Wednesday, 29 February 2012

Jak Kavi k zlomenému srdci přišla

"Za pár měsíců odsud odjedeme, za dva roky jedu do Číny a pak chci studovat na doktorát v Japonsku - není šance, že bysme se ještě někdy potkali. Bude lepší, když se na mě nebudeš moc vázat..."

Pořád se mu směju, ale on narozdíl ode mě žije v realitě a nakonec jsem to já, kdo to schytá nejvíc. Už jsem dost stará na to, abych stále ještě věřila na šťastné konce - je čas vyrůst a začít se chovat jako dospělá. Kdybych aspoň věděla jak na to...

Saturday, 25 February 2012

Zpověď dívky, které slova nestačí

Dnes mám chuť zůstat zavřená v pokoji a nikdy nevylézt, abych nemusela potkat manžela.
Včera jsme se opět rafli - chtěl totiž zrušit plánovanou návštěvu klubu a to v době, kdy už jsem byla oblečená a přichystaná. Navíc se neozvala Olga a my na ní neměli ani žádný kontakt, takže jsem musela za Ninou, jestli náhodou nemá její číslo. A Olga přišla s tím, že byla nakupovat, takže nemá moc peněz, a neví, jestli má jít. Byla jsem naštvaná. Nevím, jak to chodí v Polsku či Rusku, ale když se na něčem dohodnem večer předtím, tak by si to třeba do druhého dne mohli pamatovat, ne?

A jak jsem byla vytočená, schytal to manžel - pravda, nebyla to jen jeho vina, ale na druhou stranu nemůžu tvrdit, že by v tom byl naprosto nevinně. Jenže tentokrát byl naštvaný i on a rafli jsme se. Vyčetl mi, že se na něj nemám co vztekat, že on se mi tu furt snaží pomáhat a kolik toho pro mě dělá, takže si mám tyhle svý výlevy nechat. Má samozřejmě pravdu - doučuje mě japinu, naučil mě konverzovat v anglině, snaží se mě přinutit mluvit japonsky a já jsem mu za to hrozně vděčná, ale s včerejší situací to podle mě nemělo nic společného. To je jako kdyby tvrdil, že se na něj furt jenom vztekám a ničeho jiného se ode mě nedočká - a všichni víme, kdopak se o něj staral, když byl nemocnej, kdo mu vařil, když neměl co jíst, atd. A přestože se o něj starám, taky se stává, že na mě totálně kašle, ruší plány atd. To mi přijde dost podobné.

To mi jako chce říct, že "něco pro tebe dělám, tak se na mě nesmíš zlobit, ať ti udělám cokoliv"? To jako vážně? Uznávám však, že se vztekám docela často a měla bych s tím asi začít něco dělat. Z části je to tím, že vždycky udělá něco, co mě naštve, z části je to žárlivost. Zjistila jsem, že jsem neskutečná žárlivka a upřímně bych manželovi doporučovala, aby vzal nohy na ramena a zdrhal. Jenže taky jsem zjistila, že abych někomu, na koho jsem naštvaná, dala najevo, že jsem fakt nakrknutá, a dokonce se s ním hádala, musím toho člověka mít opravdu ráda a mít s ním blízký vztah. Protože normálně to spíš dusím v sobě a vyvztekám se až později na netu (viz. loňský případ se Slepicí, který jsem celý prožívala na twitteru, nebo letošní skupinová práce, kdy jsem se vztekala na všech sociálních sítích, ale ne před spolužáky). Manžel to sice neocení, ale povedlo se mu něco, co nikomu předtím - přestože je kluk, bavím se s ním, v cizím jazyce a téměř od prvního dne, co jsem ho poznala, a věřím mu natolik, že jsem schopná a hlavně ochotná na něj zvýšit hlas a být na něj hnusná, protože vím, že se na mě stejně nevykašle. A tohle o velkém počtu lidí říct nemůžu.

Na druhou stranu si uvědomuju, že tohle není zrovna nejhezčí projev náklonnosti. Asi ho beru jako samozřejmost, což je ovšem špatně. A když už konečně najdu někoho, komu můžu věřit, mám ve zvyku zkoušet, co všechno si ještě můžu dovolit, abych se ujistila, že tomu člověku můžu vážně věřit. Vím, zní to šíleně, ale takhle funguju. Upřímně se mu divim, že má se mnou takovou trpělivost. Ale jsem mu strašně vděčná a čím dýl ho znám, tím víc si uvědomuju, že o něj nikdy nechci přijít. Na druhou stranu by pro něj asi bylo lepší, kdy by se mě zbavil, přerušil se mnou veškeré kontakty a utekl ode mě co nejdál. Vlastně se divím, že ode mě neutečou všichni, co mě znaj. Znám se - jsem pesimistická, negativistická, otravná, neschopná, nespolehlivá, naivní, asociální, náladová, sobecká, závistivá, teď už i žárlivá, chovám se povýšeně a občas mám pocit, že jsem středem vesmíru. Kdo by vlastně chtěl být mým kamarádem? Občas si říkám, že jsem všem vlastně jen přítěží a že by jim beze mě bylo daleko líp. V některých případech se dokonce rovnou stahuju, držím se dál a dávám tak druhé straně příležitost uniknout, kterou kdoví proč málokdo využije.

Nejvíc mě mrzí, že jsem fakt absolutně neschopná vyjádřit, co si myslím a co cítím. Nedokážu lidem říct, jak strašně moc jsem vděčná, že se rozhodli nenechat se odradit mým přístupem a být tu pro mě. Nedokážu jim poděkovat za všechno, co pro mě dělají, a nedokážu jim to nijak oplatit. Mám všechny své nejbližší strašně ráda, ale neumím jim to říct a strašně se bojím toho, že si jednou řeknou, že jim takovéhle přátelství za to nestojí a utečou. Zasloužila bych si to - jsem špatná kamarádka.

Je mi líto, že to takhle je, ale asi se hned tak nezměním. Manžel po mně chce, abych si našla víc kamarádů - jenže já nejsem dobrá v socializování se. Nehledám kamarády jen pro to, abych je měla. Hledám lidi, kterým můžu věřit, že mě podrží, že mi pomůžou, když na tom budu špatně, že mě vyslechnou, když budu mít problém. Hledám lidi, u kterých věřím, že když bude naopak špatně jim, můžu jim být nápomocná, že pro ně můžu něco udělat, i když to bude třeba jen maličkost. Vše u mě záleží jen na důvěře, na tom, že se na ně můžu spolehnout. Jenže tuhle důvěru si bohužel musí zasloužit. Jsem sice naivní, ale taky nedůvěřivá a o všem moc přemýšlím. Nepouštím si lidi k tělu jen tak. Neexistuje moc lidí, kteří můžou říct, že mě znají - pokud můžu, tak o sobě moc nemluvím.

A přesto o mně manžel ví sakra hodně na to, že ho znám pár měsíců. A i když toho tolik ví, stejně se rozhodl nevykašlat se na tu divnou holku odvedle. Přestože ho svýma výbuchama vzteku a nedostatkem taktu určitě zraňuju (což mi sám přiznal a já jsem momentálně sama sebou strašně zklamaná a nejradši bych si vrazila facku jaká jsem husa), stejně mi zůstává na blízku a zítra se mnou půjde do kavárny na můj první den v nové práci, aby mi pomohl. Čím jsem si zasloužila tak úžasného kluka?

Jen pro doplnění - nakonec jsme do toho klubu šli a byl to ten klub, který manžel nemá rád a kam sám nechce chodit - a bylo to naprosto skvělý! Skoro jak Patnáctka: lidi tancující na parketu, podobná muzika s příměsí korejských SNSD a japonských hitů, opilí lidé, příšernej bordel na zemi... jako Patnáctka XD I když si Olga pravděpodobně myslela, že mě bude muset na parket tahat, nevydržela ani půlku toho co já, a odcházeli jsme okolo 5 ranní jen kvůli tomu, že manžel skoro usínal. Manžel totiž netancuje a když, tak ne moc (ale je to kjůt *-*) Tak jsem většinu večera tancovala sama, ale i tak jsem si to užila. Jestli mi sem přijede kamarádka, která to momentálně plánuje, zatáhnu jí tam taky. A doufám, že kluci budou chtít chodit častěji, abych se připojila - jak jsem si všimla, to, čeho jsem se bála nejvíc - tedy že manžel se bude pokoušet flirtovat s místníma holkama - se nekonalo; manžel pouze sledoval okolo chodící děvčata z velice výhodné pozice v hódně hlubokém křesle, odkud díky kratičkým sukním bylo krásně vidět spodní prádlo - to víte, na chvilku jsem si tam sedla a sledovala spolu s ním (přeci jen takhle pěkné nohy nevidíte každý den) :D Nakonec jsem odcházela utancovaná a příšerně smrdící cigaretama, ale spokojená - konečně jsem mohla jít po tolika měsících tancovat. Manžel si za to zasloužil obejmout (což jsem taky neprodleně po příchodu udělala) ^_^

Friday, 24 February 2012

Další díl naší úžasné udaiské telenovely ^_^

Dnes si dáme další pokračování Udaiské telenovely, protože události se znovu dávají do pohybu. Naposledy jsem zmiňovala, že vztahy s manželem uvázly na mrtvém bodě. Ještě navíc se mu povedlo mě opět rozčílit, když jsem zjistila, že za celý týden nebyl schopen udělat svou službu na úklid v kuchyni - a po něm jsem vždy na řadě já a já jsem fakt odmítala to uklízet za něj. Když jsem se však nakonec odhodlala, že to teda udělám (pořádně naštvaná), tak jsem zjistila, že to ten večer přeci jen udělal a na vývěsce zakroužkoval i číslo mýho pokoje, jako že mám taky splněno. Vím, že to byla jeho povinnost to udělat, ale stejně mi to přišlo milý :)

Celé tohle awkward období se naštěstí rychle změnilo - ukázalo se, že manžel smolí bakalářku, takže nemá moc času. Nicméně mi zároveň oznámil, že ve čtvrtek jdeme do kavárny. Ne že by měl chuť na kafe - v téhle kavárně totiž studenti můžou dobrovolničit a manžel se rozhodl mě tam dotlačit, aby mě přiměl mluvit japonsky. On sám na tuhle práci není, protože co si budem povídat, na jakoukoliv fyzickou práci je totálně levej. Včera například potřeboval dofouknout duši u kola; co na tom, že už tu je skoro 5 měsíců a že už mu nejmíň tři lidi ukazovali, jak se to dělá, stejně neměl tucha ani kde je pumpička, natož kde se to kolo vlastně nafukuje *facepalm* A já byla zlá a nechala ho v tom - tedy napůl: u předního kola jsem mu dělala dozor (a měla co dělat, abych se nerozesmála nad jeho pokusem pumpovat), zadní jsem nechala kompletně na něm a šla se projít za barák, kde jsem se konečně začala smát - proto je přední kolo v pořádku a zadní stále ještě potřebuje nafouknout XD Časem by ho asi každý musel za tu nešikovnost nesnášet, ale mně to připadá děsně kjůt *-*

Ale zpět ke kavárně - upřímně mě překvapilo, že si vůbec vzpomněl, že jsem se mu jednou zmínila, že bych to chtěla zkusit. Přeci jen většinu času buďto o ničem neví, anebo předstírá, že si to nepamatuje. Tentokrát si ale vzpomněl a promluvil s vedoucí kavárny, což vyústilo v ten čtvrteční pohovor. Nejdřív jsem myslela, že jde se mnou, protože má ten den službu, ale jak se ukázalo, vykašlal se na bakalářku a táhl se se mnou jen z dobré vůle ^^
Nejdřív to bylo fajn - sedli jsme si hned ke kuchyňce, jenže Naoko (vedoucí) byla zrovna někde pryč, tak jsme se bavili jen mezi sebou (a když říkám bavili... sice nemám nikoho, kdo by to zhodnotil kritickým okem, ale subjektivně mám za to, že se lepším ve flirtování >:D)

Sranda však skončila ve chvíli, kdy mi měl začít ten pohovor - stalo se totiž přesně to, co se tak obvykle stává, když jsem nervózní (to já vždycky) a když se po mně chce mluvit - zasekla jsem se a neřekla ani slovo. Chudák Naoko nevěděla co se mnou, manžel na mě za jejími zády naštvaně syčel ať mluvím a já zírala do stolu tak urputně, že si ten vzor budu asi už navždy pamatovat. Trvalo mi asi půl hodiny, než jsem pak byla schopná s kýmkoli alespoň trochu mluvit (včetně manžela). Btw a když jsem přišla domů, zjistila jsem, že Diana pásla ikkjú, Helča před pár dny nikjú a já ani nedám dohromady jedinou větu (╯°□°)╯︵ ┻━┻ Nicméně v neděli mám přijít se zaučit, což je sice fajn, ale nějak si nedokážu představit, že vážně budu schopná naučit se všechny ty fráze a normálně obsluhovat zákazníky... A světe div se, manžel se v neděli opět vykašle na bakalářku a půjde se mnou... Taky máte pocit, že něco není v pořádku?

S manželem jsme zůstali až do zavíračky a pak šli s dnešní směnou (Ruska Olga a Japonka Asami) na večeři do nějaké malé restaurace na zeleninový salát, cosi na způsob guláše a zmrzlinu jako dezert - a na pivo. Nemusím snad zmiňovat, že já, pivo a manžel naproti mně není dobrá kombinace. Ne, nedokážu vám vysvětlit, proč jsem včera nenechala manžela normálně ochutnat tu zmrzlinu a proč jsem ho místo toho krmila svou lžičkou; stejně jako vám nedokážu vysvětlit, proč jsem celý večer slyšela v hlavě jen jednu větu: "I would have you right here, on this desk, until you begged for mercy twice" (jop, viděla jsem první díl druhé řady Sherlocka...konečně). Prostě se stalo, nebudem se k tomu vracet. Navíc jsem využila své neexistující lstivosti, takže to dopadlo tak, že dnes jdu s manželem a Olgou do klubu tancovat! Nevím proč, ale manžel se tomu doteď hrozně bránil - to bylo furt jak je to nebezpečný a kdesi cosi a pak zjistím, že Olga tam s klukama jednou šla a bylo to v pohodě. I tentokrát se zeptal jí, jestli náhodou nechce jít s nima, a mě nic. Tak jsem ho obešla a zeptala se Olgy, manžel k tomu pak přišel jak slepej k houslím a nakonec ještě zjistil, že Mira nikam nejde a Taku někam jede, takže jdeme jen my tři.

Dej bože, ať nikoho dnes večer nezabiju a ať alespoň dobře hrajou, protože to taky může být moje poslední návštěva zdejšího klubu.
A ano, manžel se takhle inteligentně tváří na většině fotek XD

Thursday, 23 February 2012

Výlet na jih, část 3. - okolí jezer Sai a Kawaguči

V sobotu jsem vstávala znovu v půl sedmé, sbalila se, odhlásila se z hostelu, vylezu ven - a sníh! Silnice i parkoviště přímo přede mnou bylo celé zasněžené. Koho by napadlo, že musím na jih, abych se dočkala sněhu. A druhá věc, co mi vyrazila dech, byla Fudži. Krásná, přímo přede mnou. Foťák cvakal, ale nemohla jsem tam stát věčně - v 7:15 mi jel vláček kamsi do prčic, kde se měla nacházet pagoda. Jestli jste někdy googlili Fudži, určitě vám vyjela fotka Fudži s pagodou. Tak to byla tahle pagoda.
Fudžisan
Jela jsem vláčkem téměř sama, všude venku sníh a všudypřítomná Fudži. Dojela jsem kamsi do zapadákova, vylezla z nádraží a hledala mapu. Ta byla zasněžená přímo přede mnou. Vyzkoušela jsem svou (neexistující) fotografickou paměť a vydala se kamsi ke kopci. Jenže cesty vypadaly úplně jinak než ty na mapě, takže jsem nakonec šla jen tak nazdařbůh. Ale můj orientační smysl, který je v Čechách spíše nesmyslem, tu funguje přímo ukázkově - našla jsem to na první pokus. A zase schody nahoru, tentokrát ještě zasněžené a namrzlé. Paráda. Viděla jsem se, jak si tam někde rozbíjím hubu, ale nedalo se svítit. Čím výš jsem šla, tím krásnější byl výhled na Fudži. Cestou jsem minula malinkou svatyni a docela mě překvapilo, když jsem viděla cedule, že tam lidi nemají vyhazovat nepotřebné věci a že by se za to měli božstvům omluvit - jako srsly, kdo jde vyhazovat smetí do svatyně? O_o
Čúréto pagoda a Fudži
Nakonec jsem tu pagodu našla - předběhli mě jen dva fotografové a to jen proto, že se vezli autem zatímco já funěla po schodech. Všichni jsme se pozdravili a svorně cvakali foťákama - oni profesionálníma, já tím svým růžovým digitálem :D Pak mě bavilo sledovat tváře lidí, co se drápali nahoru, zatímco já spokojeně sbíhala už zase dolů. Vláčkem jsem se vrátila zpět do Kawaguči, kde jsem si chtěla koupit lístek na autobus k ledové jeskyni. Jenže jak se ukázalo, jízdní řád, co jsem obdržela den předtím na informacích, byl mylný (už zase - seriously, tentokrát se všichni rozhodli dát mi špatné informace). Jelikož byl víkend, autobus, kterým jsem chtěla jet, nejezdil. Nezbývalo než si koupit dvoudenní lístek na tzv. Retro bus, který objížděl okolí jezer Kawaguči a Sai. V buse jsme byli dva - chlapík se chtěl bavit anglicky, já se nechtěla bavit vůbec. Cestou se ještě připojily 3 Japonky a jelo se. Vystoupila jsem u větrné jeskyně, kterou jsem ale neměla v plánu, a vydala se hezky po svých do ledové jeskyně. Naštěstí to nebylo daleko - všude totiž ležel sníh a já si vykračovala v botaskách. Našla jsem to poměrně rychle, v automatu si koupila lístek a šlo se. Byla jsem děsně ráda, že jsem jim vrazila batoh do úschovy, protože když psali, že jsou tam nízké stropy, nedělali si prdel - místy jsem se téměř plazila! Sice to bylo poměrně krátké, ale podívaná pěkná. Vyzvedla jsem si batoh a zeptala se na cestu - místní mladík u vchodu byl poměrně rád, že mluvím japonsky a vysvětlil mi, že cesta k jezeru vede od větrné jeskyně, ale že je to poměrně daleko, a že k větrné jeskyni se můžu dostat zadem, ale vzhledem k množství sněhu...
ledová jeskyně lávového původu
Rozhodla jsem se odejít stejnou cestou, kterou jsem přišla. Nakonec jsem si rozmyslela i tu návštěvu větrné jeskyně a prošla i ji. Autobus mi měl jet až za víc jak půl hoďky, tak jsem se vydala po silnici k jezeru Sai pěšky. Tak jsem šla a šla a nikdo kolem a ani moc aut, a kdybych šla středem silnice, vůbec nic by se nestalo. Kolem mě se rozkládal les Aokigahara, který je známý především množstvím sebevražd - prý každoročně pořádají pátrací akci po všech těch sebevrazích a zbloudilcích - prý je lehké tam zabloudit a už nenajít cestu zpět. Takže i když jsem viděla pár lesních cest, zůstala jsem na své silnici. Tedy až do okamžiku, kdy jsem (podle mapy) objevila lesní zkratku. Řekla jsem si, že to nemůže být tak složitý - navíc tam přede mnou podle stop byli už dva lidi. Tak jsem zbytek cesty došla lesem, vylezla kdesi, kde nebylo jezero, šla po další silnici a nakonec dalším lesem, ale to jezero jsem nakonec našla. Rozhlédla jsem se v naději, že tam někde bude Fudži, ale nic. Tak jsem pokračovala po břehu a najednou koukám, kus přede mnou hromada Japonců stojí na břehu a fotí. Otočila jsem se, co že je tam tak zajímavého - a ona Fudži. Připojila jsem se tedy ke skupince a cvakala taky. Škoda, že tou dobou už byly u vrcholu mráčky.
jezero Sai a Fudži
Pak jsem se pěšky vydala po další silnici směrem k historické vesničce Ijaši no sato. V dřevěných domečcích tu byly různé dobové i nové věci - krám lékárníka, výstava oblečení a nástrojů, historické ohniště i místnost zaplněná panenkami k Hina macuri. U toho lékárníka byl takový příjemný chlapík - ptal se mě, jestli má mluvit anglicky, japonsky, rusky... a když jsem odpověděla, že japina je v pohodě, všichni okolo se zasmáli. Většině povídání jsem i rozuměla, dostala jsem čaj a nakládanou zeleninu a poprvé viděla tzv. marimo, což je vlastně taková roztomilá kulička z mořského mechu, kterou mají lidi v akvárku.
Ijaši no sato
Vůbec netuším, kolik času jsem tam strávila, ale dost. Při čekání na bus jsem si koupila amazake, ale ani tohle nebylo tak dobré jako to první, co jsem pila v Kamakuře (s manželem). Svezla jsem se zpět na nádraží, koupila si další lístek na bus, tentokrát do svatyně Sengen, mojí poslední zastávky. Dostat se tam bylo celkem v pohodě. Svatyně se nachází v lese, takže tam bylo docela šero a cesta byla namrzlá, protože sluníčko tam prostě nezasvítí. Došla jsem tam, nafotila posvátné stromy a kámen a svatyňku věnovanou liškám a vydala se zpět k silnici, abych stihla autobus. Kdybych věděla, že bude mít zpoždění a že tam málem zmrznu, zdržela bych se déle a zahřála se chůzí. Takhle jsem mrzla na zastávce v mínus 8 stupních asi 20 minut a už jsem přestala doufat, že ten autobus kdy přijede. Nadávala jsem, mrzla jsem, ale nakonec přijel. Bohužel už jsem byla zmrzlá a celou cestu zpátky do Kawaguči jsem se třásla zimou a drkotala zubama.
Nastal čas posunout se dál - v plánu bylo jet do Hačiódži, přespat tam a druhý den se vydat na horu Takao. Jenže jak jsem tak seděla ve vláčku do Ócuki, kde jsem měla přestupovat, a stále ještě drkotala zubama, najednou se mi už nechtělo nikam se trmácet. Byla jsem unavená, zmrzlá, nevyspalá a hladová. A očividně zmatená, protože se mi nějak povedlo zapomenout, že nemám přestupní lístek, takže mi ho na nádraží sebrali a já se pak nějakou náhodou dokázala dostat zpět do prostoru nádraží i bez lístku - chtěla jsem si ho sice koupit, ale kdybych to udělala, ujede mi vláček (který už takhle měl desetiminutové zpoždění kvůli skokanovi kdesi na trati). A navíc to byl expres - bůhví kdy by jel další a kde by všude stavěl. Tak jsem to riskla a jela bez lístku. Pořád jsem byla rozhodnutá vystoupit v Hačiódži, jenže kousek před stanicí jsem si řekla, že se na to můžu vykašlat. Upřímně jsem nevěděla, jak to dopadne, dokud jsem tam nedojela - v těch pár vteřinách jsem se rozhodla zůstat v teple vlaku, takže místo hory Takao jsem jela až do Tokia. Jakž takž jsem se alespoň zahřála.
svatyně Sengen
Vystoupila jsem na Kandě a vydala se místnímu pracovníkovi drah vysvětlit, proč jsem přijela bez lístku. Koukal divně, ale nakonec mě výměnou za 14 set jenů propustil. Odtud jsem se potřebovala dostat na Akihabaru, ale nechtělo se mi zpět na tohle nádraží, tak jsem se vydala pěšky. Jenže ouha - někdo sebral všechny mapy. Koukala jsem na to jak na zjevení - tyhle mapy jsou pro mě prostě maják v bouři a bez nich bych v Tokiu nemohla existovat. Holt mi nezbývalo než se spolehnout na orientační smysl - a dobře jsem udělala - za chvilku už jsem viděla světla Akiby. Zapadla jsem do starého známého Book Off a odcházela s dvěma novými knihami (ten obchod mě jednou zruinuje). Pak už vláčkem na Ueno a odtud dalším vláčkem do Ucunomije. I kolo jsem si stihla vyzvednout a na koleje se vrátila někdy okolo jedenácté večer.
Ten večer a ani následující den jsem ale vůbec nikoho neviděla a nějak na mě padla nechuť cestovat. Ta se ještě prohloubila, když jsem zjistila, že komunikace s manželem je najednou děsně awkward - sice mi včera odpoledne volal, že ve čtvrtek jdeme do kavárny, ale když jsem pak večer pekla muffiny, nejen že si nevzal, ale celou dobu, co jsme s ním a s Ósan jedli, ani se na mě nepodíval, natož aby na mě promluvil.
muffiny! Jen musím zapracovat na vzhledu...
Samozřejmě ani doučování se nekoná. A mně se prostě nikam nechce jet - a to mě čeká Kansai. Nějak se ani nemůžu dokopat k tomu, abych ji naplánovala. Tudíž nejedu na začátku března, ale asi až v druhé půlce. A je to manželova chyba - dokud jsem s ním nejela do Tokia, jezdila jsem sama a vůbec mi to nevadilo. On mi ale ukázal, jak takové cestování s někým může být zábavné - a pak odmítl se mnou kamkoliv znova jet, mizera.
Ale třeba je to jen tím přicházejícím jarem; jaro = období depresí... Tanošimi ni šiteiru </sarcasm>

Fotky z celé cesty: http://kavi3.rajce.idnes.cz/16._-_18.2.12_Shizuoka_a_Yamanashi/

Wednesday, 22 February 2012

Výlet na jih, část 2. - Kunózan Tóšógu

Když jsem před cestou hledala, co je zajímavého v Šizuoce, přiznám se, že jsem krom jedné svatyně nenašla ani prd. Ani v jednom z průvodců, co vlastním, nebyla ani zmíněná. Takže jediná věc, co jsem v Šizuoce chtěla udělat, bylo navštívit tuhle svatyni. Říkala jsem si, že když tam půjdu lehce po 7 ranní, budu tam pravděpodobně jediný návštěvník - chyba lávky. Překvapilo mě to, ale bylo tam poměrně dost lidí - většinou postarší, kteří mají návštěvu svatyně jako každodenní rutinu. Odchytla si mě tam nějaká babička a bůhví jakým nářečím mi děkovala, že jsem přijela až z takové dálky a že to tu mám celé projít a kdesi cosi. Půlce jsem nerozumněla, tak jsem jen kývala jako že jo, a ona byla spokojená. Asi nejvíc mi vyrazilo dech, když mi vyprávěla, jak ty nechutně příkré schody chodí každý den - není divu, že jsou Japonci tak vitální - tohle šlapat každý den, můžu s těma plícema na maraton.
svatyně v Šizuoce
Jelikož mi autobus podle jízdního řádu měl jet až v 9:10, měla jsem čas to tam celé projít. Měly tam moc hezkou lesní stezku, ale nechtěla jsem se příliš vzdalovat, protože už bych se taky nemusela najít. Když jsem se vydala zpět do centra k nádraží, kolem mě se to hemžilo žáky základních a středních škol - nechápu, jak v takové zimě můžou dívčiny chodit v sukních BEZ punčocháčů. Každopádně mi těsně před nádražím všichni kamsi zahnuli, tak jsem zbytek cesty došla sama. Netušila jsem, odkud ten bus má jet, tak jsem se stavila v turistických informacích (jiných než těch z večera předtím). Jenže tam mě čekal šok - jízdní řád, co jsem měla, byl špatný, autobus do Nihondairy mi ujel a další měl jet za hodinu a půl. Alternativou bylo jet do Kunózanšita a pak si hezky vyšlapat schody nahoru ke svatyni. To by nebyla špatná volba - nebýt skutečnosti, že těch schodů bylo 1159! Nedalo se nic dělat, musela jsem zvolit alternativu. Jenže ten autobus nejel z tohohle nádraží, ale z jiného, tak jsem se nejdřív musela dostat tam - a to pěkně rychle, měla jsem 10 minut do odjezdu. Teprve na druhym nádraží mi došlo, že nevím, kam tam jít. Na jízdním řádu, co jsem vyfasovala na informacích, to mělo být stání 22 - jenže před nádražím jich bylo jen 17... Nakonec jsem na mapě našla číslo 22, ale z druhé strany nádraží. Zaběhala jsem si, ale autobus jsem najít nedokázala. Nadávala jsem jak špaček a nesnášela Šizuoku za tak pitomé značení. Když už jsem to téměř vzdala, našla jsem to - a dokonce i ten správný autobus. Sice jsem v půlce musela přestupovat, ale to mi bylo upřímně fuk. Dostala jsem se kamsi do městečka Suruga u pobřeží Tichého oceánu, kde mě autobusák vyhodil uprostřed silnice. A nikde žádný náznak, kudy bych se měla vydat. Tak jsem šla jen tak nazdařbůh a najednou koukám - torii. Zaplať pánbůh za tak nápadná poznávací znamení svatyní. Odhodlala jsem se a jala se vyšlapávat všech 1159 schodů. Byla to fuška, bylo to vysoko, ale viděla jsem moře a nakonec jsme to já i plíce nějak zvládly.
Plíce připravit... a jdemé!
Prošla jsem to tam a narazila hned na dva nadšence, kteří se mi jali vysvětlovat, že dnes je festival věnovaný místnímu patronovi - Tokugawovi Iejasu, který je zde i pohřbený. Moc macuri jsem ještě neviděla (více méně nic), tak jsem se docela těšila (to byl taky důvod, proč jsem sem - do Kunózan Tóšógu - jela). Festival začínal v půl 11 - hlavní branou napochodovali zpěváci a za nimi v řadě cosi, co vypadalo jako vysocí úředníci - samozřejmě z období sjednocování Japonska. Ti se rozestavěli do malého čtverce vyznačeného bílým pískem. Kus od nich stála hromada lidí v černých oblecích a přes cestu i zpěváci a doprovod. Nejdřív jsem byla svědkem něčeho, co vypadalo jako očišťování návštěvníků od zlých sil a čtení modliteb. Pak se průvod vydal po schodech nahoru do svatyně, kde se všichni kravaťáci i "vysocí úředníci" posadili a následovalo čtení bůhvíčeho, modlení, zasvěcování větviček patronovi svatyně (Tokugawovi) a já zjistila, že ti kravaťáci jsou vlastně představitelé významných firem (japonských drah, novin, televizí, ale i místních firem). Obrovskou převahu měli samozřejmě muži, ale našlo se i pár žen a asi dvě byly poměrně mladé.
Festival to nebyl přímo obrovský, ale poměrně pěkný, a protože to bylo pro mě něco nového, i zajímavý.
Nezbývalo než se vydat na zpáteční cestu, seběhnout schody a najít bus zpátky. Ještě bych ráda zmínila, že v téhle části prefektury byly místo ryb cítit jahody - spousty jahod - a pokud vím, tak někde tady poblíž existuje místo, kde když zaplatíte určitý poplatek, můžete si ve skleníku natrhat tolik jahod, kolik zvládnete.
jarní festival v Kunózan Tóšógu
Zpátky v Šizuoce jsem se vydala do turistických informací - potřebovala jsem se dostat k jezeru Sai, které ovšem není v prefektuře Šizuoka, ale v Jamanaši. Věděla jsem, že se mám dostat do městečka Fudžinomija a že odtud jede bus, ale nebyla jsem si jistá, jestli je to vážně pravda. Tak jsem zaměstnala místní pracovnice - chudinky běhaly obě, obvolávaly kdeco, ale nakonec mi pomohly - prý do Fudžinomije, odtud busem do Kawagučikójuki a odtud do Fúkecu (Větrné jeskyně). Věřila jsem jim - chyba lávky. Ve Fudžinomiji jsem si koupila lístek až do Kawagučikójuki a teprve po cestě zjistila, že ta jeskyně je cestou a že kdybych tam chtěla, musela bych se z Kawagučikójuki vracet po té samé cestě zpět. Vystoupit jsem nemohla - už jsem zaplatila za lístek až na konečnou. Tak jsem pro ten den vzdala plán navštívit jezero Sai. Přijela jsem až do Kawagučikó a než jsem se vrhla na cokoliv jiného, šla jsem shánět ubytování. Neměla jsem totiž vůbec nic zamluveného - prostě jsem doufala, že se pro mě někde najde místo.
A měla jsem štěstí - mixed dormitory pro 7 lidí, kde byli 3 Japonci a jedna cizinka, dostala jsem ručník, postel už byla povlečená, internet a o patro výš i ofuro. Oh god, thanks for that. V Ucunomiji je totiž jen minivanička a já přitom tak strašně miluju naložit se do horké vody. I tentokrát - stejně jako den před tím - jsem měla celou koupel jen pro sebe. Ještě jsem si odskočila ven k jezeru Kawaguči, cestou si koupila večeři, otravovala vstřícnou paní v turistických informacích a když jsem se vracela, začalo sněžit. Zalehla jsem v půl osmé večer, totálně mrtvá.
jezero Kawaguči

Tuesday, 21 February 2012

Výlet na jih, část 1. - Šuzendži, pol. Izu

Začaly mi jarní prázdniny, takže se taky začlo cestovat. Jako první jsem zvolila cestu na jih - za teplem. První plán zněl: přespat v Šuzendži na poloostrově Izu, druhý den pokračovat do Šizuoky, další den jezera okolo Fudži a poslední den hora Takao. Jenže plán a realita byly nakonec úplně jiné.
Ve čtvrtek ráno jsem vyrazila vláčkem do Tokia, z Tokia do Atami poblíž Hakone, pak do Mišimy a nakonec do Šuzenji. Většinu cesty jsem si chtěla číst, jenže místo toho jsem si hrála na průměrného Japonce a spala.
uvítání v Šuzendži
Když jsem dorazila, neměla jsem moc představu, co tam je vlastně k vidění - věděla jsem jen o místním chrámu, bambusovém lesíku a onsenu. A protože centrum městečka bylo nepochopitelně daleko od vlakového nádraží, chtěla jsem se svézt autobusem. Jenže jsem přijela něco po dvanácté a zjistila, že autobus jezdí jen dvakrát do hodiny - a zrovna teď si musel dát pauzu a jet až za třičtvrtě hodiny, takže mi nezbylo nic jiného, než se vydat po svých. Zpočátku bylo okolo dost lidí, kteří většinou odněkud přijeli vláčkem, ale čím víc jsem se blížila samotnému centru městečka, tím víc jsem kolem sebe viděla zavřených či zrušených obchůdků, staré domy s opadávající omítkou a hlavně téměř mrtvo - nejen, že jsem byla jediný turista široko daleko, ale většinu času i jediný člověk široko daleko. Nebyl to zrovna moc hezký pocit. Naštěstí jsem brzy našla chrám, co jsem měla v plánu navštívit. Oproti očekávání byl poměrně malý, tak jsem za chvilku byla zpátky na hlavní silnici. A jak si tak jdu, začne z ničeho nic padat sníh. Byla jsem zmrzlá až na kost, tak jsem si řekla, že další na řadě bude onsen, abych se zahřála. Nakonec ani nebyl takový problém ho najít - šlo o takový malinkatý penzionek, takže když jsem přišla byly tam jen dvě postarší Japonky, které se však zvedly a odešly, než jsem se vydrhla. Rozhodla jsem se pro rotenburo neboli venkovní koupel. A bylo to skvělé rozhodnutí - naložená sama v horké vodě jsem sledovala padající sníh a libovala si, že je mi teplo. Vydržela jsem to asi třičtvrtě hodiny, než se mi začala trošinku točit hlava, tak jsem se musela zvednout a jít.
Fukui Minšuku - onsen!
Jelikož jsem neměla nějaký zvláštní plán, vydala jsem se po šipkách k hrobce Minamota no Norijoriho, jen tak, aby se neřeklo. Cestou jsem narazila i na moc pěkný bambusový háj, jen tu hrobku jsem nemohla najít. Mohlo za to blbé značení; nakonec jsem našla tu správnou cestu, pak i tu správnou hrobku - a mapu okolí. A můj denní plán byl v háji.
Minamoto no Norijori
Na mapě jsem totiž zahlédla označený pomníček věnovaný Sósekimu - a znáte mě: jakmile je v tom zapletený Sóseki, zajímá mě to. Ignorovala jsem proto, že to bylo opravdu daleko, a šla. Nejdřív jsem se dostala k jakési malé svatyňce, kam jsem vůbec nechtěla. O kus dál začínala lesní stezka a slibovala památníky různých autorů, tak jsem na to skočila a vydala se po ní. Celou dobu samozřejmě do kopce, takže jsem za chvilku už rozepínala kabát, jaký mi bylo najednou vedro. Cestou jsem potkala památní desku Takahamy Kjošiho, parčík s kvetoucími slivoněmi i sakurami, jen ten Sóseki nikde. Naštěstí si mě všimla jedna ochotná Japonka a rozhodla se mě doprovodit. Bohužel neměla tucha, kam to vlastně jde, takže jsem se asi tvářila dost pochybovačně. Nicméně i tak se stále snažila o rozhovor, což muselo být dost složité, když vezmu v potaz, že konverzačním partnerem jsem byla já. Šly jsme nahoru... a zase dolu... a zase nahoru... a ještě víc dolu k silnici, kde jsem objevila autobusovou zastávku. Jen ten Sóseki nikde.
bambusový lesík
Nakonec jsme se však přeci jen dopátraly toho správného parčíku, který byl kus od zastávky. Tam jsme se rozloučily a já vyfuněla další kopec, kde jsem svého milovaného konečně našla. A mohla jsem se vydat zase zpátky k silnici. Jenže tam jsem zjistila, že tudy jezdí dva autobusy za hodinu a že ten další pojede za půl hodiny. Protože byla celkem kosa, rozhodla jsem se dojít na další zastávku... a pak na další... a další. Přešla jsem jich asi pět, než jsem na jedné už zůstala a čekala. A čekala. Asi patnáct minut, než se bus uráčil, ale aspoň mě dostal zpět na nádraží. Odtud jsem se projela zpět do Mišimy a pak rovnou do Šizuoky, což mi zabralo něco přes hodinu.
Sósekiho pomník
Když jsem přijela, byla už tma. To mi bylo celkem fuk, ale turistické informace se asi ve tmě bojí, a tak zavřely a já se neměla koho zeptat, kdy mi druhý den jede bus do Nihondairy. Tak jsem pokrčila rameny a vydala se k hostelu. Mimochodem, najít v Šizuoce místo na spaní bylo - aspoň podle netu - velmi složité. Ten hostel, v kterém jsem byla, byl jediný, který jsem našla, a navíc jsem si rezervaci musela zařizovat mejly v japonštině, přičemž chtěli vědět nejen odkud jsem a kdo jsem, ale i proč tam jedu - šťourové jedni. Budiž, nedalo se nic dělat. Další věc, co mě znechutila hned po příjezdu, byla neexistence přechodů vyřešená systémem podzemních chodeb. Give me a break.
Každopádně jsem to našla, zasmála se té úžasné bezpečnosti (hlavní dveře zamčené, ale garáž hned vedle otevřená, takže jsem jen obešla sloup a byla jsem v baráku) a našla recepci. Jenže nikdo tam, na volání neodpovídali, i když jsem je slyšela ve vedlejší místnosti, tak jsem si stoupla do dveří a čekala. 15 minut, během nichž jsem je slyšela bavit se o té "čeko no nésan". Nakonec se uráčili vyjít ven - a překvapili mě mapou okolí a jízdními řády autobusů do Nihondairy a zpět. Dostala jsem přezuvky, kartáček se zubní pastou a konečně i pokoj. První byla na řadě horká sprcha, pak net a pak jsem šla spát. Bylo cca 8 večer a já byla totálně vyflusaná. A jak jsem zjistila, byla jsem v celém hostelu jediným hostem. Když jsem usínala, dostala jsem pitomej nápad popřát manželovi dobrou noc esemeskou. Neodpověděl.
Ráno jsem vstávala v půl 7, něco po 7 vypadla (klíč jsem jim jen nechala na recepci, protože nikde nikdo nebyl) a vydala se do místní svatyně.

Fotky z celé cesty zde: http://kavi3.rajce.idnes.cz/16._-_18.2.12_Shizuoka_a_Yamanashi/

Tuesday, 14 February 2012

Be my valentine ^^

14. únor 2012 se zapíše do historie jako den, kdy Kavi předala svou první valentýnku ^__^
Ano, nakonec jsem to dokázala, ale už to vypadalo velice bledě. Kdo by čekal, že stvoření toho malého balíčku bude mnohem jednodušší než samotné předání...

První přípravy začaly už na konci ledna a psala jsem o nich tady. Od té doby proběhly ještě asi dva pokusy, než jsem byla s výsledkem jakž takž spokojená - víc možností jsem už stejně neměla, protože jsem měla dost práce a nechtělo se mi kvůli tomu ráno vstávat dřív. Minulý týden jsem nakoupila čokolády, kakao, mléko, formičky, potravinovou fólii na zabalení a sáček, do kterého ten můj výtvor měl přijít. V neděli ráno jsem vstala v 7 (původní plán byl 6, ale zaspala jsem), zavřela se do kuchyně a vrhla se na rozpouštění čokolády. To šlo poměrně v pohodě. Pak jsem do toho ovšem přidala rum a málem dostala infarkt - směs mi totiž začala hezky rychle tuhnout. Naštěstí jsem to přidáním mléka zachránila, nalila do misky s plochým dnem, dala do lednice šla si zase lehnout. Odpoledne jsem formičkami vykrojila hvězdičky a srdíčka, posypala kakaem a vrazila zpět do lednice. Co jsem tak ochutnala zbytky, tak i když vím, že samochvála smrdí, musím říct, že to bylo opravdu výtečné a povedlo se mi to *je na sebe hrdá a když selže v japonštině, dá se na cukrařinu* XD

Včera přišla ta nudná část - balení každého kousku zvlášť do fólie, aby se tomu něco nestalo. Měli jste vidět ten bordel - kakao na kalhotech, na zemi, na posteli... všude! Pak už jen naházet do pytlíčku, převázat mašlí a hotovo. Vše připraveno na den D.

Jenže den D vůbec nedopadl, jak jsem si ho představovala. Mým plánem bylo dát určitým lidem jednu čokoládu před manželovýma očima a dělat, že pro něj nic nemám, abych mu nakonec předala celý balíček. Bohužel zrovna tenhle den si všichni vybrali k tomu, aby odjeli bůhvíkam, takže koleje byly naprosto mrtvé. Navíc manžel zrušil dnešní doučování (ano, chodím na doučování, ale o tom až jindy) a uzavřel se do své kobky, z které odmítal vylézt. A já neměla chuť tam jít, zaklepat mu na dveře a čelit jeho vražednému výrazu, proč otravuju, když má moc práce. T'Sal měla moc hezký nápad: "Jestli bydlíte nízko, tak to přivaž na cihlu a prohoď mu to oknem XD", ale nakonec jsem se rozhodla ho přeci jen nerealizovat (i když bych teda chtěla vidět jak by se na to tvářil XD)
Nakonec někdy kolem půl osmé tedy vylezl, jenže jen na okamžik a navíc nebyla ta správná příležitost se s tou čokoládou vytasit, takže nic. Okolo deváté jsem si málem omlacovala hlavu o zeď, že jsem propásla jedinou příležitost, což vyústilo v headdesk, když jsem slyšela, že zamknul pokoj a odešel. Už jsem to viděla bledě. Vyčítala jsem si, že ani nemám odvahu předat mu jeden blbej balíček.
Naštěstí osud se slitoval a po půl hodině mi ho vrátil. Schválně jsem se šla projít do kuchyňky, protože pohyb na chodbě ho většinou vyláká ven (jednou vydám knížku o vzorech chování podivných jedinců z mého okolí) - a měla jsem úspěch! Manžel vylezl a začal mi zadávat učivo na zítra, já se snažila udržet hovor co nejdéle, abychom přešli z úsečného tónu k něčemu normálnějšímu, což se mi nakonec povedlo. Pak už stačilo jen doběhnout do pokoje a vytasit se s balíčkem. Chudák manžel vypadal hrozně překvapeně, na tváři široký úsměv a pořád dokolečka mi děkoval a že prý úplně zapomněl, že je Valentýn atd. A pozor - prý mi to za měsíc oplatí! ^___^
Já samozřejmě byla úplně rudá, ale myslím, že to můžu nazvat úspěchem :)
Moje první valentýnská čokoláda
btw ta modrá je manželova oblíbená barva ;)

Tak šťastného Valentýna i vám!

Edit.: Po pár hodinách mě přišel děsit s množstvím kanji, co se musím našprtat, a zatímco mě strašil, z kapes mu padaly obaly od čokolád, takže hlásím úspěch XD

Saturday, 11 February 2012

All we had is gone now...

Já vím, že jsem otravná. Uvědomuju si, že svět se netočí kolem manžela (alespoň pro Vás ne). Konečně jsem v tom zatracenym Japonsku a všechno, co mě zajímá a o čem píšu, je jeden zatracenej Polák - není to ironie? Nemůžu na něj přestat myslet, každé ráno se probudím a nemyslím na to, že jsem v Japonsku, ne, já myslím na to, že on je jen jednu tenkou zeď ode mě a že to je nejblíž, co mi kdy bude.

Nevím, co mě to napadlo, začít se s ním vůbec bavit - kdybych věděla, kam až to dopracuju, možná bych do toho nešla. A možná jo, kdo ví. Každopádně jsem měla vědět, že kluk, který mi dokáže tak snadno proniknout do srdce, bude taky vědět, jak mi ho zlomit - dokonce opakovaně a to se ani nesnaží.

Sotva jsem se začala vzpamatovávat z té rány, že už se mnou nechce nikam jet, tak hned přišla další - dnešní doučování padlo, protože manžel se vydal pít - beze mě a hlavně beze slova, takže jsem na něj jak husa čekala až do půl dvanáctý v noci (hodina měla být v 6 večer).

A jako by to nestačilo, úplnou náhodou jsem se dozvěděla, že "zapomněl" na náš plán jít do zdejší kočičí kavárny - místo toho tam šel s Mirkem (nakonec však měli zavřeno). Nějak jsem neměla slov. A ještě si přisadil, když se zmínil, že tu vdanou Japonku, se kterou něco málo v minulosti měl, pozval sem...

Proto teď sedím s vypůjčenými sluchátky na uších, pouštím si muziku téměř na maximum a střídavě se uklidňuju a zase brečim. Jsem husa - on sice dokáže být skvělej a milej a je mi s ním opravdu dobře, ale na druhou stranu je to taky idiot, který si neuvědomuje, jak moc mě tím, co dělá, ničí. Téměř všechny vzpomínky na Japonsko se týkají jeho a polovina z toho jsou vzpomínky na to, jak mě něčím zranil, rozzuřil nebo prostě jen zklamal.

A já přesto za 5 hodin vstanu, abych mu k Valentýnu vyrobila čokoládu...

Ještě pár slov k anketě - dnes končí hlasování, takže neočekávám nějaký obrovský nárůst hlasů - výsledek je tedy jasný. Děkuji všem za spolupráci. Bohužel období, po které jste mohli hlasovat bylo ohavně dlouhé a situace tady se mezitím měnila jak počasí v Londýně. Ze začátku měla jasnou převahu možnost "giri" a udržela si ji samozřejmě až do konce, ale někde v pozdějším období se objevily i dva hlasy pro "anonymní". No a v rámci posledních dní se objevily i dva hlasy pro "vykašli se na to". Předpokládám, že to má spojitost s mým lamentováním tady, ale můžu se samozřejmě mýlit. I mé kamarádky jsou rozděleny na dva tábory - "tak mu to teda dej" a "že se na to nevykašleš". Já osobně jsem na vážkách, ale přeci jen jsem dnes ráno začala čokoládu vyrábět. Teď odpočívá v ledničce a čeká mě vykrajování a balení. Ale počáteční nadšení je pryč. Pokud mi tahle nálada vydrží, bude to opravdu jen giri čokoláda, protože začínám být z jeho neodpovědného přístupu a nedodržování slibů unavená. Ano, dokáže být naprosto skvělej, když chce. Jenže poslední dobou se mi zdá, že nechce - opravdu si zvyknul, že mu všechno strpím, takže si dělá co chce. Prostě úplně jak malý děcko. Bohužel na něj nemůžu vzít vařečku...

Secubun

V pátek 3. února, 2012 se v Japonsku slavil tzv. Secubun, neboli předvečer příchodu jara. To kalendářní je sice ještě daleko, ale počasí už se začíná jaru podobat (i když ono vlastně nikdy ani nepřestalo...). Popojedem.

Jakožto začátek nového ročního období, je potřeba v tento den vyhnat z obydlí i svatyň zlé duchy, kteří se podobají našim čertům, a naopak přilákat štěstí. To se dělá pomocí fazolí, které se rozhazují po domě a před něj, aby se čerti nedostali dovnitř (nejlépe by prý měly být pražené, ale i Miki si vystačila s normálními). Zároveň se u toho pokřikuje "Oni ha soto, fuku ha uči" (Čerti ven, štěstí dovnitř).

Také je dobrým zvykem sníst tolik fazolí, kolik je člověku let (bohužel já nemám fazole ráda a kvůli mému věku bych jich musela sníst poměrně dost, tak jsem dělala, že o tom nevím :D). A když už jsme u toho jídla - tento den se má sníst ryba iwaši, což je, myslím, sardinka, a tzv. ehó-maki. Jde o suši plněné ingrediencemi, které jsou považovány za šťastné, jako okurka, dýně, krevetky, houby šiitake... Většina lidí si je kupuje v obchodě, já si vytvořila sama a dala do toho výše zmíněné plus tamagojaki a mrkev. Tahle rolka se však narozdíl od normálních nekrájí, protože byste si usekli štěstí. Jí se hezky vcelku, v tichosti a čelem ke šťastné světové straně (letos připadla na severo-severo-západ).
ehó-maki
Také se v tenhle den tradičně chodí do svatyně, kde probíhají slavnosti. Mezi shromážděné návštěvníky se tu rozhazují fazole, v lepším případě dárky, nejčastěji v podobě potravin. I my s Miki jsme tam vyrazily pochytat si pár dobrot. Nával tam byl obrovský, lidi se strkali a na jídlo se vrhali se vší vervou, až jsem se děsila a držela se radši zpátky. Miki dokonce utrpěla zranění - někdo ji škrábnul až do krve.
čekání na nadílku
I přes zranění byla Miki velice úspěšná, já si taky něco málo pochytala, takže jsme odcházely s plnýma taškama a celkově to byl velice úspěšný den :)

Thursday, 9 February 2012

I-don't-give-a-fuck week

Věcí, co mě krkaj, není nikdy dost. Tentokrát to ovšem není ani internetová válka, ani škola, ale manžel. Při pohledu na poslední příspěvky jsem si všimla, že jsem o něm naposledy psala v souvislosti s jeho "záhadnou" nemocí a od té doby ani ťuk.

Tak jen pro informaci - manžel žije, stále mám za to, že to bylo nachlazení, a podařilo se mu ho překonat za něco málo přes týden. Děkovala jsem všem bohům, protože jsem už byla z toho všeho unavená. Za ten jeden týden jsem si vyzkoušela, jak vypadá takový manželský život - škola, koníčky a starost o manžela mi zabraly veškerý čas, ale téhle zkušenosti - stejně jako téměř všeho dalšího tady - nelituju. Čeho však lituju je fakt, že jsem si vybrala špatného člověka pro ukázku své náklonnosti. Jistě, když umíral, tak mi říkal, že mi děkuje a že si toho váží, ale jakmile se mu udělalo líp, začal se mi vyhýbat. Přičítala jsem to tomu, že celý týden měl jako společnost pouze mě a že jen potřebuje chvilku vidět i někoho jiného - to víte, social butterfly. Jenže tohle chování mu vydrželo prakticky doteď. A zhoršilo se.

Pamatujete, jak jsme spolu měli jet do Kanazawy, ale nevyšlo to? A pamatujete, jak jsme měli jet do Kansai? Plánovali jsme to od října a těšila jsem se na to víc jak na Vánoce. Jenže manžel začal pomalinku couvat. Nejdřív to bylo, že tam má známou, tak u ní chce přespat. To jsem zkousla. Pak měl těch známých najednou víc - ok, co se dá dělat, budem holt bydlet odděleně, hlavně že budem cestovat spolu. Jenže pak se vytasil se spoustou kamarádů a že jim musí dělat společnost, a když jsem se ho na rovinu zeptala, jak si to teda představuje, odvětil, že tam jede sám za sebe a já ať si dělám, co chci. Bylo to pro mě zklamání přímo epických rozměrů, ale utěšovala jsem se, že to není poslední cesta - jiný čas, jiné místo.

A pak toho samého večera přišel s tím, že bude lepší, když už spolu nikam nepojedem a že si mám od teď plánovat cesty jen pro sebe. Nepochopila jsem to ani já, ani Miki, ani Ósan. Dobře, beru, že nechce jet do Kansai, že tam má spoustu známých; beru, že nechce do Nikkó, protože tam už byl a nechce tam jít znova, ale že se mnou nepojede do Kanazawy, ani když jsem to kvůli němu odložila? A ne že by tam nejel - v plánu to má, dokonce na stejnou dobu, ale prostě chce jet sám.

Asi jsem toho od něj chtěla moc - nemyslím si, že ví o tom, co k němu cítím, alespoň ne na vědomé úrovni, ale podvědomě asi něco vycítil a snaží se mi takhle uniknout. Pro mě je to znamení, že bych se měla stáhnout, než to udělám ještě horší. Jenže v tom je problém - nechci se stáhnout. A to ani po tom, co mi řekl, že už se těší domů, že ho to tady nebaví a že změnil názor a nebude mu líto odsud odjet. Ten večer jsem si otevřela pivo a po dlouhé době si zabrečela. Nezáleží mu na mě, ani trošku. Je mu jedno, co všechno pro něj dělám, že ho prosazuju na úkor mě samotné. Je to jen sebestřednej parchant, který potřebuje někoho natolik stupidního, aby se o něj staral, byl tu pro něj v jakoukoliv denní či noční dobu a nechtěl za to téměř nic na oplátku. A já jsem natolik hloupá, že to pro něj dělám.

Ale i mně došla trpělivost, takže jsem včera vyhlásila "I don't give a fuck week". Celý týden hodlám vydržet a nepodlehnout pokušení něco pro něj udělat - žádné jídlo či pití, nebudu mu prát a věšet prádlo, nebudu mu zašívat oblečení, nebudu mu chodit vybírat peníze nebo nakupovat, nebudu ho nechávat do tří do rána u sebe v pokoji, aby se mohl učit korejštinu a stěžovat si, jak je to těžký, nebudu ráno vstávat o hodinu dřív jen proto, že on potřebuje vzbudit a dva budíky mu nestačí. Zní to jednoduše, ale opak asi bude pravdou. První dva dny to šlo - včera jsem vyhlásila den poslechu hudby, takže i kdyby klepal, nemohla bych ho slyšet, a dnes jsem šla spát, pak si četla a pak mluvila s mamkou, takže neměl šanci.

Jenže výzva teprve přijde - mám v plánu dělat palačinky, na které vím, že má chuť. Ale nesmím podlehnout a nějakou mu dát! Držte mi palce, budu to potřebovat.

Tuesday, 7 February 2012

Dear Upol and Udai, go fuck yourselves. Sincerely, me.

(příspěvek obsahuje sprostá slova)

Momentálně jsem nasraná. Tak nasraná, že náhodně zvyšuju hlas, kleju víc než obvykle, mlátim všim kolem sebe a jsem hnusná na všechny okolo. A může za to to zatracený pondělí! Ale hezky od začátku.
Minulý pátek nám začalo zkouškové testem ze znaků, na který kdybych se ani nepodívala, nic by se nestalo. Možná jsem se nechala ukolébat, možná ne, každopádně na pondělí mi připadly hned dva těžké testy - gendai nihongo a příprava na ikkjú testy. Jelikož jsem na úrovni lehce pokročilého sankjú, nemělo příliš smysl pokoušet se pásnout ikkjú. Zaměřila jsem se tedy na gendai nihongo s tím, že tohle je pravděpodobně ten jediný z těch těžších předmětů, který mám šanci pásnout. Znovu jsem prošla všechny články, vypsala si neznámé znaky a prapodivné fráze a nadrtila se to. V neděli večer jsem byla trochu nervózní, ale v podstatě jsem věřila, že to nemůže být tak zlé. A to by nebyl osud, aby mi nedokázal, že může.

Test začal poměrně dobře - čtení znaků jsem většinou dávala, fráze taky dobrý, doplnění slov do vět, text, který jsem četli na hodině... a pak přišla ta katastrofa v podobě závěrečného textu. Jako seriously, what was that shit? Snažila jsem se, nicméně do konce zbývalo 10 minut a já měla před sebou stránku textu, který mohl zrovna tak být napsaný v thajštině - na mém porozumění obsahu by se vůbec nic nezměnilo. A k tomuhle textu byla kopa otázek, ani jedné jsem nijak zvlášť nerozuměla. A jak si Mira stačil všimnout, bylo za tuhle hrůzu 30 bodů. Jinými slovy, 30 bodů v prdeli lusknutím prstu. Awesome. Ten text rozhodně nebyl na úrovni mezi čúkjú a džókjú, to bylo džókjú jak vyšité a i některé Číňanky s tím měly problém. Bylo mi totálně na hovno, že jsem se na to učila - ona tam prskne takovýhle paskvil a celé úsilí přijde vniveč. Nasralo mě to a to poměrně hodně - takovému textu prostě bez slovníku nemůžu rozumět a nedá se na to naučit, protože tam v podstatě může dát cokoliv. Takže jediný test, který jsem snad i mohla pásnout, jsem kvůli tomuhle nepásla (výsledky teda ještě nejsou a dva měsíce ještě nebudou, ale naděje si nedělám).
Byla jsem naštvaná a to hodně, protože jsem se to fakt nadrtila a nic. Kdyby to byla moje vina, že jsem se málo učila, uznám to, ale já jsem fakt víc pro tenhle test udělat už nemohla.

V tomhle rozpoložení jsem šla psát test z ikkjú, kde jsem už od začátku byla smířená s tím, že to nedám, a tudíž jsem čas obětovala spíš na gendai nihongo než tohle. Chyba lávky - téměř všechny úlohy byly z předchozích testů, takže kdybych se na to koukla, možná bych to i pásla. Jenže já se nekoukla a zbyly mi jen oči pro pláč.

Jenže to nebylo všechno - dnes jsem měla další test. Znovu džókjú level, stejná vyučující jako u včerejšího megafailu. Úroveň by to měla být vyšší než gendai nihongo, tak jsem si říkala, že jestliže gendai byl takový průser, tenhle test taky nepásnu - takže jsem se učila jen aby se neřeklo. Nevěřila jsem, že bych měla šanci. No a pak přijdu na hodinu, ona se vytasí s testem a já mám chuť udělat headdesk. Texty byly výrazně jednodušší než ty včerejší, času bylo více a kdybych se to fakt naučila, nejspíš bych pásla. I se svou minimální znalostí jsem určitě 50% dala. Jenže půlka nestačí - takže další fail. Tady jsem už ale byla vyloženě nasraná - vyučování, které má být zvládnutelné, je mega těžké, a vyučování, které má být mega těžké, má test tak lehký, že by ho i Nina dala. What the fuck?

A víte jak u nás, když něco nedáte, nic se neděje, vy se naučíte na druhý pokus a pohoda džez? Tak tady druhé pokusy nejsou - když to nedáš, tak to nedáš. Ani to by nevadilo - nikdo nás nenutí dát si ty předměty znovu nebo je něčím nahradit. Takže všichni jsou v pohodě.

Jenže zde nastupuje upolácký kreditový systém - za každý ročník studia musíme mít 40 kreditů, což normálně není zas tak moc - v posledním semestru třeťáku jsem měla 38 kreditů. Jenže to bylo v Olmu - tady za každý předmět dostaneme umrněné dva kredity a je jedno, jestli jde o znaky, kde se můžu ukousat nudou, nebo o gendai nihongo, kde se babrám s úkolama a na každou hodinu musím mít přečtený text z minula, nad kterým trávím doslova hodiny. A protože jsou to jen dva kredity, musím mít 20 předmětů, abych prošla. A teď si představte, že si vezmu tři ultratěžké předměty a ani jeden nedám. Tenhle semestr jsem měla 10 předmětů, ale anglickou lingvistiku mi nejspíš neuznají - 9 předmětů, 3 jsem nepásla, takže 6 pásnuto (doufám) = 12 kreditů.  Tak už jen 28 kreditů (víc jak dvakrát tolik co teď), 14 předmětů. Yay, me -_-

Večer jsem strávila asi dvě hodiny na chodbě v druhym patře, kde jsme se s Mirkem (a manželem, Takuem a Zanem jako diváky) rozčilovali nad udaiských systémem zkoušek a upolským systémem kreditů. Protože díky tomuhle si už další těžké, ale přínosné předměty nemůžu dát - kdybych si je dala a nepásla zkoušky, vyletim ze školy. Takže místo toho, abych se dokonce i něco naučila, budu muset dál chodit na čúkjú hodiny, kde jen opakujem látku z prvního (!) ročníku, abych si byla jistá, že budu mít dostatek kreditů. Co na tom, že se tam jen dloubám v nose, zatímco bych mohla někde jinde získávat i nějaké ty vědomosti. Všichni okolo se flákaj a my jsme s Mirkem asi jediní, kdo musejí něco dělat. Což je děsně nefér - měli jsme tu být za odměnu, tak proč nás naše univerzita trestá tím, že nám v podstatě zakazuje jakékoliv výzvy a nutí nás vzít to nejjednodušší (a nejnudnější), co tu je? Ráda bych si tu dala třeba literaturu, ale teď je to na vážkách, protože když si ji dám  a nepásnu test, co pak? Nemůžu si vzít to, co by mi bylo prospěšné, protože se kvůli tomu nechci nechat vyhodit. I když začínám pochybovat, že mám šanci to tady pásnout a vrátit se s dostatečným počtem kreditů. Zvažuju, že si znova podám přihlášku na upol, jen pro jistotu. A je to fucking nefér, protože jsem fakt pilná studentka, všechno jsem splnila a za trest nemůžu přerušit studium a ještě mě pravděpodobně vyhodí. A sorry, že se s tim vytasim, ale třeba Nina neodevzdala bakalářku, takže je tady ta "špatná" studentka, a za odměnu nemusí ani ťuk a může si dát, co chce. Tomuhle říkáte motivace? Čím víc se budu snažit, tím horší to pro mě bude?
Tak teda dík, upole a udai -_-

Wednesday, 1 February 2012

Jokohama

Jestli existuje jedna japonská skupina, o které můžu prohlásit, že jsem jejím fanouškem, pak je to Orange Range. Prvně jsem se k nim dostala přes první opening k Bleach a přestože jsem si nikdy nestáhla jejich cédečka, měla jsem od nich naposloucháno docela dost písniček (nebo jsem si to alespoň myslela, než jsem se teď blíže seznámila s jejich diskografií).

Takže když jsem objevila, že budou mít koncert, chtěla jsem na ně jít. Odrazovala mě však cena lístku, neboť to nebyl samostatný koncert, nýbrž festival, takže cena se vyšplhala na 7 a půl tisíce jenů (cca 1900 Kč). Na druhou stranu součástí programu měli být i Sekai no Owari, Scandal a CN Blue, na které bych asi jednotlivě těžko šla, tak jsem hodila starosti za hlavu, a jakmile to bylo možné, běžela jsem pro lístek. Tentokrát to nebylo rozděleno na místa ke stání a k sezení, tak jsem si říkala, že budu mít víc štěstí než posledně a neskončím v poslední řadě.

Týden před koncertem jsem strávila péčí o manžela, ale ačkoliv jsem kvůli němu zatahovala školu a ignorovala spánek, koncert jsem si nechtěla nechat ujít. A vůbec nevadilo, že jsem kvůli tomu musela vstávat ve 4 ráno. Sbalila jsem pár věcí a v 5 vyrazila, abych měla čas najít nějaké místo, kde bych nechala kolo. Netušila jsem totiž, v kolik se vrátím, a kdyby to bylo déle než půlnoc, parkoviště pro kola, které běžně využívám, by už bylo zavřené a já bych musela jít pěšky. Nakonec jsem ho nechala asi 15 minut od nádraží u jednoho bistra a pěšky se vydala k nádraží. Na ulici téměř nikde nikdo, zima jak na Sibiři a ještě k tomu jsem byla unavená. Vláček jsem objevila, pohodlně se usadila a vytáhla knihu. Cesta mi zabrala téměř 3 hodiny s jedním přestupem a většinu jsem jí strávila tlučením špačků.

Nádraží v Jokohamě mě docela překvapilo - čekala jsem něco ve stylu Uena (plno lidí, busy nástupiště), ale čekalo mě spíš něco ve stylu Ucunomije okolo půlnoci (mrtvo, prázdno). Absolutně jsem netušila, kam se vydat - bylo 9 ráno a já měla volno až do dvou do odpoledne. Vylezla jsem směr Minato Mirai 21, což je čtvrť výškových a kancelářských budov a pěšky se vydala směr Čínská čtvrť. Táhla jsem se po hlavní ulici a okázale ignorovala metro. Dostala jsem se až k zábavnímu parku se známým ruským kolem a o něco dál i na pobřeží moře do parku Jamašita. A já moře ráda - až tím manželovi vždycky lezu krkem (jemu se to povídá, on u moře bydlí - já ho nevidim jak je rok dlouhej). Jenže moře v zimě je na dvě věci - nemůžete dovnitř a navíc od něj fouká ledovej vítr, takže jsem byla zmrzlá na kost i v rukavicích a čepici.

Když jsem se dost vynadívala, vydala jsem se do Čínské čtvrti. Oproti okolním ulicím tam bylo narváno, restaurace se plnily, obchody přetékaly lidma a v parčíku se odehrávaly slavnosti příchodu čínského nového roku (z kterých jsem neviděla ani ťuk, protože se jako na potvoru seběhli ti nejvyšší lidé v okolí a narvali se přede mě). Tak jsem aspoň manželovi koupila omijage a sobě přívěšek pro štěstí.

Následně jsem přešla hlavní silnici a vydala se do poklidné čtvrti vil v západním stylu, kde oproti čínské čtvrti nebyla téměř ani noha. Po procházce po místních kopcích jsem se pak parkem dostala zpět k hlavní silnici a následně ještě jednou i do čínské čtvrti. Tam jsem si koupila mandžú, spíš na zahřátí než z hladu, a vydala se zpět do centra, protože se pomalu blížila doba koncertu. Metrem jsem se dostala zpět na nádraží a odtud vlakem do stanice Šin Jokohama. A odtamtud už jen následovat dav.

Oproti koncertu B-T se tady změnilo věkové složení návštěvníků - od teenagerů po dvacátníky, pouze s mírnými odchylkami, které tvořili rodiče přítomných teenagerů. Ale co se týče stylů, tak se to omezilo na několik lolit, pár hip hoperů a většinu úplně normálně oblečených mladých lidí. Neměla jsem však čas koukat moc okolo, jelikož jsem samozřejmě šla pozdě. Prošla jsem kontrolou, nechala si zabavit foťák a jala se hledat ten správný vchod do sálu, což byl výkon hodný mistra, jelikož to záhadně označili A, B, C a 1 - 4 (pouze co jsem na vlastní oči viděla, možná toho bylo víc), přičemž na lístku po žádných písmenech či číslech ani památky. Únavným dotazováním jsem se však nakonec dohrabala do třetího patra, našla správné dveře a jala se hledat sedadlo. A jako na potvoru jsem opět schytala úplně poslední řadu nahoře -_- Jako wtf, jaká je pravděpodobnost, že se mi tohle povede dvakrát za sebou? Kdybych tohle věděla, přivezla bych si dalekohled >.< Tentokrát jsem ale aspoň byla přímo naproti pódiu - což mi bylo mexicky platné, když Jokohama aréna je větší než Budókan, takže lidi na pódiu připomínali trošinku přerostlé mravence -_- Nijak tomu nepomohl fakt, že narozdíl od Budókanu zde byly menší obrazovky, takže z mého místa velikostí připomínaly displeje mobilů.

Každopádně místo jsem měla a hned potom, co jsem se usadila, koncert začal. Jako první to schytali Sekai no Owari. Není divu - jsou tak trochu objevem posledních měsíců a díky youtube je poměrně dost lidí zná. Já na ně přišla úplně stejně - když už mě ta reklama na youtube otravovala asi podesátý, nechala jsem tu písničku dojet do konce a řekla jsem si, že to vlastně vůbec nezní špatně (a pak asi tři hodiny hledala, co by to tak mohlo být za skupinu, protože jsem neměla nejmenší ponětí). Skupina má 4 členy - zpěváka, kytaristu, pianistku (!) a DJ (který nosí masku klauna a já jsem přesvědčená, že to není Japonec, nýbrž Evropan/Američan) a soustřeďují se na elektronický pop.

Koncert samozřejmě odstartovali tou největší hitovkou Starlight Parade a bylo vidět, že se lidi chytli. Nicméně se muselo vzít v potaz, že většina lidí přišla kvůli jiné skupině, a proto postávala jen hrstka jedinců, což bylo lehce trapné. Nijak tomu nepomáhal ani fakt, že aréna je to opravdu obrovská, a i když podle netu bylo vyprodáno, v praxi to tak nevypadalo - někteří lidé chodili postupně, jiní v průběhu zase odcházeli. Já byla ze začátku v celé řadě sama - ale aspoň jsem si nemusela připadat trapně se svým pohupováním do rytmu. Nicméně to také znamenalo, že bylo složité navodit tu správnou atmosféru. Ale musí se nechat, že potlesk to byl opravdu legitimní a Sekai no Owari si neměli na co stěžovat. Naopak já bych výtku měla - ano, je to velký a známý festival, takže si zaslouží i světelné efekty, ale musí se taky zvážit, jestli se to v dané situaci a k dané skupině hodí - tady jsem měla pocit, že je to nadbytečné a spíš to odvádí pozornost. Sekai no Owari ještě nejsou tak známí, aby jim tohle sedělo. A ještě jedna věc - ty zatracené obrazovky. Skupina nám sestřihala krátké video s jakýmsi poselstvím. Bohužel obsah mi a spoustě lidí okolo mě zůstal utajen, neboť prostě nebyl k přečtení. Viděla jsem znaky a hiraganu, ale tak prťavou, že to prostě nešlo. Jediné, co bylo vidět, byly následné titulky, které byly tím největším písmem, které našli, tedy přečtení-schopné. Ocenila jsem je, neboť přestože mám hlavního zpěváka ráda, když začne zpívat anglicky, nerozumím mu jediné slovo. Když jsem ho slyšela prvně, marně jsem si lámala hlavu, co by to mohlo být za jazyk. Nakonec to vydrželi asi hodinu, během níž zahráli známé i méně známé písně včetně jedné, která se mi fakticky líbila, jenže ještě nevyšla, a tak si ji nemůžu poslechnout znova :( Ještě trošku praxe a budou fakticky dobří.


Pak následovala pauza, během které se objevila rádoby vtipná moderátorka, reklamy na instantní nudle (sponzor koncertu) a zkouška mikrofonu, která se mi pokoušela zničit ušní bubínky. Následně se objevila nejen mně totálně neznámé duo moumoon, které si přitáhlo i další hudebníky. Dívčina měla moc pěkný barevný outfit s flitry, takže vyloženě zářila, písničky to byly veselé, na můj vkus až moc. A hned bylo poznat, že je v oboru nová - víc mluvila než zpívala a neustále nám připomínala, že vydala album a jak to bylo složité a kdesi cosi. Není snad nutné dodávat, že nijak extra nezaujala, stát zůstali jen ti nejotrlejší (obdiv patří těm dvěma klukům přes uličku, protože stáli celou dobu nehledě na to, kdo byl zrovna na pódiu) a potlesk byl jen zdvořilostní.

Po další pauze se objevila dívčí skupina Scandal. Kdo sleduje Bleach, možná si ještě pamatuje tenhle opening (u mě se stal jedním z nejoblíbenějších)



Nikdy jsem od nich ale nic jiného neslyšela. Teď už vím proč - všechno to zní stejně. Rockovější, poslouchatelné, ale těžko odlišitelné. Při poslechu jsem litovala, že tu svoji oblíbenou písničku nejspíš neuslyším - přeci jen už není nejnovější. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem najednou ty tóny poznala. Fakt mi ji zahrály! *-* Fanoušků tentokrát bylo podstatně víc než u předešlé dívčiny, takže i atmosféra byla lepší a já zase vstala a pohupovala se do rytmu (spolusedící, které se někdy v průběhu vynořily, hned na začátku prohlásily Fuzakenna a odešly). Stejně jako předchozí interpreti, i Scandal dostal jen hodinu. Další pauzu nám zpestřila hudební produkce včetně Katy Perry a její Peacock. A pak přišlo zemětřesení - připadalo mi docela silné, ale po návratu jsem našla, že to bylo jen 4.6 richterovky. Těžko říct, kolik lidí si všimlo, protože jsem viděla jen pár nejistých rozhlédnutí se kolem, jestli se jim to zdálo či ne.

Po přestávce jsem čekala všechno, ale Orange Range ne. Stejně na tom byli i lidi okolo, takže poté, co se jejich jméno objevilo na obrazovce bylo vteřinu ticho - a pak hala vybuchla v hlasitý jásot a potlesk. Hned bylo vidět, že tam Orange Range měli poměrně hodně fanoušků - téměř všichni vstali ze sedadel, atmosféra se zlepšila o 100%, potlesky byly bouřlivé. Stejně jako u Scandal jsem čekala, že uslyším spíš nové písničky (které neznám), ale i kluci mě překvapili a začli hitovkou Asterisk, další z Bleach openingů. A bylo vidět, že si to užívají nejen návštěvníci, ale i sama kapela - vyzařovala z ní taková energie, že se okamžitě přenesla i na nás a navíc kapela věděla, jak uspokojit svoje fanoušky. Žádné experimenty, minimum proslovů, prostě od jedné hitovky k druhé - dokonce Ikenai Taiyo a Ishin Denshin *-* I takový fanoušek z doby kamenné jako já se chytal XD Poskakovali jsme jak cvoci, zpívali s kapelou a téměř všechny ruce byly ve vzduchu. Vykašlala jsem se na všechny okolo a prostě si to užila. A Yamato, to zlatíčko, přišel v kapuci, tak jsem litovala, že ho ani pořádně neuvidím, ale naštěstí si ji pak na chvíli sundal a já mohla obdivovat nový lehce vlnitý sestřih (stejně jsem nejvíc milovala jeho dlouhé vlasy a hrozně mě mrzí, že jsem tuhle éru propásla). Po vystoupení jsem si i mohla poslechnout jeho hlas, protože se mu nějak nechtělo loučit a pořád nám vykládal, jaká je venku zima a že na sebe máme dávat pozor, až ho zbytek kapely musel skoro odtáhnout.
Zařekla jsem se, že musím doplnit své hudební znalosti, protože některé hitovky jsem neznala, ale okolí očividně ano. Díky tomuhle nářezu jsem se taky zahřála, protože jinak byla v hale doslova kurevská zima - na celou hodinu jsem na ni však úplně zapomněla - jen škoda, že to netrvalo dýl. Při vší té energii by to klidně vydrželi 2,5 - 3 hoďky (a s hitama by si vystačili jakbysmet). Musím na ně jít ještě jednou!


Po pauze následovala mně neznámá skupina Sid (シド). Neslibovala jsem si od ní naprosto nic, v životě jsem o ní neslyšela, tak jsem čekala, že ostatní na tom budou stejně. Nicméně jsem se šeredně zmýlila a tahle kapela byla překvapením večera - jakmile je oznámili, náctiletí začali šílet a já nasadila wtf výraz. Zůstala jsem sedět a byla zvědavá, co letí mezi dnešní mládeží. První píseň nic moc, ale kytarista byl bišík (a co si budem povídat, zpěvák taky), tak aspoň bylo na co koukat (tou dobou už jsem si na ty miniobrazovky zvykla). Druhá písnička mě už ale zvedla ze židle a u třetí jsem byla přesvědčená, že už jsem ji slyšela - a opravdu, on to byl opening k novému FMA (kterého jsem nikdy nedokoukala). Nakonec mě kluci roztančili, užila jsem si i fanservis a asi se na ně v budoucnu blíže podívám na youtube.


Bohužel po skončení s kapelou odešlo i velké množství fanynek, což mi přišlo za 1) hnusný k následujícím CN Blue a za 2) jako škoda peněz - když už za to dám 7 a půl tácu, tak si to aspoň poslechnu až do konce, ne? I ten klučina v žlutym tričku a klobouku, co přišel jen kvůli Orange Range poslušně zůstal až do konce, tak proč ne i zbytek? Nakonec jsme přišli asi o třetinu haly a to není zrovna zanedbatelný počet. Skoro mi bylo CN Blue líto - jenže pak přišli a hala propukla v jásot a potlesk a já musela uznat, že tihle korejci mají fakticky zapálené fanynky - vůbec nebylo poznat, že tolik lidí zmizelo. CN Blue patří mezi kapely, které sice můžu, ale znám od nic tak 3 - 4 písničky. Bohužel jsem zrovna neměla štěstí a dočkala se jen hitovky Where you are. Jinak jsem se totálně nechytala, ale špatný to rozhodně nebylo. Nakonec nám kluci japonsky poděkovali (jejich Arigató gožaimasu bylo úžasný XD) a byl čas jít domů.


Bylo 8 večer, strávila jsem tam 6 hodin. Ještě jsem si rychle koupila festivalové triko, vyfasovala instantní rýži od sponzorů koncertu, shledala se s foťákem a už mířila s davem k nádraží. Chtěla jsem do Jokohamy, ale vlak mi skončil jednu zastávku před, takže jsem přestupovala, v Jokohamě jsem přestupovala znova a v Uenu znova. Ve vlaku jsem usínala, přijela jsem těsně před půlnocí, honem najít kolo a domů. Zvládla jsem to v rekordním čase a těšila se na manžela, ale nebylo mi přáno. Nevadí, užila jsem si skvělý den a to bohatě stačí :)
Omijage pro manžela
želva symbolizuje zdraví a dlouhý život
(prý se mu to líbí)
(sobě jsem koupila zeleného motýla - štěstí v lásce^^)

Fotky z výletu najdete zde: http://kavi3.rajce.idnes.cz/29-1-12_Yokohama/