Všechno hezké jednou končí

Už dlouho jsme tu neměli angsty příspěvek, že? Nuž, to je třeba teď hned napravit, neboť svět je plný idiotů, co mi lezou na nervy, a já bych vás o tento zážitek nerada připravila.

Posledně jsem se zmiňovala, že nám tu přibyl kamarád Štěněte a že si tak trochu nerozumíme či spíše nám tu dochází ke konfliktu zájmů ohledně opatrovnictví Štěněte. Za ty necelé čtyři dny, co tu je, jsem ztratila veškerý kontakt se Štěnětem, a když už s ním náhodou mluvím (jakože málokdy a jen odpovědi na přímé otázky), tak si nemůžu pomoct a používám fakt hnusný tón, za který bych se měla stydět. Nic mi nepřelítlo přes nos, jen jsem naštvaná, že si nějaký klučina přijede a s takovou jednoduchostí mi vyfoukne někoho, koho jsem považovala za kamaráda.

Oni fakt furt mluví jen čínsky a vůbec jim nedochází, že já se nechytám. Pozvou mě k nim na pokoj a po úvodních pozdravech a zdvořilostech přepnou na čínštinu. Přijdou za mnou na pokoj a během minuty přejdou do čínštiny. Poslední kapka byla to, že dnes během úklidu ohlásil Ó-san hostitelům situaci a vyslechl si další instrukce, které nám však předal jen v čínštině. Když jsem se nezvedala ze svého místa, tak se na mě Štěně otočilo jako že co to dělám, vždyť se hosté z druhé chatky již odhlásili. A já toho měla už dost a odsekla jsem jen chladné "a, só" a šla napřed. Chápu, že jsou oba z Taiwanu a asi by bylo divné, kdyby spolu za všech okolností mluvili japonsky, ale když jsem u toho já, tak je přeci slušnost mluvit v jazyku, kterému všichni přítomní rozumí. Upřímně si nevzpomínám, kdy jsem od nich naposledy slyšela japonštinu.

Štěně mi tvrdilo, že Ó-san je přátelský a milý kluk, který se s každým hned skamarádí. No teda jako sorry, ale to asi mluvil o někom jiném (popřípadě o sobě, protože na něj to sedí), protože Ó-san, jak ho znám, je spíš nemluvný a víc jak pozdrav z něj nedostanu. Navíc nemáme jediné společné téma, takže jsme se spolu vlastně nikdy nebavili. Ne že bych se nesnažila - za uplynulé tři dny jsem dvakrát šla na pokec k nim na pokoj, což se ale pokaždé zvrhlo v konverzace v čínštině a mé trapné mlčení, kdy jsem si vyčítala, že jsem si s sebou nevzala něco na čtení.

Je mi líto, že jsem na Štěně hnusná, ale fakt mě to neskutečně sere. A nejhorší je, že ti dva si vlastně vůbec neuvědomují, že dělají něco špatně. A když už mě sere tohle, tak se k tomu samozřejmě přidávají i další maličkosti, které mě vytáčí. Jako třeba to, že po večeři se dlouhosáhle vybavují, než aby umývali nádobí. Jako nevím jak oni, ale já na to nemám celý den a ráda bych se před spaním třeba ještě podívala na net. Takže se musím probojovat ke dřezu a všechno si to umýt sama, protože jinak bych tam čekala asi až do půlnoci. Stejně tak při úklidu pokojů - součástí úklidu je, že všechno, s čím se dá hýbat, se vynese na terasu - stoly, židle, křesla. No co myslíte, že vezmou oni a co nechají tahat holku? Samozřejmě - židle vezmou oni a pak sledují, jak se táhnu s křesly a se stoly. Typičtí chlapi. Nebo nedokážu pochopit, jak někdo může čistit koupelnu třetí den po sobě, strávit u toho hodinu a stejně u toho potřebovat podporu kamaráda, když já to zvládám za půl hoďky sama. A na povlíkání postelí, na které jsou potřeba dva, tak na to mě nechají samotnou. Pokaždý tak mám pocit, že jsem obklopena samýma idiotama, sama sebe se ironicky ptám, co bych bez těch chlapů dělala, a pak dávám za pravdu své matce, která mi vždycky říkala, že co si ženská neudělá sama, to nemá.

A úplně nejvíc mě asi sere, že mě takhle zrazuje někdo, kdo mi byl jen před pár dny oporou, komu jsem se svěřila s tím, jaká fakt jsem, s čím se potýkám atd. Věřila jsem mu, říkala jsem mu, že nejvíc se bojím toho, že mě lidi opustí a já budu sama, a on jde a udělá tohle. Cítím to jako zradu, neboť tohle není poprvé, co jsem někomu věřila a on mě vzápětí nechal ve štychu. Akorát je to pokaždé o něco bolestivější, protože si krom současné zrady vybavuju i ty předchozí. Pokaždé si říkám, že se lidem nedá věřit, a pak jdu a při prvním náznaku laskavosti se k někomu upnu, jen aby mě dotyčný pak odkopl, když už mě nepotřebuje. Ach, jak neskutečně naivní dokážu být.

Nechápejte to špatně, já jsem ráda, že je poslední dobou Štěně tak nadšené, ale na druhou stranu mě mrzí, že já toho nemůžu být součástí, a naopak kvůli tomu trpím. Bylo to úžasných šest týdnů, jen to skončilo moc rychle - o dost dřív, než jsem čekala. Tak nějak jsem doufala, že vydržíme mít přátelské vztahy až do konce, a jestli to pak vyšumí jako vždy, tak budiž, ale že to takhle náhle utnem, to jsem nečekala.

Zatímco ti dva utužují vztahy, já se vracím ke svému životu o samotě - sleduju svoje seriály (Doctor Who ftw), nosím si svojí muziku k práci, čtu si. Nic nového - jsem zvyklá být sama. Jen pokaždé bolí se k tomuto životnímu stylu vracet poté, co jsem poznala, že může být i něco jiného. Dlouhosáhle analyzuju, co jsem udělala špatně tentokrát - měla jsem být přátelštější? Víc mu pomáhat? Řekla jsem něco špatně? Na nic jsem však nepřišla - dělala jsem, co jsem mohla, a stejně jsem zase skončila tam, co vždycky - sama a v slzách.
こんな人生いらない……