvíli zas vystupovalo. U turniketů jsme tam zas museli vrazit lístek, ale tentokrát už nevyjel - škoda, chtěla jsem si ho nechat. Venku na parkovišti jsme měli přistavený mikrobus, tak jsme naskákali dovnitř a jelo se směr Nakagawa. Vedle mě seděla další čínská dívčina a narozdíl od holky odvedle, tahle se spíš držela japonštiny, takže jsem konečně měla příležitost oprášit ty chabé znalosti, které mi po prázdninách zbyly. Dokonce jsem tentokrát i chytla jméno - Kin Sósó. Moc příjemná dívčina, a navíc nehrozí, že by si řekla, že na mě nemá cenu mluvit japonsky, a přešla na angličtinu, jako to dělají ostatní; tak doufám, že se skamarádíme.

Dorazili jsme na farmu, dostali jmenovky (jediní jsme se obtěžovali s katakanou - všichni Japonci to prostě napsali latinkou), hodili si věci do jednoho ze dvou obrovských stanů a čekalo se, až dojdou i ostatní. Typický venkov - všude klid, políčka kam se podíváš, pár domečků, kouř z venkovní pece - Nina tvrdila, že je to jak na slovenské zabíjačce (nemůžu potvrdit, nikdy jsem na zabíječce nebyla). Když se nás tam shromáždilo už fakt hodně včetně velkého množství úplně kjůt dětiček, došlo na úvodní ceremonie a proslovy, které nám náš spolužák Mirek a jeden Číňan překládali do angličtiny. Pak dáma v kimonu četla jména zahraničních studentů a odkud jsou a jmenovaní se měli přihlásit. No, dáma to spíš lámala jak traverzu, takže u Číňanek se stalo, že se přihlásily hned dvě, jelikož si nebyly jisté, jestli to náhodou nejsou ony. No a u mě místo "čeko" přečetla "čúgoku" neboli Čína. Že už by mi šikměly oči?

A pak přišla ta sranda - sklízení rýže. Vyfasovali jsme rukavice a ozubený srp, pan farmář nám ukázal jak na to a šlo se do pole. Políčko to nebylo nijak extrémně velké a bylo nás hodně, tak jsem si říkala, že to za chvilku bude. Ale ouha - rýže nešla sekat tak snadno, jak to vypadalo, všude byla spousta hmyzu, který jsem se snažila nevidět (ale ta deseticentimetrová kudlanka nábožná prostě nešla přehlédnout... a ta můra s rozpětím křídel skoro 20 cm taky ne...) a navíc jsme brzy zjistili, že čím blíž středu jsme, tím ubývá pevné půdy a nastupuje bahno, které bylo v konečné fázi nahrazeno vodou. A tam jsem se svejma novejma botaskama fakt nechtěla. Když už byla víc jak půlka fuč, lidi měli dost a místo práce se začínali fotit, tak jsem to udělala taky tak. Nakonec to dopadlo tak, že zbytek pole dosekali už jen místní a my byli lehce k ničemu. Pak se ještě trsy rýže svazovaly do snopů a přehazovaly přes takovou dřevěnou konstrukci, kde se budou sušit. Pak došlo na obligatorní focení všech zúčastněných a šlo se zpět ke stanům se umýt.

Další na řadě bylo vyrábění suši. Po celé délce stanu byly v řadě stoly, na které se rozložila igelitová fólie a na ní řasy nori. Vyfasovali jsme další rukavice, postavili se do řady a už jsme rozpatlávali rýži. Já jsem byla na konci vedle skupinky dětí, které to očividně taky dělaly poprvé. Teda já už mám pár domácích pokusů za sebou, ale to se nepočítá. Na rýži jsme vrazili okurku, nakládaný zázvor, cosi slaného a neidentifikovatelnou sladkou růžovou věc, která to podle mého dost zkazila, ale budiž. A pak se to mělo zabalit. Zajímalo by mě, kolik metrů ta rolka měla, ale fakt se nerozpadla a vydržela až do příchodu nožů v celku. Dále jsem viděla tvorbu moči, což je takový děsně lepivý koláček z rýže. To prostě vrazili obrovský hrnec rýže do dřevěného hmoždíře a dřevěnou palicí ho za častého kropení vodou a převracení stloukali. Dokonce jsme si to mohli zkusit, já však odolala. Ta palice vypadala fakticky nebezpečně a navíc prý byla děsně těžká. Asi nejlíp se to povedlo jedné američance s Kakashim na tričku - ta vypadala jak profík. Mezitím se na vedlejším stole připravovalo další typicky japonské jídlo - pizza XD Měli na to takovou plastovou podložku s nakresleným kruhem, podle níž vyvalovali těsto a pak si na to mohl každý dát co chtěl podle chuti. Jen té cibule tam bylo nějak moc....

No ale než jsem se dohrabala k pizze, začala hostina v hlavním stanu ve stylu švédských stolů. Takový množství jídla a pití jsem snad ještě neviděla.  Začala jsem polévkou s moči, s nimiž jsem pomocí hůlek zápasila jak o život, protože to je lepivé už samo o sobě a ještě jak to bylo v té horké vodě, tak se to táhlo jak smrad a nešlo to ukousnout. Avšak zvítězila jsem a šla zkoušet i další věci, i když už i ta polévka by mi jako oběd bohatě stačila. Suši mi zkazila ta příšerně sladká růžová věc, ale dál tam byly moči na různé způsoby, nějaké pečivovité věci, sladké oříškové kostičky, cosi jako bílé želé, které zaručeně bylo z rýže, ale netuším, co to mohlo být, avšak hned jak najdu recept, vyrobim si to a nic mě nemůže zastavit (jo, tak dobrý to bylo). Dále dýně, rajčata, mini mandarinky, melouny, jakési japonské tmavě červené peckovité ovoce, nakládaná zelenina... Ochutnala jsem od každého trošku, stejně jako jsem chutnala různé druhy pití (zelené pití s příchutí melounu to tentokrát vyhrálo). Náledovala tradiční japonská píseň o rýži v podání pana farmáře (ten se teda nezdál, ale hlasivky měl úžasný), ale to víte, takový to tradiční halekání mě prostě nebere. Dál nám zatancovaly japonský holčičky na písničku "Wašoi" a pak následovaly fakt nebetyčně trapný chvíle, kdy Číňanky ale hlavně my dva Češi společně s Ninou měli představit naší zemi. Naštěstí všichni zkoušeli trik s provázkem, o který nás obohatila velmi akční vedoucí dívčích tanečnic (a který se mi stále ještě nepovedl), a nikdo moc neposlouchal, tak jsme to přežili bez problémů. Pak teda ještě ten kousek pizzy a závěrečné poděkování všem přítomným. Jako dárek na rozloučenou jsme dostali origami ...hodněstrannou kostku, která mi tu teď visí ze šňůry ke stropnímu světlu (nedej bože, aby tu byl vypínač), průvodce po Nakagawě a kilo rýže s naší společnou fotkou ze sklízení. Jen to asi nesmím moc ukazovat mamce, protože je tam velkými písmeny napsáno Fukušima farm (majitel políčka je totiž pan Fukušima). Na to, jak jsem se tohoto výletu bála, to byla vážně docela zábava a navíc mi to jako cizince přišlo děsně fascinující (stejně jako ty babičky, které jsou pomalu vitálnější než já).

Tím ale den nekončil. Na zpáteční cestě jsme se stavili v jakémsi muzeu umění, které bylo fascinující už jen tou dřevěnou konstrukcí. Jak jsme později zjistili, byla tam výstava obrazů z doby Edo a pak obrazy Kawase Hosuie, což jsou neuvěřitelně krásné obrázky typických japonských krajin a období, jež hrají nádhernými barvami. Pan řidič asi nebyl jen tak ledajaký řidič, jelikož nám ke každému obrazu něco povykládal v jednoduché japonštině, takže jsem tomu i rozuměla (na rozdíl od dívčiny ze Sýrie, která se, chudák, japonsky nikdy neučila). Hned jak bude net, jdu si ty obrázky najít a hodim si je na plochu. A koupila jsem si tam svůj první japonskej pohled - Kawaseho obraz s jarním japonskem a sakurama.

Tou dobou už jsem byla fakt utahaná, takže při cestě autíčkem na nádraží jsem málem usnula. Před nádražím jsme se s panem řidičem rozloučili, koupili jsme si zpáteční lístky, a jelo se dom. Tentokrát byl vlak plný, tak jsme stáli. Lidi dělali nejrůznější věci, ale stejně si mě nejvíc získal pán hned přede mnou, který si četl knížku. Tomu říkám dobře využitý čas :) Cestou jsem taky viděla spoustu středoškoláků v nejrůznějších uniformách (ty Japonky maj fakt pěkný nohy) a vůbec jim nezávidím, že musej do školy i v sobotu.

V Ucunomiji jsme se rozloučily i s Kasai-sanem a jely domů se zastávkou v minishopu, kde jsem původně měla jen koupit dárek Číňance od vedle, ale skončila jsem navíc s vanilkovým dorayaki a pomerančovým džusem. Na čem já tu ušetřím, když na jídle očividně ne?

Doma jsem mrtvá padla na postel a usnula. Bylo něco po čtvrté. Vzbudila jsem se tak okolo osmý s bolavým krkem, tak tu teď do sebe leju jeden čaj za druhým a přemýšlím, jestli jako cizinka musím nosit ty roušky proti roznášení bacilů. A Nikodém mi před dveřma nabaluje Číňanku odvedle. Asi si půjdu číst.

Ohledně fotek - momentálně ještě nevlastním foťák ani japonskej mobil, takže fotim svym českym mobilem, takže fotky budou, nebojte. Jen co bude net na intráku.