Wednesday 14 August 2013

V Šiinokijamě je opět veselo :)

Občas mám pocit, že všechno je dané a nic se nemůže změnit, ať dělám co dělám. Někdy to tak opravdu je, ale tentokrát se ukázalo, že čas od času stačí vyvinout trochu aktivity a vše může být naprosto jiné.
Minule jsem se rozepisovala o tom, jak mě tu všichni ignorujou a já si připadám děsně sama. Po jedné probdělé noci už jsem to fakt nevydržela a řekla si, že se Štěnětem promluvím. Hezky mu povím, co mi vadí, a budu požadovat vysvětlení, co se stalo, že se celá tahle situace takhle vyvinula. Přeci jen se čas krátí a nebude trvat dlouho a Štěně odjede, takže jsem to chtěla vyřešit co nejdříve.

Protože kluci jsou prakticky pořád spolu a já chtěla odchytit jen jednoho z nich, řekla jsem si, že si ho odchytím ráno před prací. Ten den jsem toho stejně moc nenaspala a asi od 5 ráno jsem byla na nohou, takže mi to vlastně ani nijak nevadilo. Jen jsem byla příšerně nervózní a v hlavě si furt opakovala, co že mu to hodlám říct - to proto, abych to nezapomněla a abych co nejlíp vyjádřila, jak celou situaci vnímám. Pět minut před sedmou ranní jsem seděla v obýváku s knihou v ruce ale myšlenkama někde úplně jinde a nervozitou jsem nemohla ani dýchat. Přesně v 6:59 se otevřely dveře jeho pokoje a já okamžitě zapomněla všechny ty natrénované věty. Nicméně se mi podařilo ho zadržet, než seběhl schody, a pak nastal jeden z nejtrapnějších okamžiků tohoto roku, kdy jsem ze sebe horko těžko vymáčkla, co že to po něm chci. Naštěstí si to moc nepamatuju - vím jen, že z ospalého výrazu přešel v úsměv, pak se tam někde mihlo slovo gokai (nedorozumění) a příslib toho, že to potom probereme.

Ani nevíte, jak se mi ulevilo - dokonce jsem ještě na hodinku usnula.Ten den jsem poprvé po týdnu zvedla oči od země a opravdu ho viděla. A nejen jeho. Někde mezi ranním "rozhovorem" a snídaní to Štěně a Ó-san asi stihli probrat, protože jsem zase po dlouhé době slyšela japonštinu. Ne pořád, ale aspoň většinou. Což bylo fajn, protože když člověk ví, o čem se mluví, může se zúčastnit rozhovoru. Poprvé jsem tak pořádně mluvila s nové příchozím Ó-sanem a zjistila, že je to vážně docela milý kluk. Myslí mu to sice dost pomaleji a paměť taky nebude jeho silná stránka, ale dá se s ním normálně mluvit. Jen si musím dávat pozor, abych nemluvila moc rychle - světe div se, ale někdo je na japinu horší než já.
Štěně ve vypůjčených brýlích a Ó-san

Při úklidu bylo ten den hned veseleji a i večer, když jsem se pak vydala na pokec k nim na pokoj, byla sranda - až se hostitelská rodina druhý den divila, co jsme to večer vyváděli tak zábavného. A náš vztah se Štěnětem nijak neutrpěl; naopak to vypadá, že jsme si trošku bližší.
Už jsem se zmiňovala, že Štěně nemá žádný koncept osobního prostoru? To platí nejen s ohledem na ostatní, ale i když se jedná o jeho osobu - bude to znít perverzně, ale člověk si na něj může kdykoliv šáhnout a pohoda. Včera jsme jeli na další ohňostroj, což nám docela pozvedlo náladu, takže jsme pak večer na pokoji blbli. Řekněme, že součástí byla masáž zad, při které Štěně vydávalo prapodivné zvuky, objímání a zakončeno to vše bylo probíráním se mu vlasy, dokud Štěně neusnulo.

Ulevilo se mi. Fakticky jsem se bála, že věci zůstanou tak, jak byly. Už jsem si skoro začínala přát, aby Štěně co nejrychleji odjelo, ať mám pokoj. Beru to všechno zpátky. Nechci, aby kdy nastalo úterý, protože to je den, kdy nás Štěně opustí. Zítra je tak pravděpodobně poslední den, kdy se můžeme společně vydat k moři (a já se jako na potvoru nemůžu koupat, což vyústilo ve vyhledávání, co se s tím dá dělat, a po přečtení všech návodů a bůhví čeho všeho k používání tamponů jsem dost vyděšená, ale odhodlaná to zkusit.) Co bych pro své Štěně neudělala. Kde je ten obojek, když ho člověk potřebuje? Chci ho domů - do kufru by se mi zaručeně vešel <3

Minulý týden se nyní zdá jako dávná minulost. Náš tehdejší ranní rozhovor byl sice příšerně trapný, ale stál za to a já jsem za něj ráda. Ukázalo se, že občas stačí málo a mnohé se změní :)

No comments:

Post a Comment