Wednesday 22 May 2013

Peklo jménem subjektivní vnímání světa

A jsme zhruba v polovině zkouškového, milí zlatí. Tedy alespoň já (jednoobor je krásná věc ^^). Dneska jsem konečně našla ve stagu zapsány další dva předměty, které jsem pásla (z klasické japiny za C!), a na katedře jsem odevzdala blábol na další předmět, tak doufám, že jim to bude stačit, abych vyfasovala další kredity. Když už jsme u tématu škola, tak jsem dnes konečně vytiskla podklady k diplomce a zašla si pro autogram mé vedoucí, se kterou jsem ještě stihla trošku pokecat (což kavi zvedlo náladu - už jsem si fakt myslela, že jí lezu krkem a nechce se mnou mít nic společného). Teď mimochodem šprtám na páteční JCčka - jap. gramatika - kde jsme sice za tenhle semestr probrali jen dvě lekce, ale je tam mrtě znaků pro proteiny a konzervanty a vzestupný proud vzduchu a tyhle sračky (mám za sebou jednu lekci a hustě popsány 4 a půl stránky). Awesome, just awesome -_-;

Ale dnes se chci vrátit k tématu Kavi je magor aneb dnes jsem se opět byla podívat na naší skvěle klaustrofobické katedře psychologie, protože jsem měla další sezení. Tentokrát v jiné učebně, kde nemají stůl, za který bych se zastrčila, a dělala, že tam radši vůbec nejsem. Navíc zrovna v době, kdy jsem měla trénovat oční kontakt. Vám povim, že to byla velmi trapná hodina, kdy jsem se čas od času snažila, ale jakmile se o tom zmínil, bylo mi příšerně trapně a naopak mě to odrazovalo. Ne, oční kontakt nepatří mezi mé hobby. Přesto jsem dostala za úkol trénovat, tak trénuju (ale nechtějte vidět, co si u toho myslím, a jak se vždy musím buďto povzbuzovat nebo konejšit, když se náhodou s někým střetnu pohledem). Díky těmto domácím úkolům jsem začla aspoň trošku komunikovat se spolubydlama, což je docela fajn, protože se tu příští rok zase sejdem. Vypadalo to, že i pan doktor je spokojen, takže prý uděláme level up a čeká mě pokec s cizími ve výtahu, v kuchyňce a tak. Ano, v té kuchyňce, kam ani nepáchnu, když tam někdo je. Už jsem se zmiňovala, jak awesome to je? -_-
Ale asi je holt potřeba zatnout zuby, protože když ne teď, tak kdy?

S tím vším ale souvisí jedna věc, která mi dnes celou dobu vrtá hlavou - jak vůbec extrovertní lidi fungujou? Já když se s někým bavím, tak to znamená, že ten člověk je pro mě někdo důležitý, někdo, kdo mi za to stojí. Tím víc, když se s ním bavím pravidelně, o všem možném, a dokonce i mluvím, ne jen poslouchám. Takový člověk si může gratulovat - má mou důvěru (která je mu k prdu a určitě o ni ani nestojí, protože stejně žvaním samé nesmysly a otravuju ho). Ale extrovertní lidi jsou jiní - ti jsou schopní se bavit s každým. Jak tohle funguje? Jak jsou toho schopní? Není jim trapně? Já bych si občas radši ukousla jazyk než abych nahodila řeč s někým, koho neznám. Jak moc je to normální? Jak moc jsem divná? Děsí mě, že neexistuje způsob, jak bych své subjektivní vidění světa přehodila na objektivní, abych zjistila, jak to ve skutečnosti je. To máte jako s takovým tím zvykem pana doktora mi při každé návštěvě podat ruku - na to nejsem zvyklá, není mi to moc příjemné a radši bych toho nechala - ale matka tvrdí, že prý je to normální. Jsem divná, když mi to normální nepřijde?

Co se týče pokřiveného vnímání světa, strašně mě dnes vyděsilo, když jsem si uvědomila, že netuším, co pan doktor myslí vážně a co je lež. Já ho vnímám jako autoritu, tak mu automaticky věřím, ale dneska, když jsem si přehrávala náš rozhovor, tak jsem se zarazila u těch pochval, co jsem si vyslechla za to, jak plním úkoly, jak jsem se snažila o oční kontakt, a za to, že vůbec mluvím. A zpětně mi to najednou znělo hrozně falešně. A pak se to v mé hlavě zvrhlo úplně a já najednou začla mít hrůzu, že nic z toho není pravda, že mě má plné zuby a nejradši by se mě zbavil. Což je docela rána, zvlášť když už mi nedělá takový problém se s ním bavit a docela se s ním bavím i ráda (viz výše v sekci s kým jsem schopná se bavit). Snažím se na to radši nemyslet, ale ono to vyčkává pod povrchem a děsí mě to. Ale než tyhle myšlenky zaútočily v plné síle, byla jsem po dlouhé době opět schopná jít městem bez sluchátek na uších, nekoukat do země, ale na lidi, a dokonce se asi i trochu usmívat - prostě mi ten rozhovor zlepšil náladu.

Příště mě prý čeká pokec o japonštině jako takové, proč to studuju a o mém studijním pobytu (o kterém si vůbec nevzpomínám, že bych se mu zmiňovala...). Asi to bude poslední sezení - tedy alespoň před prázdninama. Těžko říct, jak se řeší situace, že bych měla docházet dál, ale vlezou do toho hlavní prázdniny - jestli přijdu zase v září, nebo už ne...
Uvidíme, jak na tom budu po Japonsku - btw odlet mám za měsíc a z fáze vyděšený ratlík jsem přešla do fuck it it's gonna be okay...probably :D

12 comments:

  1. Já bych se asi popsala jako mírný extrovert a u mě to funguje tak, že ty neznámý lidi, se kterými se bavím tak úplně nevnímám jako lidi (vím zní to divně), zapomenu na ně většinou hodně rychle - pak mě o pár dní později pozdraví a já přemýšlím, krucipísek, kdo to je. Je to jako bych používala nějaký program v mozku, který se spustí v těhle situacích. A co se týče podávání ruky, většina lidí to považuje za normální, já to nemiluju, preferuju se uklonit. Doteky mám vyhrazené pro lidi, které mám ráda (rodinu, přátele a tak) a ty zase s radostí otlapkávám. 8D

    ReplyDelete
    Replies
    1. O čem se s neznámými lidmi bavíš? Mně dává zabrat vymýšlet témata k hovoru, už jen když chci pokecat s kamarádkami. A když se někdo rozhodne něco říct mně, ani nevím, co bych na to odpověděla (takže vypadám nadmíru inteligentně a určitě i děsně nadšeně -_-). Extroverti mě fascinují - já jsem schopná tak maximálně ostatní poslouchat, ale to je asi tak vše...

      Delete
    2. Klasiku - o počasí - pokud sebou mají mrně, tak o mrněti, pokud třeba někde čekáme, tak jak dlouho to trvá, pokud někdo jí, tak se zeptám, jak to chutná a za chvíli už vaříme pusou a tak. Například, když jsem jela vlakem do Prahy a před hlavákem jsem budila klučinu, co očividně usnul, tak jsem se zeptala, kam jede, on řekl na sportovní fakultu nějaké školy a on měl zrovna sádru v ruce, tak jsme se bavili o tom, jak je to na pytel, mít něco zlomeného na sportovní fakultě, jak to komplikuje věci, on se mě zeptal, kam jedu já, tak jsem o tom taky mluvila a probrali jsme ještě pár dalších věcí během těch 20 minut, než jsme se museli rozloučit, protože já už vystupovala z tramvaje a on jel dál. Prostě někde začneš a ono se to rozvine. 8D

      Delete
    3. V tvém podání to zní tak jednoduše... a pak si vždycky vzpomenu, jak jsem v přítomnosti neznámých lidí napnutá, pohled upírám do země a modlím se, aby na mě nepromluvili... :(

      Delete
  2. Sakra... Ráda bych si s tebou o tom všem popovídala osobně xD Je nějaká šance, že se teď někdy objevíš v Praze? Jinak 17.6. přijedu do Olo na přijímačky :P

    ReplyDelete
    Replies
    1. Pokud pásnu zítřejší JCčka (na který se ovšem neučím a s flaškou u ruky se probírám tím, co všechno jsem za svůj krátkej život stihla zmrvit a jak jsem k ničemu), tak bych měla být v Praze někdy okolo 7. června asi až do odjezdu (22.)...

      Delete
  3. Jsem sice typický introvert, zároveň ale velký flegmatik, takže je mi upřímně jedno, o čem si s kým povídám, jak moc je pro oba trapné a co si o mě dotyčný bude následně myslet. Ono je to v podstatě úplně jedno, co si tobě někdo cizí pomyslí - nemá to vliv absolutně na nic, natož na tvou osobu (tohle je ten objektivní stav věcí, o kterém píšeš). Zkus si to takto zracionalizovat, třeba to trochu pomůže.

    ReplyDelete
    Replies
    1. Snažila jsem se na tom najít nějakou vadu, ale uznávám, že to zní celkem racionálně. Jako jo, když nad tím tak přemýšlím, tak na cizích lidech asi opravdu nesejde. Jen ještě přijít na způsob, jak donutit mozek, aby tomu opravdu uvěřil, a jsem za vodou :)
      Pak je tady ovšem taky otázka, co si o mně asi myslí lidé, co mě znají - ale to už je samostatná kapitola...

      Delete
    2. Je mi jasné, že každý člověk je prostě určitým způsobem osobnostně nastavený a že je jednoduché radit z té své konkrétní pozice někomu, kdo je na tom povahově úplně jinak a to, co je pro jiného triviální, představuje pro něj zásadní problém (viz. předešlé příspěvky u článku). Objektivní realita (tzn. něco, čemu není třeba "věřit", co existuje nezávisle na lidských pocitech či myšlenkách) je ale - přinejmenším v tomto případě - zkrátka taková, že tě nikdo, kdo tě nezná (např. prodavač, osoba které se ptáš na cestu a podobní "random people"), nebude hodnotit na základě pár vět - a i kdyby, odehraje se to jen v jeho / její hlavě a dál se to nedostane, ergo to nic dalšího neovlivní. Nevím samozřejmě přesně, jak se cítíš v okamžiku, kdy musíš nějakého "他人" o něco požádat, ale zkus si pokaždé v duchu říct tuhle "mantru", třeba to fakt pomůže (a když ne, nic tím nepokazíš);-)
      Co se známých týče, je mi jasné, že je to složitější - já třeba občas nepřemýšlím ani tak nad tím, jak vypadám nebo jakou "image" mám v očích lidí, kteří mě znají, nýbrž jestli v jejich mysli vůbec "existuju", jestli někdy myslí i oni na mě (vím že je to blbost, ale mívám takové stavy). V zásadě je to ale tak, že pokud se k tobě někdo dlouhodobě chová pěkně, snaží se ti pomoci apod., není to z jeho strany přetvářka, snaha tě odbýt nebo podobný maligní úmysl, nýbrž upřímné kamarádství / přátelství. Teda alespoň já se na to tak dívám a myslím si, že je to opět ona "objektivní realita".

      Delete
    3. Tak nějak nevím, co je horší - jestli pocit, že o nás blízcí smýšlejí špatně, či obava, jestli o nás vůbec někdy přemýšlejí a jestli jim nejsme lhostejní (taky jsem si tímhle stádiem prošla). Pro jistotu bych asi nikdy nechtěla mít schopnost číst myšlenky...
      Líbí se mi, jak si dokážeš všechno hezky logicky zdůvodnit - taková schopnost by se mi taky hodila. Možná bych pak měla mnohem snesitelnější život. Škoda, že jsem na to příliš hloupá/závislá na "pravdě", co mi poskytne můj mozek...

      Delete
    4. Opravdu hloupí lidé obvykle nejsou schopní tak hluboké sebereflexe jako ty (ergo bývají v životě většinou mnohem šťastnější), takže hloupost je to poslední, čeho by ses u sebe musela obávat:-) Co se té logiky týče, je to bohužel zase jen přívěsek povahy (v mém případě hrozného flegmatismu) a ta se nedá nijak osvojit. Díky tréninku je ale určitě možné naučit se (resp. "naučit tvůj mozek"), že každodenní situace skutečně nepředstavují žádné riziko (viz. to co jsem tu psal) a dají se zvládat naprosto přirozeně. Chce to jen čas a trpělivost, takže to rozhodně nevzdávej a uvidíš, že časem se výsledky dostaví;-)

      Delete
  4. This comment has been removed by the author.

    ReplyDelete