Dnes zažívám fakticky blbej den, takže než se vrátím k cestě do Kamakury, trošku tady upustím páru a postěžuju si vám, co mi poslední dobou leze krkem.
Začneme něčím pro japonské studenty zcela netypickým - skupinovou prací. Ve skutečnosti netuším, jestli se japonští studenti během svého studia potýkají se skupinovými pracemi nebo ne, ale podle toho, jak se na náš projekt vrhly, s tím příliš zkušeností nemají. Brainstorming jsme si měly udělat každá sama a přijít s tématem (aniž bysme věděly, co dělají ostatní). Naštěstí se mi povedlo najít něco uceleného, co ostatní nenapadlo - rozdělení onomatopoeí na tři základní typy ze sémantického a gramatického hlediska + hledání vysvětlení, proč jich je tolik. Ostatní to ovšem nenapadlo jen proto, že žádná vlastně nepřišla s konkrétním tématem - ano, slyšela jsem něco o poetičnosti výrazů a rozdílu při použití katakany či hiragany, budiž, dejme tomu, proč ne - když to dokážou napsat na dvě stránky...
První problém nastal, když nám bylo zadáno, abychom každá sepsala dvě stránky. Bez vědomí, co dělají ty ostatní. Byl by zázrak, kdyby se nám povedlo napsat něco originálního, aniž bychom se trefili do toho, co dělá ta druhá. Takže nakonec to dopadlo tak, že se vlastně pořád opakujeme.
Co si budem povídat, skupinová práce je složitá, i když jednotliví členové vědí, co dělají, a jejich schopnosti jsou na stejné úrovni. O to těžší je to ale, když jsou ve schopnostech jednotlivých členů velké rozdíly. Japonci na vysoké škole nepíšou eseje - první a jediná esej, kterou sesmolí, je diplomka. Proto v životě neslyšeli o MLA, neví, co jsou věrohodné zdroje (well, oni vlastně ani moc nepobírají, co jsou zdroje a k čemu jsou). A vzpomeňte si na svoji vlastní první esej - pokud nejste rozený talent, do dokonalosti to jistě mělo daleko. To je normální, já to chápu, já na tom byla v prváku stejně. Jenže tehdy jsem nemusela svoji práci porovnávat s jinými a pokoušet se z prací rozdílných úrovní udělat jeden celek. To je velice těžké, i když jsou schopnosti všech vyrovnány - každý má totiž vlastní styl, kterým píše a který je pro něj charakteristický. Aby však společná práce působila celistvě, je potřeba ji upravit, což stejně nakonec padne na jednoho člověka. Ten se celou prací musí prohrabat a upravit ji tak, aby působila jako jeden celek jak obsahově, tak formálně.
Problém ovšem je, že tímhle člověkem je Mai, která je sice na japonské standardy na angličtinu dobrá, ale aniž bych se chtěla nějak chlubit, moje psaná angličtina je přeci jen o něco lepší a mám alespoň minimální zkušenosti s korekturami. Tím neříkám, že bych měla být lídr - to ani náhodou, to klidně přenechám jiným, ale alespoň ty nejzákladnější úpravy bych ráda udělala sama. Jenže když jsem se nabídla, bylo mi řečeno, že je to v pořádku, že to zvládne. A kdo jsem já, abych se hádala, přestože je mi jasné, že moji část bude mít možná problém i jen přečíst (holt jsem anglistikou vycvičená k akademické angličtině se spoustou k tomu patřících serepetiček).
Na druhou stranu nechci dopadnout jako mí spolužáci, kterým nezbylo, než aby si tu esej napsali sami. Tohle jsem udělala loni a nechci to opakovat. A protože nemůžu v podstatě nic a kvůli tomu, že spolužačky často špatně rozumí, co se po nich chce, takže já jediná vědoucí pak vypadám jako naprostej debil, jsem se rozhodla, že je mi do výsledku vlastně úplný prd - prostě to nějak dopadne, ať se o to zasloužím, nebo ne.
Z části tímhle přístupem a z části mnoha nedorozuměními jsem se nakonec stala černou ovcí naší malé skupinky. Dnes to navíc bylo umocněno tím, že jsme se dnes měly setkat, ale když jsem pak potkala jednu z holčin, řekla mi, že setkání je až příští týden. Přišlo mi to divné, ale říkala jsem si, že ona asi ví víc než já. Tak jsem se spakovala a jela na koleje. Venku byla fakt kosa a sněžilo s deštěm, takže jsem se těšila na horké kafe. Jenže po příjezdu koukám na mobil a tam zpráva, že setkání je a kde se flákám. Tak mi nezbylo než sednout na kolo a jet zase zpátky. A nejlepší bylo, že když jsem tam dojela, bylo mi řečeno, že kvůli nedorozumění nikdo neudělal to, co měl, takže setkání se přesouvá na úterý. Tanya na mě byla naštvaná, i když to moje chyba nebyla - na místě setkání jsem byla, dokud mi dívčina neposkytla mylnou informaci, a materiály měla poslat Mai, tak nevím, proč zase jako ta špatná vypadám jen já. Každopádně jsem byla fakticky naštvaná, protože jsem se víceméně mohla otočit a jet zase zpátky na koleje. Tomu říkám naprosto zbytečná cesta, takže jsem své frustraci dávala volný průchod tím, že jsem nadávala jak špaček (což mi samozřejmě nijak nepomohlo, ale trochu se mi ulevilo) :)
Další věc, co mi leze krkem, je zpráva z dnešního rána - Megaupload je fuč. Přiznám se, že to byl šok a nějak jsem neměla slov. Říkala jsem si, že je to blbej vtip, ale když se stránka nenačetla, věděla jsem, že tohle není předčasný apríl. A došlo k tomu jen den po tzv. blackoutu, ke kterému se připojila mimo jiné i wiki, aby tak bojovali proti přijetí SOPA/PIPA americkou vládou (nechť je na tento den vzpomínáno jako na den, kdy byl na twitteru ten nejlepší trend ever - Save Porn XD). Nebudu předstírat, že do toho nějak extra vidím, protože opak je pravdou - určitě jste však tohle téma postřehli a něco si k tomu načetli sami. Stejně jako většině, ani mně se to nelíbí, a ještě míň se mi líbilo náhlé a naprosto nepředvídatelné zrušení megauploadu. Ano, nelegálního obsahu tam bylo hafo, ale to neznamená, že tam nebyla i spousta legálního obsahu, zálohy dat, soubory příliš velké, než aby se daly posílat mejlem, a podobné věci. Celé mi to přišlo jen jako snaha amerických úřadů ukázat, že se protestů nebojí a že si můžou dělat, co chtějí. O to víc jsem pak ocenila následující reakci skupiny Anonymous, která shodila vládní weby a stránky amerického zábavního průmyslu. Jen tak dál, nenechte se zastrašit a ukažte jim, že si nemůžou dělat, co se jim zachce. Tohle není jen porušování autorských práv, tohle začíná být omezování svobody projevu a když to nezastavíme teď, bude to postupovat a za chvilku bude internet fakticky zcenzurován. Představte si internet bez YouTube, Fejsu, Twitteru, Livejournalu, Blogspotu a mnoha mnoha dalších. O co pak bude Západní svět lepší než třeba taková Čína?
Původně jsem chtěla připojit i další, tentokrát ryze japonské věci, co mi lezou krkem, ale vzhledem k délce příspěvku, který se mi trochu vymkl z rukou, to tady radši utnu. Tak zase příště, tentokrát snad již s veselejšími tématy.
No comments:
Post a Comment