Wednesday, 24 April 2013

SAD

Po víceméně prospaném dni mám konečně záblesk normálního stavu. Těžko říct, jestli za to může ten vitamin B, snaha dodržovat pitný režim, vynechání kafe, nasazení nejvtipnějších dílů Arashi no shukudai-kun či to všechno dohromady. Dokud jsem schopná něco dělat, rozhodla jsem se tohle sepsat - prý pomáhá, když člověk s někým mluví. Já nevím s kým, a i kdybych věděla, já a mluvení nejsme zrovna nejlepší kamarádi. Chtěla bych tohle překonat a chtěla bych se změnit, ale po všech těch letech se těžko věří, že to vůbec jde. Každopádně jsem teď odhodlaná se přes tohle období dostat. Kéž by mi tenhle stav vydržel i zítra...

Našla jsem si název tohoto stavu: seasonal depression (s vtipnou zkratkou SAD). Dlouho jsem si myslela, že snad ani není možný, aby někoho něco takového postihovalo pravidelně v určitém ročním období, ale světe div se, je.
A jak to tedy se mnou vypadá:

  • Vykopat se z postele je téměř nadlidský úkol, a i když se mi to nakonec povede, zanedlouho jdu spát zas, přičemž vlastně tak úplně nespím, ale taky nejsem tak úplně vzhůru. Špatně se mi i usíná - v hlavě se mi honí samé katastrofické myšlenky a vzpomínky na všechny faily, na které jsem schopná si vzpomenout. Moje strategie vymýšlení příběhů, abych rychleji usnula, nezabírá. Většinou se probrečím až k spánku.
  • Nesoustředím se. Ani na pět minut. Vyučování si chodím akorát odsedět (pokud na něj teda jdu). Včera jsem měla deadline pro úkol - motivační dopis. Ale zkuste si napsat motivační dopis, když jste naprosto demotivovaní. Ještě stále jsem ho tedy neudělala. A vlastně mě to ani nezajímá. Maximálně si vyčítám, že jsem neschopná udělat i takovou prkotinu.
  • Všechno je naprosto nepřekonatelný problém. Naučit se tři stránky znaků - nedostala jsem se přes první řádek. Problém se Sylvou - odmítám řešit, i když jí to může přijít dětinské (prostě si nevím rady). Problém s diplomkou - dělám, že neexistuje. Učesat se? Nad mé síly. Nůž mám na poličce - než bych tam došla, krájím si rajče jídelním nožem. Spolubydlící mi nabídne horkou vodu na čaj - nedokážu přijmout, i když ji chci. Ano, zní to triviálně, ale pro mě není.
  • Obrečím více méně všechno. I bez jakéhokoliv podnětu jsem schopná se kdykoliv a kdekoliv rozbrečet. Spotřeba kapesníčků za poslední měsíc prudce vzrostla.
  • V budoucnu nevidím naprosto nic. Nic, co bych chtěla dělat, nic, co by na mě čekalo. Nic nezvládám, nic neumím, v ničem nevynikám, nic mě nebaví, nemám koníčky, k ničemu se nehodím. Studuju obor, s kterým se neuživím. Zklamala jsem svou matku, která čekala, že ze mě něco bude. 
  • Nejsem schopná běžné společenské interakce. Neumím komunikovat. Všechny od sebe odstrkuju, protože je nechci stáhnout s sebou. Jsem jim jen na obtíž a bylo by jim líp beze mě. Cítím se osamělá a chtěla bych, aby tu pro mě někdo byl, kdo by mě nenechal se takhle stáhnout do sebe. Odporuju si.

A tímto jsem svou večerní chvilku ne úplného pesimismu asi vyčerpala. Teď se zkusím jít naučit tu haldu rozsypaného čaje...

Monday, 22 April 2013

Jak si zničit život snadno a rychle

Krok jedna: přestaňte mluvit.

Naprosto nemám chuť sepisovat tenhle příspěvek, ale je to asi tak to jediné, k čemu jsem schopná se dokopat. Pořád jsem čekala, jestli přijde ten jeden týden, který je ze všeho nejhorší. Tak nejspíš přišel...
Začal ovšem už minulý čtvrtek. Nemám náladu se rozepisovat, nicméně jsem na hodině historického semináře mlčela, to vytočilo Sylvu a promptně mi sdělila, že když se s ní nebavim já, nebude se se mnou bavit ani ona. Probrečela jsem asi hodinu a otřáslo to se mnou na zbytek dne. Ještě když jsem večer jela vlakem domů, pořád jsem ještě brečela. Od té doby nemám chuť dělat absolutně nic - seriály mě nebaví, knihy nemám chuť číst, nový koncert Arashi mě taky nenadchnul a internet vůbec je najednou děsně nudné místo. Přestala jsem komunikovat na fb, nepíšu na twitteru (tímto se omlouvám pseudoveverce, která měla svátek a já nebyla schopná jí popřát - zpětně všechno nejlepší), stopla jsem postování na tumblr. Nic nemá smysl, nic mě nezajímá, na všechno kašlu.
Dnes jsem se nechala vyhodit ze dvou předmětů, kaiwa nejspíš bude následovat. Od zítra zatahuju všechny hodiny se Sylvou, protože už ji nechci i nadále rozčilovat - má toho dost i beze mě. Tím pádem nemám šanci, že by chtěla být vedoucí mé magisterky, a tudíž šla má magisterka do háje. Je mi to jedno. Všechno je mi jedno. Stejně už je to jen moje tělo, co je naživu - moje mysl už je dávno mrtvá. Jen tu vegetuju - moje přítomnost nemá smysl. Jsem všem jen přítěží a určitě by se jim ulevilo, kdybych je přestala zbytečně zatěžovat.

Wednesday, 17 April 2013

Ahoj, jmenuju se Kavi a jsem cvok

Jak už jsem se zmiňovala v minulém příspěvku, Kavi se rozhodla, že už si dost dlouho hrála na normálního člověka a je načase si zase připomenout, že je ve skutečnosti vlastně cvok.

Tak jo, beze srandy - já si uvědomuju, že jaro je vždycky depresivní, ale tohle jaro je zatraceně hnusný v tom, že se vlastně táhne už asi dva měsíce a furt se nemůže rozhodnout, jestli teda bude nebo ne. No a já celou tu dobu trpím. Asi bylo snesitelnější, když jsem si to nejhorší odbyla během týdne a pak měla víceméně pokoj než tohle. Hrozný na tom vždycky je, že to přijde a mně nezbývá než zatnout zuby a čekat, až to přejde. A každý rok mám větší a větší strach, že tentokrát to třeba nepřejde, že tentokrát už to se mnou vážně zůstane a já se z toho nedostanu. A letošek se téhle pravděpodobnosti dost podobá. Těžko říct - třeba to zase pomine, jako vždycky předtím - to by bylo asi nejlepší. Nic tomu však nenasvědčuje. Lidi okolo mě mají nejspíš pocit, že o nic nejde - chodím do školy, funguju, sice o tom furt mluvím, ale většinou s úsměvem na tváři, jako kdybych to ani nemyslela vážně. Myslím. Smrtelně (jo, to byl blbej vtip, pardon). Vidíte, to je ono. To je novinka, naučila jsem se to teprve nedávno, tak to teď furt používám. Lidi se cítí líp, když i ošklivé věci říkáte s úsměvem, či si z nich děláte srandu, popř. používáte smajlíky - asi jim to dává pocit, že je všechno v pohodě. Tak na to pamatuju a snažím se je moc nezatěžovat. Ne vždycky to jde. Nejhorší jsou pondělky, to si ten falešný úsměv prostě neudržím, ale i na jiných hodinách jsem zdánlivě v pohodě, pak mám otevřít pusu a v tu chvíli chybí málo a rozbrečím se. A jakmile to jednou přijde, zbytek dne už jsem pořád na hraně. Je to jeden z důvodů, proč jsem se k tomuto kroku odhodlala, ale ten nejdůležitější je asi přeci jen to, že občas si fakt říkám, co by se stalo, kdybych zmizela. Občas si takhle před spaním představuju, co by asi lidi dělali, kdybych se to fakt rozhodla zabalit - jak a jestli by se to vůbec dozvěděli, jak by reagovali atd. Jako nebojím se, že bych si to tak za týden šla vyzkoušet, to zas ne, ale jednou, dříve či později, bych si mohla začít myslet, že to je vlastně normální a přijatelná myšlenka. A tehdy už bych se nemusela odhodlat a mohlo by být pozdě.

Možná si řeknete, že jen vyhledávám pozornost. Můj mozek mi to taky vnucuje - předhazujeme mi to společně se vzpomínkou na T'Sal, která se s kýmsi bavila, a řeč přišla na to, jak Amíci choděj na terapie, přičemž to vlastně vůbec nepotřebujou, protože by se se svými problémy měli vyrovnat jako všichni ostatní lidi. Asi i to je důvod, proč jsem nikdy moc nepřemýšlela o tom, že bych pomoc vyhledala - normální lidi ji přeci nepotřebujou. A já nechci lidi otravovat a okrádat je o čas, protože zrovna já si jejich pozornost rozhodně nezasloužím. Ale nakonec přeci jen převážila ta část, jenž je sebestředná mrcha s pudem sebezáchovy. Přestože mě v budoucnu nic nečeká, jsem příliš velkej srab než abych to skončila.
Takže i když si napůl vyčítám, že jsem šla se svými nepodstatnými problémy otravovat dalšího člověka, na druhou stranu asi i doufám, že třeba nemusím být takováhle, jaká jsem. Chytám se jak ten tonoucí stébla, že třeba je nějaká možnost, jak se změnit, že mi to třeba pomůže, a já už nebudu muset znova absolvovat Sylvin proslov o tom, jak se přeci už nějakej pátek známe a jak ji mrzí, že s ní přestávám mluvit (tehdy mě to rozbrečelo, když jsem si uvědomila, že jí tim nejspíš ubližuju).

Takže i přes tyhle rozporuplné pocity jsem dneska nakráčela do psychologické poradny. Jako první mě zaskočilo, že chtěl vědět, co studuju. Teda jako ne že by mě to zaskočilo, ale v tu chvíli jsem si uvědomila, že jestli si někde vedou statistiky nebo tak a objeví se tam můj obor a někdo z katedry to uvidí, tak jim bude jasné, že tam maj mezi studentama nějakýho cvoka, a pak jim dojde, že jsem to já...
Popojedem. Dotyčný pan doktor je velmi příjemný člověk, má uklidňující hlas a dobře se poslouchá. Mluvil teda především on, pokládal mi otázky, u kterých jsem si občas říkala, že s tématem přeci nijak nesouvisí (jako pitný režim. wtf? Ale tak jo, když po mně chce, abych víc pila, tak proč ne - prý je to zdravé), u dalších jsem zase byla překvapená, jak to perfektně odhadl (změny spánku a sny). Celou dobu jsem si tam krásně žmoulala rukáv, oči jsem nezvedla od stolu (občas jsem si prohlídla i podlahu :D), ale mluvila jsem.  Asi nějaká část mého mozku považovala za důležité se alespoň pokusit spolupracovat (co kdyby to náhodou fungovalo? Moc jiných možností totiž nemám...). A prý se to dá překonat - tlumočník ze mě asi nebude, ale třeba bych mohla alespoň odbourat tu část, která vždycky ztuhne, když má mluvit, což následně vede k pocitu, že vlastně nic nedokážu, a je mi hůř. Takže od teď budu docházet každý týden a uvidíme.

Jestli mám dobrý pocit? Vlastně tak nějak ani ne - když jsem šla zpátky na kolej a kolem sebe viděla všechny ty normální lidi, říkala si, že jsem opravdu cvok a že do společnosti už nepatřím, že jsem navíc, zbytečná, divná. Taky si dělám starosti, jestli jsem třeba něco neřekla blbě nebo jestli jsem něco podstatného nezamlčela, co by mohlo vést ke špatnému pochopení problému a odlišné terapii, než kterou bych správně měla mít. No a pak si samozřejmě říkám, co když to nezabere. Přeci jen už mám za sebou psychiatra, který mi moc nepomohl, tak co když ani tohle nezabere? Nemám pro co žít. Ale umřít se mi taky nechce.

Tuesday, 16 April 2013

Zápisky mentálně labilního jedince

Definitivně nám přišlo jaro, což znamená jednu jedinou věc - další velmi dlouhý, velmi nudný a velmi depresivní příspěvek. A navíc bylo včera pondělí. Mohla jsem to tedy sepisovat včera (aspoň bych u sebe měla víno a ne jako teď, kdy trčim v knihovně a zapřísahám se, že už nikdy nebudu chlastat - alespoň během pracovního týdne ne). Ale včera jsem měla lepší zábavu - pokec s ex-manželem. Ale nebudeme předbíhat.

Už druhý týden si chodím na kaiwu jen posedět, protože prostě buďto nedám dohromady větu, nebo prostě nemám potřebu někomu něco sdělovat. Tak či tak mi to samozřejmě nastartuje den úplně špatně a já už se v tom plácám. Během následující volné hodiny se vždycky stačím přesvědčit, že se nic neděje, že zbytek dne zvládnu.
Pak přijde tlumočnický seminář, kam si chodím pobrečet. A přitom to většinou není tím, že bych nerozuměla - jen to prostě doputuje do mozku a tam už to taky zůstane. Asi se nechám vyhodit - i kdyby mi to W-sensei z nějakého záhadného důvodu chtěl dát, bylo by mi to vůči ostatním blbý. Holt si to příští rok zopakuju...

Něco podobného si pak říkám i o odborné praxi, ale tam mě děsí to, že už vedle sebe nebudu mít snaživou Moniku, která mě tam před těmi krvežíznivými céčkaři zachraňuje. Včera si to pro změnu zase odučila celé sama, zatímco já seděla na stole, houpala nohama a přemýšlela, jak vysoko vlastně jsme a jestli bych utrpěla alespoň nějaká vážnější zranění, kdybych se vrhla střemhlav z okna. Na tohle už asi příští rok nebudu mít nervy a upřímně pochybuju, že by mi to šlo nějak líp.

Když už jsem zmínila to opakování předmětů, tak si asi dám i kaiwu - měla by nám zůstat Nagata-sensei, takže ji svou přítomností budu týrat ještě příští rok, aby si mě náležitě užila.
Po takovémhle dni (který se z železnou pravidelností opakuje každý týden, protože členové naší katedry prostě nemarodí!) se mi nemůžete divit, že večer už nic neudělám a jen vždy sáhnu po flašce vína, prozíravě připravené vedle stolu.
Včera jsem si však přitom pití řekla Vem to čert a zrušila na fb skrytí chatu pro ex-manžela. Tuhle hru na schovávanou hrajem už od minulého roku - letos jsem to však porušila už podruhé.
První pokec po tak dlouhé době proběhl minulý víkend těsně před mými narozkami. A nebyl vůbec, ale vůbec fajn. Ex-manžel si totiž našel další chudinku v nesnázích, kterou se rozhodl zachraňovat. Podle článku na wiki má ta dívčina nějakou vážnou psychickou poruchu, něco jako bipolárnost, ale spojenou se sebepoškozováním. Z toho popisu to znělo, jako že jde o příliš velké sousto i pro ex-manžela, ale když se jí tak ochotně vrhá na pomoc, proč ne. Třeba jí to pomůže (anebo jí to ještě víc ublíží, těžko říct). Každopádně celý rozhovor se točil jenom kolem ní, přičemž se mi ex-manžel nezapomněl zmínit, že dotyčná se chová jako děvka a spí s každým klukem v okolí. Jo, a pak jen tak mimochodem dodal, že spolu strávili noc (ale prý si jen povídali). Prostě a jednoduše mi to úžasně zkazilo celý vikend (po kterém zase přišlo to hnusné pondělí).
Včerejší rozhovor už byl úplně jiný. Tématu té dívčiny jsme se dotkli jen na začátku (já prohlásila, že by měla uvažovat o ústavní péči, a on radši odběhl od tématu) a zbytek to byl takový ten běžný hovor absolutně o ničem a přitom tak zábavný, že to až hezký není. Po tom hnusném pondělku mi to zvedlo náladu - jako by se od toho podzimu, co jsme se potkali, vůbec nic nezměnilo. Asi si to někam zazálohuju (a pak si nad tím v budoucnu s flaškou vína zase pobrečím).

Sice mi to dodalo falešný pocit, že je vše v pořádku, ale ono není. A tak jsem se hrdinně rozhodla udělat to, co jsem chtěla udělat už před dvěma lety po státnicích - navštívit naší malou školní psychologickou poradnu. Začala jsem celkem dobře - nechala se spolužačkou zatáhnout na Vodární, kde sídlí katedra psychologie, a našla správné dveře. Až sem dobrý, ne? No a pak jsem před těma dveřma stála 15 minut, než jsem se odhodlala odchytit slečnu, která zrovna vycházela. Ta na mě koukala stylem Co já si s váma počnu a raději zavolala svého kolegu. Já jsem tam teda šla rozhodnutá, že jestli mám s někým mluvit, tak radši s nějakou ženou, protože přeci jen já a mluvení s mužskými - to je kapitola sama o sobě. No nic. Každopádně vypadal mile a třeba mi zítra, až tam nakráčím, ani neutrhne hlavu, že otravuju. Víte co, psychiatra už mám za sebou a co bych to byla ze správného mentálně labilního člověka, kdybych si nezašla i k psychologovi, že? Kavi prostě musí otravovat kdekoho, jinak to nejde. Jestli mě rovnou nezavřou do blázince, podělím se o zážitky. A teď hurá na klasickou japonštinu, která by pro mě za mě mohla shořet v pekle!

Saturday, 13 April 2013

Česká transkripce japonštiny

Za dobu svého působení na internetu jsem se už několikrát setkala s tématem přepisu japonštiny do češtiny, a přestože to není téma, do kterého bych chtěla zabředávat, když už jsem ta japanoložka a když už spolupracuju na projektu právě české transkripce japonštiny, tak jsem si řekla, že bych se taky mohla k tomuto tématu vyjádřit. Po všech těch diskuzích mám trochu obavu vůbec něco říct, aby náhodou někdo neměl potřebu mi následně sdělit, že jsem úplně blbá a že jeho názor je ten jediný správný, ale ani to mě neodradilo.


 Následující článek si bere za cíl vyjádřit postoj autorky k této problematice. 
Jedná se pouze o soukromý pohled na věc a není cílem napadat něčí názor či ho kritizovat.

Hned na začátku radši uvedu, že je jedno, pro kterou transkripci se rozhodnete, ale když už se pro jednu rozhodnete, tak ji alespoň dodržujte. Nejhorší je, když se obě transkripce míchají. Dlouhé samohlásky člověk napíše jako á, í, ú (nikoli ů, z toho mám husí kůži), é, ó, ale třeba つ už přepíše jako tsu. Nejčastější je pak asi problém ya vs. ja, respektive ja vs. dža. A pak se často stává, že člověk zvyklý na (s prominutim) zmršenou anglickou transkripci vidí "júki" a přepíše mi to jako じゅうき tedy džúki - a ne, nedělám si srandu, něco podobného jsme měli v minulém testu pro céčkaře a našlo se poměrně dost lidí, kteří mi tohle skutečně napsali. Pokud byste se chtěli řídit revidovaným Hepburnem, museli byste dlouhé vokály přepisovat jako ā, ē, ī, ō, ū (a nevím jak vy, ale já to na své klávesnici ještě nenašla). Setkala jsem se však i s variantou â, ê, î, ô, û, nicméně to není Hepburn, nýbrž japonský přepis Kunrei-šiki, popř. Nihon-šiki. Další variantou je, že se dlouhé samohlásky vyjádří pomocí ou, oo atd. ale ani to není "ten pravý" Hepburn, nýbrž nějaká odnož. Netuším, jak to vzniklo, ale hádala bych, že si angličtí mluvčí nevěděli rady s ō. No, anebo se nevyjádří vůbec, a to je teprv sranda zjišťovat, jestli se to má vyslovit dlouze či nikoliv. A ano, je to rozdíl: kyonen (loni) X kyōnen (rok, kdy někdo zemřel). Když už v češtině máme zápis pro dlouhé samohlásky, nevidím důvod, proč ho nevyužít a pak řešit problém, kterému se dalo předejít. 


Tady se ovšem zase dá argumentovat tím, že když vidíte slovo tósu, nepoznáte z české transkripce, jestli jde o to-o-su nebo to-u-su. Souhlasím, nepoznáte, ale z Hepburnova tōsu taky ne. Na druhou stranu po běžném českém čtenáři nikdo nevyžaduje, aby tohle věděl - transkripce je od toho, abyste to uměli přečíst (a o co, že by to moje matka neznalá angličtiny, natožpak japonštiny četla "tou-su"). Pokud jste studenti japonštiny, předpokládá se, že z kontextu víte, jak to přepsat do kany/znaků. Navíc transkripce není primárně určena vám, milí kolegové, ale lidem, kteří japonštinou nevládnou.


Stejně tak háčky. Když máte しち a přepíšete to jako shichi, jaká je pravděpodobnost, že by to angličtiny neznalý člověk přečetl šiči? Můžete argumentovat, že v dnešní době už každý umí anglicky, ale věřte mi, že to tak není. Nevím jak vaši rodiče a prarodiče, ale já si vždycky vzpomenu na svou matku, která to pravidelně čte "s-hy-chi" z čehož mám chuť prohodit oknem cokoliv, co je po ruce. Navíc pokud je čtenář znalý angličtiny, troufám si říct, že mu nebude dělat zas až takový problém dosadit za české š anglické sh a za č ch, takže se k anglickému tvaru shichi většinou dohrabe a už může vesele brouzdat na netu a dohledávat významy, použití a podobně. Angličtiny neznalý člověk však opačný postup jen těžko zvládne. A co si budem povídat, transkripce je tu od toho, aby lidé, kteří nejsou mluvčími toho daného jazyka, byli schopní slovo či text přečíst.


Pro češtinu je prostě typické, že zápis a čtení jsou si docela podobné (jistě že ne identické, to by byl fonetický zápis a to už jsme někde jinde; nicméně oproti takové anglině je zjištění výslovnosti vyloženě procházka růžovým sadem). Proto nevidím důvod, proč si to zbytečně ztěžovat používáním cizí transkripce - a proč zrovna té anglické, když existuje japonská (dokonce dvě!). Co takhle použít francouzskou, když už jsme u jazyků, které s japonštinou nesouvisejí? Nebo můžeme jít do extrému a vyzkoušet ruskou - taky dobrý, ne?


Čeština má jako každý jazyk prostě tendenci si cizí slova přizpůsobovat, aby více odpovídala ostatní slovní zásobě (proto třeba máme fajn místo fine a hej místo hey; jistě, nefunguje to vždy, ale ta tendence tu je). Přijde mi proto přirozenější, když japonská slova zapisujeme tak, aby jsme byli schopní je přečíst a aby to formou odpovídalo českým slovům. Čeština je přeci krásný jazyk, tak proč si ho narušovat věcmi typu shōchū (nebo ještě lépe shochu) či shinkansen, když můžeme mít šóčú a šinkansen.
Tady se nakrásně hodí argument, že anglinu taky nepřepisujem. Pravda, to nepřepisujem a asi nikdy nebudem. Nicméně aspoň ve svém okolí vnímám (neoficiální leč používanou) již zmíněnou snahu o přizpůsobení, takže místo na notebooku paříme na noťasu, na ksicht si místo make-upu patláme mejkap atd. Anglina má však na rozdíl od japiny jednu velkou výhodu - její zápis je v latince, takže nepociťujeme zas až takovou nutnost ji transkribovat. Japonština však latinku nepoužívá, takže se prakticky nic jiného dělat nedá. A když už to tedy musíme přepsat a ještě navíc máme na výběr jak to přepsat, tak proč nevyužít češtiny, když se nabízí?


Setkala jsem se taktéž s argumentem "Kdybych to viděl napsaný jako cunami, musel bych dlouho přemýšlet, co to znamená." To má člověk chuť se zeptat, jestli když se dotyčný setká se slovem tsunami, tak to čte jako "t-sunami" nebo jak, protože nevím jak kdo, ale já když vidím tsunami, čtu to kupodivu cunami (jsem angličtinářka; moje matka by to ovšem natuty přečetla jako "t-sunami"). Pokud to ovšem dotyčný opravdu čte "t-sunami", pak je mi líto, že mu musím oznámit, že tato zkomolenina v japonštině neexistuje a že se stal obětí anglické transkripce. Což opět nahrává české transkripci, kde by se mu takovýto problém zajisté nestal.


Dalším velmi často uváděným argumentem je, že český přepis se nedá použít v komunikaci se zahraničím. To jistě nedá, ale tady jsme zase u angličtinářově schopnosti poznat v českém dži anglické ji apod. Tedy v případě, že se zahraničím komunikujete anglicky (což by se dalo předpokládat). A obyčejný český obyvatel, který nezná jazyk natolik, aby se potřeboval se svým zahraničním kolegou bavit o cunami, by z toho prostě zase vyšel naprázdno.


Nakonec je to tedy stejně všechno jen o vzhledu. Zastáncům anglického přepisu se prostě nelíbí, když jim jejich milovaná slova przníme háčky a čárkami a podobnými zvrhlostmi. Ale je to opravdu jen o zvyku. Nemusí se vám líbit Nacume Júdžinčó, ale tak se to anime prostě jmenuje a Japonec by tak taky 夏目友人帳 přečetl.

Na úplný závěr bych se ještě chtěla podívat na problém přepisu partikulí, protože ač se česká transkripce zdá jednoduchá, není tomu tak. Většinou stačí najít si tabulku pro český přepis a nahrazovat znaky kany českými slabikami, jenže partikule jsou výjimkou. Píšete sice, že "někdo は něco を někam へ něco," a は je podle tabulek ha, を je wo a へ je he, ale čtete to jako "někdo wa něco o někam e něco." V českých japanologických kruzích existují varianty ha, wo, he -- wa, wo, he -- wa, o, e. A teď babo raď. Podle Hepburna je to wa, o, e, protože to odpovídá výslovnosti, česká transkripce by nejspíš souhlasila (kdyby oficiálně existovala a tímto problémem se zabývala - to teď dělá náš studentský tým, držte nám palce, ať to máme čím podložit ^^). Variantu ha, wo, he bych taky ještě pochopila, ale kde se vzala kombinace wa, wo, he, to opravdu netuším. Wa je v tomto případě fonologické a wo a he ortografické - proč ta nejednotnost? Když už to chci vzít fonologicky, tak to přeci fonologicky přepíšu všechno, a když to chci ortograficky, tak to přeci taky přepíšu ortograficky všechno, ne?

Tímto vším nechci říct, že český přepis je jediný správný. Pokud se rozhodnete pro Hepburna, dobře, nic proti tomu nemám. Ale když už chcete používat ten anglický, tak to aspoň dělejte správně. Hnidopiši se jistě ozvou, že i já tu mám v přepisech bordel. Ano mám, protože stejně jako vy jsem byla a stále jsem hodně ovlivněna anglinou a činí mi potíže okamžitě se přeorientovat na českou transkripci. Třeba napsat Nacume s C mi dělá fakt problém, ale ze všech sil se snažím to překonat. Ještě před dvěma lety bych nedokázala napsat Šuiči, aniž bych neměla pocit, že je to přímo hanobení jména. Ale dnes už jsem si docela zvykla a do budoucna překonám i svůj problém s Nacumem a Araši. Rozhodla jsem se totiž používat českou transkripci, protože když ji nebudeme používat my japanologové, tak kdo?

Saturday, 6 April 2013

Júsuke Kiši - Ao no Honó


Šuiči Kušimori je běžný student střední školy - má dobré známky, milující rodinu a kamarády. Jeho bezstarostný život je ale narušen, když se na zápraží objeví jeho bývalý otčím. Šuičiho matka se ho nedokáže zbavit a on sám nevypadá, že by se někam chystal. Proč taky - najednou má kde spát, má jídlo, alkohol a volný přístup k penězům své bývalé manželky. Jeho přítomnost a chování narušuje chod celé rodiny a Šuičimu dochází trpělivost. Konzultuje celou záležitost i s právníkem, který kdysi pomáhal jeho matce při rozvodu, ale odchází s nepořízenou. Nezbývá tedy než vzít záležitost do vlastních rukou...

Důvod, proč jsem si tuhle knížku koupila, je filmová adaptace. Viděla jsem ji už dvakrát a je naprosto skvělá. Ani nevíte, jak jsem byla překvapená, když jsem zjistila, že autorem není nikdo jiný než Júsuke Kiši, autor Kagi ga kakatta heja. Jeho knihy jsou totiž skvěle propracované (teda alespoň ty, které jsem zatím četla - ale já ti věřím, Kiši-san!).
Čeho jsem se ovšem bála, je skutečnost, že se knihy málokdy podobají filmovým adaptacím. Ne že by byly horší, to právě naopak, ale často se stává, že se mi líbí film, a jakmile si přečtu knihu, film ztratí své kouzlo. A to jsem nechtěla - Ao no Honó je přeci jen hodně dobrý film. 
Měla jsem však štěstí. Vlastně jsem byla až překvapená, jak skvělá to byla kniha a jak jí filmová adaptace byla věrná. Asi jsem už stačila zapomenout, jak úžasně Kiši píše, anebo jsem poslední dobou četla až příliš jednoduchých knih *coughHigašinocough*.
Každopádně jsem z Ao no Honó nadšená. Úplně jsem si zamilovala Šuičiho postavu - přestože je to teprv středoškolák, cítí odpovědnost za osud své rodiny a neváhá jednat, aby ochránil svou mladší sestru a matku. Přestože je zodpovědný za několik hrozných věcí, nezaslouží si konec, který ho čeká (ale to žádný hodný člověk). Je až smutné, že čtenář může jen sedět a sledovat, jak se Šuičiho život krok za krokem víc a víc kazí a nebýt schopen tomu jakkoliv zabránit. Víte, že konec je nevyhnutelný, ale přesto stále doufáte, že existuje nějaká naděje, i když třeba úplně mrňavá, že by to mohlo dopadnout dobře a že by se mohl vrátit k životu před tím vším. A pak, kousek před koncem se najednou ponurá atmosféra trošinku vyjasní a vy znovu uvěříte, že přeci jen existuje způsob, jak by se vše mohlo vrátit do pořádku. A v následující okamžik se celý Šuičiho život zhroutí jako domeček z karet. A ten chudák se radši rozhodne nepřidělávat své rodině a kamarádům problémy, než aby se staral o sebe a svou budoucnost. 
Nemohla jsem se od té knihy odtrhnout, a to i přes pasáže vysvětlující fyzikální jevy (fyzika v japonštině je fakt nářez - já tomu nerozumím ani v češtině!) či lékařské pojmy (ta pasáž vysvětlující rozdílné způsoby udušení byla svým způsobem fascinující). Víte, já miluju takovéhle depresivní příběhy. Jsou příšerně smutné a já při jejich čtení vyloženě trpím, ale jsou úžasné. Nejhorší je, že většinou stačí jedno odlišné rozhodnutí a vše mohlo dopadnout úplně jinak. Ale nedopadlo, já jsem v depresích a snažím se vybrečet si oči, ale tak je v pořádku. Znamená to totiž, že ta knížka je naprosto senzační a stojí za přečtení.


PS: Já vím, že jsem slibovala Nazotoki wa dinner no ato de, ale stačila jsem přečíst jen dvě kapitoly, než jsem to půjčila kamarádce, a nechci svůj příspěvek zakládat na tak krátké ukázce. Snad někdy v budoucnu. Příště buďto Sósekiho Kokoro, které jsem četla již potřetí, nebo Kirišima, bukacu jameruttejo od Rjó Asaie, kterým se prokousávám teď.