Friday, 27 September 2013

Šedý průměr

Když jsme ještě malí, dospělí nám namluví, že až vyrosteme, můžeme dělat cokoliv, že můžeme být čímkoliv. Postupně posloucháme, jak Janička úžasně kreslí, takže z ní bude paní malířka, a Davídek pěkně píše, takže z něj bude pan spisovatel. Mají totiž TALENT. A začínáte si všímat, jak se na vás rodiče zaujatě dívají a snaží se přijít na to, v čem jste dobří, co z vás asi bude. Postupně vás přihlašují na různé kroužky ve snaze objevit právě ten váš TALENT. Třeba to bude hra na piáno. Nebo basketbal. Co třeba keramika? Zpěv? Počítače?
Ale zatímco ostatní se začínají profilovat, vy pořád pátráte. Na základce to ještě jde, tam nemusíte nijak extra excelovat. Jenže pak přijde střední, kde se poprvé objevují semináře pro ty, kterým ten daný předmět jde dobře. A vy se do nějakého musíte přihlásit, i když jsou vaše známky ze všech předmětů tak nějak stejné. Vaše rozhodnutí pak povede k tomu, jaké předměty si zvolíte na maturitu, takže je lepší nad tím pořádně zauvažovat. Smutně sledujete, jak spolužáci mají lehkou volbu, protože jim jde fyzika a naopak propadají z dějepisu, zatímco vy se ukousáváte nejistotou, jestli radši humanitní obory nebo ty technické. Nevynikáte totiž v ničem, ale zase se v ničem ani totálně neplácáte. Nevěříte? Já maturovala jak z humanitních oborů (čeština a angličtina), tak z těch techničtějších (matika, zemák) a výsledek byl tak nějak stejný. Nic úchvatného, ale taky nic hrozného. Prostě průměr.
A právě v tento čas musí člověk uskutečnit to největší rozhodnutí v dosavadním životě - vybrat si obor studia na vysoké. To pak totiž určuje, na co se člověk zaměří v dalších třech až pěti let života a možná i déle. Dalo by se očekávat, že si člověk vybere to, na co má talent, což v mém případě tak úplně nešlo. Já osobně doufala, že tohle rozhodnutí za mě vyřeší ti druzí, protože jsem tápala - podala jsem si přihlášky jak na humanitní obor, tak na technický a věřila, že se vyselektuje jen jedno místo, kam mě budou ochotní vzít. Musí mi přeci něco jít lépe než jiné věci, musím přeci na něco mít TALENT. No a pak jsem zjistila, že jsem prošla přijímačkama všude a že mě tedy všude chtějí. Přirozený výběr se tedy nekonal. Talent stále neobjeven.
Vždycky jsem si říkala, že stačí jen trochu počkat, že se něco určitě objeví. Každý je přeci v něčem dobrý - někdo umí úžasně vyprávět, další zpívat, kreslit, oblékat se, sladit barvy, nalíčit se atd. Nemusí to být ani nic velkého či světoborného, stačil by i jen malinkatý talentíček. Jenže ani teď na výšce se žádný neprojevil - nevynikám ve svém oboru, nehodím se na učení ostatních, mluvení není zrovna moje parketa. Neumím se hezky obléci, nedokázala bych se namalovat, ani kdyby na tom závisel můj život, všechny příhody vyprávim děsně nezáživně a paměť mi taky neslouží zrovna špičkově. Na nic se nehodím, nic mi nejde, v ničem nevynikám. Naopak jsem daleko neschopnější než mé kamarádky, která si jedna po druhé úspěšně hledají práci. Já ani netuším, co bych tak mohla dělat, co bych mohla zvládnout. A pak se samozřejmě bojím i toho, že přestože by byla reálná šance, že bych danou práci zvládla, nebudu si dostatečně věřit, abych to aspoň zkusila. Na našem oboru máme šanci najít si praxi v nějaké japonské firmě a vyzkoušet si, co to obnáší, ale já ani nevím, jak si  takovou praxi domluvit a co od toho očekávat. Víceméně jsem to odbyla s tím, že tlumočit nedokážu a ve firmě se po mně určitě bude chtít tlumočit, na což nemám. Nejsem ani schopná si sehnat obyčejnou brigádu, jak mám sehnat práci, kde bych využila japonštinu? Existuje vůbec taková? Nebylo těch posledních pět let studia úplně zbytečných? Nejsem ztracený případ?

Plus bonusová otázka: myslíte, že má cenu teď po té letní pauze pokračovat v návštěvách naší malé univerzitní psychologické poradny, nebo je to ztráta času?

Thursday, 19 September 2013

Japonské vrtochy II.

Další várka věcí, co Japonci běžně dělají a nám obyčejným smrtelníkům to připadá zvláštní, nepochopitelné či nás to přímo štve.

1) Knihkupectví
Jestli nějaký obchod zbožňuju a zajdu tam pokaždé, když jdu okolo, tak je to knihkupectví. Ani nemusím mít v úmyslu něco koupit, prostě se jen ráda dívám, co vyšlo nového, o co je zájem a co nám prodejci doporučují jako nejlepší novinky. Japonská knihkupectví jsou v tomto ohledu skvělá, protože jak mají knížky vyrovnané do komínků, tak hned poznáte, co se prodává a o co naopak nikdo nestojí. Momentálně mě třeba fascinuje, že ze dvoudílné Akuten no kjoši se víc prodává druhá část. Ale o tom mluvit nechci. Co mě na těchto knihkupectvích fascinuje (a co mě neskutečně sere), je fakt, že knížky nerovnají (jen) podle žánru a autora, ale hlavně podle nakladatelství. Takže když netušíte, pod kterým nakladatelstvím vyšla knížka, o niž máte zájem, jste s prominutim v prdeli. Pokaždé se snažím najít své oblíbené autory a pokaždé selhávám. Pokud ta knížka není vyloženě vystavená, nenajdu ji, ani kdybych se zbláznila. A nejhorší je, když chci vědět, co od toho autora všechno mají - to je předem prohraná bitva; pár kousků je tady, pár támhle, pár někde úplně jinde...
Nedivte se, že mám radši Book OFF - tam to rovnají podle příjmení autora (a já jim za to div nelíbám ruce).

2) Mluvící záchody
Asi nikdy nepochopím, co vedlo Japonce k tomu, aby vymysleli mluvící záchody. Kdyby skončili u vyhřívaného prkýnka, úplně by to podle mě stačilo. Ale oni ne - oni si musí vymyslet víc funkcí, než kolik zvládá můj mobil, samosklápěcí prkýnko, automatické splachování a ještě vám pustí zvuk proudící vody, aby náhodou někdo neslyšel, jak vykonáváte svou potřebu. No a teď na mě ten záchod i promluvil a to už jsem si řekla, že to je moc.
Na druhou stranu pořád lepší, než typický japonský záchod a lá díra v zemi...

3) Čtyři roční období a tříbarevné kočky
Když jsem v Japonsku byla prvně, stočil se jednou rozhovor na podnebí a já se nestačila divit, když mi dotyčná osoba tvrdila, že Japonsko je naprosto úchvatné v tom, že má jako jediná země na světě čtyři roční období. Asi jsem na základní škole ten den zrovna chyběla, ale mám takovou mlhavou představu, že u nás taky máme jaro, léto, podzim a zimu. Když jsem se to snažila protistraně sdělit, rázně to odmítala.
Stejný případ nastal, když mi kdosi tvrdil, jak je skvělé, že má Japonsko (jako jediné) tříbarevné kočky. To myslíte vážně? Japonsko si prostě rádo všechno přivlastňuje - asi nejvíc mě dorazilo, když jsem tuhle koukala na televizi a tam mi zarytě tvrdili, že pokrm, který známe pod názvem hemenex, pochází z Japonska. To už bylo příliš i na mě.
Mimochodem, opačným problémem je, jak jsou Japonci děsně překvapení, když jim řeknu, že to a to u nás nemáme - ať už je to takenoko, Moss Burger nebo Uniqlo. Holt nejsou tak světoví, jak si myslí.

4) Chodci, choďte vlevo 
Je celkem logické, že se na silnicích u nás v českých zemích obvykle chodí vlevo. Je přeci mnohem bezpečnější, když chodec vidí přijíždějící vozidlo a může se situaci přizpůsobit a naopak řidič vidí chodce a může se vyhnout. A zrovna Japonci si na bezpečnost potrpí - eskalátory, co vám hlásí, že se blíží jejich konec, tak abyste nezakopli; hlášení v metru, že mezi vagonem a nástupištěm je díra, tak abyste tam nespadli atd. Pak ovšem vyvstává otázka, proč se na japonských silnicích, přestože se jezdí vlevo, chodí taktéž vlevo. Chodci tak nemají možnost vidět auto přijíždět, což mi osobně na mých cestách dost vadilo. Někteří to řešili odrazkami a různými formami osvětlení (blikající náramek, lucernička na čele atd.), ale stejně si myslím, že by je měl někdo naučit chodit po druhé straně silnice. Jen pro jistotu.

5) Protikladnost
Tohle téma už jsem trochu nakousla v minulém příspěvku, tehdy pod názvem Plýtvání. Tentokrát se opět hodlám zabývat plýtváním, ale v jiném ohledu. Japonci věří, že by nic nemělo přijít nazmar. Proto maj dvě stě padesát kategorií na třídění odpadu a můžou se díky tomu poplácat po zádech, jak skvěle vše využívají a recyklují. Ovšem nikdo už nemluví o tom, že kdyby v obchodech nedostávali mrtě sáčků, papírových obalů, plastových obalů, izolep a všeho toho svinstva, nemuseli by mít tolik odpadu. Dnes jsem si třeba koupila takové ty nízké ponožky a co z toho bylo bordelu - tak nejdřív takový ten tvrdý papír, na který jsou navlečené, u toho plastový háček, díky kterému to na krámě viselo, pak plastová fólie, igeliťák, do toho mi hodili účtenku a celé to přelepili izolepou. Některé věci se pak před vložením do normální igelitky dají ještě do neprůhledné igelitky, aby jó nikdo neviděl, co jste si to koupili. Dalším příkladem jsou sladkosti - to máte ten hlavní obal, uvnitř další jednotlivé obaly a nejlépe ještě poslední vrstvu obalů, abyste toho smetí náhodou neměli málo. Nechtějte vědět, jak vypadá můj pokoj po celodenním nakupování. A nejhorší je to pak roztřídit. A roztřídit to musíte, jiné cesty není.
Napadlo vás, že kdybyste neměli tři sta padesát obalů, nemuseli byste mít tolik smetí a tolik toho třídit?

Bonus: Co štve Hanku - nerovnoprávnost
Když se mluví o Japoncích, tak se každému asi vybaví, že jsou přehnaně slušní. Ti trošku znalejší zase vědí, že Japonci se vyhýbají očnímu kontaktu - třeba v metru nebo tak. Všichni kývem, jako že známe, no a pak sem přijedem a nestačíme se divit, že si pro pohledy okolí najednou připadáme jako zviřátka v zoo. Že prý se Japonci na nikoho nedívají - pche! Jakmile jste cizinec, existují jen dvě možnosti - koukají na vás, dokud nemáte pocit, že sem nepatříte, anebo vás zcela ignorují a přehlížejí jak rodné lány. Druhá možnost se zdá být přijatelnější, ale třeba v situaci, kdy jde o starou babičku, kterou pouštíte sednout (protože japonská mládež ten svůj línej zadek nezvedne), a ona vaši snahu o upoutání její pozornosti ignoruje, čímž způsobí, že na vás ostatní koukají, tak si připadáte značně nepatřičně a máte chuť se propadnout do země.
Japonci se vyhýbají očnímu kontaktu a na lidi nekoukají - ale vy, jakožto cizinec, se mezi "lidi" neřadíte. Nejste na stejné úrovni jako běžní Japonci a dokud budete mít evropské rysy, tak na stejné úrovni nikdy nebudete. Já jsem si zvykla, protože na lidi nekoukám, a tudíž o jejich pohledech nevím. Co oči nevidí... Ale taky jsem si prošla fází, kdy mě tohle neuvěřitelně zvedalo mandle, takže Hanku chápu. Holt jsme si všichni rovni. Ale někteří jsou si rovnější...

Tuesday, 3 September 2013

Japonské vrtochy

Japonsko a Japonci jsou svým způsobem zvláštní. Nejspíš je to tím, že jakožto Evropan pocházím z naprosto odlišného kulturního prostředí, a tudíž to nedokážu pochopit. Ale při setkání s Taiwanci a dalšími Asiaty se ukázalo, že nejen Evropani jsou z některých japonských způsobů a zvyků trochu nesví.

1) Komunikace
Co mě dokáže neskutečně vytočit, je především to, že i když při každém svém pobytu mluvím pouze japonsky, existují Japonci, kteří mi nejspíš nevěří, že vážně umím japonsky a zarytě se drží angličtiny. Ano, procvičování angličtiny je fajn, ale já nejsem rodilý mluvčí angličtiny, a i kdybych byla, nejspíš by mi ta jejich výslovnost dělala problém i tak. Zkrátka a dobře, musím zatraceně hodně přemýšlet, co se mi to ten někdo snaží říct. A přitom kdyby mi to řekl japonsky, bylo by všechno v pohodě. Jistě existuje spousta cizinců, kteří konverzaci v anglině ocení, ale já mezi ně nepatřím.

S tím pak lehce souvisí i zvyk, který ovšem mají nejen Japonci, ale i my Češi - jsou/jsme přesvědčení, že když budeme tím svým jazykem mluvit hodně, ale hodně pomalu, cizinec porozumí. Neporozumí, jen mluvčí bude vypadat jako duševně zaostalý.

Občas, když jsem s nějakým Asiatem, se pak objeví lidé, kteří mají potřebu se mě na něco zeptat, ale protože jsem Evropanka, zeptají se mého asijského kolegy, protože Evropani přece japonsky neumí. Co na tom, že ten někdo je třeba Taiwanec a nikde není dáno, že všichni Asiaté musí umět japonsky. Do extrému to dotáhl jakýsi děda, který se zeptal Štěněte, odkud jsem, Štěně odvětilo, že se může zeptat přímo mě, já mu odpověděla, že z Čech, a děda jako by měl pocit, že ho uši klamou, pokračoval v rozhovoru se mnou skrz Štěně.

2) Plýtvání energií
Upřímně, Japonsko na tom s energií nikdy nebylo zrovna nejlíp - spotřebuje jí totiž zatraceně hodně na to, jak málo vlastních nerostných zásob má. A teď, když je v módě být proti jaderným elektrárnám, si každý stěžuje, jak je elektřina drahá. Ano, nejspíš je - tak proč jí sakra spotřebováváte tolik?! Jako příklad si uveďme klimatizaci. Jasně, léto v Japonsku je zatraceně horké - za dva měsíce, co tu jsem, tu bylo příjemně teplo jen jeden den - ostatní jsem se pekla ve vlastní šťávě. Větráky byly prostě nutností, jinak bych asi fakt umřela. (Mimochodem, podle televizních zpráv toto léto v Japonsku zemřelo na ta vedra 338 lidí a 53 000 bylo hospitalizováno.)
Klimatizace je tedy nezbytná - ale proč ji nastavujete na 18°C, když je venku 35°C?? Proč ne třeba 25°C, to se přeci dá v pohodě vydržet. Nejen, že zbytečně plýtváte, ale ještě z toho člověk chytí tak akorát rýmu.
Další příklad je pak přímo ze Šiinokijamy - venku vedro, slunce pálí a rodinka suší prádlo v pokoji, kde má celé odpoledne puštěný větrák namířený na pověšené prádlo. Proč proboha?
O nadměrném osvícení snad ani nemá cenu mluvit...(jen pro zajímavost: v Šiinokijamě nebylo veřejné osvícení, takže když jste se někam v noci vydali, museli jste mít baterku. Tedy pokud jste nešli do přilehlého parku, kde byl automat na pití, který svou září osvítil celý park. Ne, nedělám si srandu, myslím to naprosto vážně.)

3) Cyklisti vs. chodci
Odvěký problém, kterému Japonci musí čelit, neboť je zde povoleno jezdit po chodnících. Dochází tak ke konfliktu - cyklisti si stěžují, že jsou chodci neukáznění, vrhají se jim do cesty, skupinky zabírají celou šířku chodníku atd. atd.; chodci si stěžují, že se cyklisti z ničeho nic vynoří těsně vedle nich a polekají je, nedokáží se vyhnout, jezdí jako cvoci atd. atd. Jelikož jsem docela dlouhou dobu byla cyklistka a nyní jsem chodkyně, znám postavení obou stran a uznávám, že vše z toho je pravda. V obou táborech jsou totiž neukáznění lidé, jejichž vinou je pak na všechny vrháno špatné světlo. Dnes jsem třeba šla po chodníku, kde je pruh vyhrazený pro cyklisty. Ještě je od normálního pruhu oddělen kytičkami a sloupy, aby nedocházelo k žádným problémům. No kudy myslíte, že cyklisté jezdili? Samozřejmě pruhem pro chodce, že ano. A ještě se divili, že jim neuskakuju z cesty. Takhle se nemůžou divit, že je mezi těmito dvěma tábory zlá krev.

4) Černoši, co vás lákají do obchodů
Než mě obviníte z rasové nesnášenlivosti, musím se ohradit, že proti černochům jako takovým nic nemám. Tady jde spíš o to, že v Japonsku jsou často zaměstnáváni jako takoví ti naháněči, co se vás snaží dostat do toho kterého obchodu, abyste tam utratili své úspory za hiphopové hadry a tak. Běžní japonští naháněči mají tendenci jen postávat před krámkem, třeba s nějakou cedulí, a vyřvávat. Trhá to uši, ale dá se. Jenže černoši nevyřvávají - ti se k vám vrhají jak prodejci Týmobajlu a nedají vám pokoj. Tím hůř, pokud jste cizinec. Ihned předpokládají, že prostě za každou cenu umíte anglicky, takže se k vám přitočí, chovají se jako vaši staří známí, hučí do vás, jak musíte jít do toho a toho obchodu, a kus cesty jdou s vámi, div že se na vás fyzicky nepřilepí. Nesnáším to - jako každý člověk mám určitý osobní prostor a fakt nesnášim, když se mi do něj někdo nacpe a ještě se tváří, že je to přeci naprosto v pohodě, že je v tomhle prostředí plném Japonců váš spojenec. Vytváří to ten nejhorší možný dojem na potenciální zákazníky, takže vůbec netuším, proč takové jednání Japonci schvalují a ještě za tímto účelem někoho zaměstnávají. Nejhorší to vždy je na Haradžuku, protože v té mrňavé uličce Takešita prostě nemáte kam utéct. A věřte mi, že kdyby tam nebylo Paris Kids a ty úžasné crépes (nechce se mi psát palačinky, protože to prostě palačinky nejsou), tak bych tam nechodila.

5) Nedostatek eskalátorů a výtahů na nádražích a naopak jejich přebytek jinde
Nikdy mě to nesralo tak jako teď, když se musím táhnout se svým kufrem přezdívaným Kráva. Kráva totiž dělá čest svému jménu a je až nechutně těžká. Takže když před sebou vidím miliardu schodů (což bylo při cestě z Izu do Tokia všude), tak všechny okolo proklínám až po pátou generaci. Samozřejmě mi nikdo nepomůže a ještě mi náhodní chodci skáčou do cesty a pak se diví, že se jim ladně nevyhnu. Jak bych mohla - dělám, co můžu, abych z těch schodů pod váhou Krávy nesletěla (a měli byste vidět ty modřiny na nohách a předloktí). Neříkám, že by eskalátory měly být všude, ale proboha, když jde o nějaké místo, kde je velká pravděpodobnost, že se tam vyskytnou turisti s kuframa (třeba Asakusa), tak jim tam proboha ty eskalátory dejte.
Naopak nad eskalátory ke svatyni mi zůstává rozum stát. Nedej bože eskalátory do parku...

6) Závisláci na mobilech
V Japonsku se technologie tak rozšířila, že když vlezete na nástupiště nebo do vlaku, všude okolo vás lidi čumí na displeje a zběsile cosi vyťukávají, popř. jezdí prstem sem tam. Japonské metro jim ještě vyšlo vstříc tím, že zavedlo wi-fi i v podzemí, o čemž si běžný Čech může nechat jen zdát (ovšem nevyzkoušeno - nevlastním nic, čím bych se připojila). Je fajn, že si při cestě do práce můžete přečíst zprávy, ale nic se nemá přehánět. Lidi čučí na ten displej prakticky nonstop, a to i když jdou po nástupišti. A pak samozřejmě nekoukají kam jdou, ostatní se jim musí vyhýbat, v horším případě jsou tak zažraní, že padají pod vlaky. Že nejde jen o ojedinělé případy dokazuje i nejnovější plakátová kampaň, která před tímto chováním varuje. Jenže když lidi nezvednou oči od mobilu, tak si takových plakátů jen těžko všimnou.
Extrémem jsou pak lidi, co se neodlepí od mobilu ani ve chvíli, kdy jedou na kole. To už je na přesdržku, protože nejen, že si můžou rozbít hubu sami, ale ještě můžou ublížit i ostatním.
Trochu myslete, lidi! Všechny ostatní tímto chováním neskutečně krkáte. On vám ten net neuteče - mejly si můžete vyřídit i jindy. Nudíte se? Vemte si knihu!

Na druhou stranu mě těší fakt, že je ve vlacích zakázáno telefonovat. Taky vás tak neskutečně sere, když jedete v přeplněném autobuse či metru a někdo se rozhodne zavolat své hluché babičce? A dokážete si představit, že by se tady v Japonsku půlka metra rozhodla komusi volat, protože si prostě nemůžou pomoct? (a pomoct si fakt nemůžou - viz předchozí odstavec o používání mobilů kdykoliv a kdekoliv) Tohle by se mělo prosadit i u nás a to co nejdřív!

7) Kampaně nacionalistických skupin
Japonci občas na nějakém rušném místě zaparkují své černé autíčko s japonskou vlajkou a jakýmsi nečitelným nápisem, postaví si vedle něj malinkaté pódium, kolem si vyvěsí prapory a daj se do vyřvávání o tom, jak je Japonsko nádherné, že je zde mír a všichni se maj dobře, ale tuto poklidnost narušují ostatní státy (zvláště pak Čína a Západ), které se serou do věcí, do kterých jim nic není. Japonsko přeci patří Japoncům a cizinci sem vnášejí jen neklid a zločinnost (že večer předtím bylo ve zprávách, jak Japonec umlátil manželku hrnkem, protože vydělávala víc jak on, to je každýmu šumák). Nikdy nevím, jak se mám tvářit, když - jakožto Zápaďan - procházím okolo. A jsou hluční! Prosazujte si ten svůj individualismus někde, kde je ho potřeba - žádný stát přeci nemůže existovat jen sám pro sebe. Tím víc Japonsko, které dováží, co se dá. Ano, máte rádi svůj stát, to je hezké, ale čeho je moc, toho je příliš.

8) Kašel
Ne vážně, kašel. Tedy ne samotné kašlání, ale to, že si Japonci prostě nedávají ruku před pusu, když kašlou. To vás v mládí neučili, že nemáte prskat bacily na ostatní?! Fakt jsem přemýšlela, co ty hygienou posedlé lidi, co mají dezinfekci v každém obchodě a na poště a bůhví kde všude, vede k tomu, že takhle bezmyšlenkovitě ohrožují zdraví ostatních. Jediné, co se zdá jako dostatečné vysvětlení, je fakt, že Japonci mají roušky. Jsou tedy zvyklí, že si můžou kašlat do aleluja a nic se neděje. Jenže jak nemají dávání si ruky před pusu zažité, netrkne je, že by to měli udělat, když jim rouška v ten okamžik chybí. Proboha, naučte se to! Příště tím nakaženým můžete být vy.

9) Strach z opálení
V evropských reklamách vidíte nádherně opálené modelky; v těch japonských vidíte modelky s pletí tak bílou, až si říkáte, jak dlouho ji drželi v místnosti bez oken. Připadá mi až zcestné, jak Japonky (a Japonci) touží po bělostné pleti - zatímco my máme opalovací krémy, oni mají bělící. Ne fakt. Když jsem matce vykládala, že běžný japonský opalovací krém má faktor 50, smála se mi. Když jsem pak Japonci vyprávěla, jak máme opalovací krémy s faktorem 8, smál se mi. Japonci se prostě neopalují - a kdo se opálí, na toho je pohlíženo jako na někoho, kdo se před sluncem nedostatečně chránil (= ňouma). Buď to, anebo je to zemědělec. Když jsem tedy tohle léto vytáhla na pláži osušku a rozplácla se na ni ve snaze nachytat bronz, zděšeně na mě všichni koukali ze svého místa ve stínu. Navíc, jestli jsem to tedy dobře pochopila, Japonci ani nemají slovíčko pro "opalovat se" - místo toho používají "spálit se", takže jsem si pokaždé vyslechla, jak jsem se zase spálila, i když jsem nikde nezaznamenala žádné červené místo.
Dobře, nechcete mít přirozenou barvu, chápu, ale že jdete do takových extrémů jako dlouhé nohavice, mikiny, popřípadě rukavice (!!) při teplotách vysoko nad 30°C, to se potom nemůžete divit, že na vás koukám jak na magory. A vy se divíte, proč tolik lidí kolabuje vedrem *nevěřícně kroutí hlavou*.

Na víc si momentálně nevzpomenu, tak snad příště. Jestli máte nějaké rozumné vysvětlení některého ze zmíněných jevů, sem s ním, ráda se poučím.

Sunday, 1 September 2013

Ocukaresama dešita, wataši aneb sbohem, Šiinokijamo

A je to tady, milí zlatí. Léto končí. Uteklo to jako voda. Ještě pořád mám pocit, jako by byl začátek července a já měla všechnu tu práci před sebou. Vůbec se mi nechce věřit, že jsem si už svůj díl odpracovala a teď mám to týdenní volno, které jsem kdysi v únoru, když jsem tohle plánovala, tak strašně chtěla.

Poslední týden v Šiinokijamě byl sice fajn, ale stále ho provázel stín toho, že už tam není Štěně. Naštěstí Ó-kun i Miko byli přátelští a většinou i ochotní přiložit ruku k dílu, když bylo třeba (teda Miko zas tolik ne a stala se tak první osobou, která nás při úklidu chatek nechala ve štychu - ale my to zvládli i ve dvou, protože jsme prostě příliš awesome).
Ještě dvakrát jsme se jeli koupat do moře, což bylo děsně fajn a viděla jsem takové tvory jako murénu, rejnoka či olihně (a ty mrchy medúzy, co mě kdysi na začátku srpna šlehly a pálilo to jak čert).
Večery jsme trávili buďto noční procházkou do přilehlého parku a zpátky (v naprosté tmě pouze s baterkou a po silnici, kde auta nemají důvod zpomalovat - naprosto adrenalinový zážitek, to vám povím). Ve středu jsme ale byli líní, a navíc byla jasná obloha, tak jsme přitáhli plachtu před barák, lehli si a pozorovali padající hvězdy. Nevzpomínám si, jestli jsem za celý svůj život viděla padající hvězdu - no tak teď už ano. Přeci jen jak bydlím ve městě, vidím tak maximálně Velký vůz a tím to hasne. Teď jsem ale měla příležitost vidět krásné hvězdné nebe, Mléčnou dráhu a spoustu souhvězdí, které vůbec neznám (a ten zatracený Velký vůz jsem v té spleti vůbec nenašla >.<). Tehdy jsem taky měla jednu z posledních příležitostí pokecat s Ó-kunem. O budoucnosti, o nadcházejícím roku, o tom, jak tady v Šiinokijamě je naší jedinou starostí, kolik chatek budeme následující den uklízet, a až se vrátíme, budeme muset opět čelit běžným problémům života (a že se nám vůbec nechce).
 Čtvrtek jsme pak věnovali poznávání krás jižního Izu, protože Ó-kun za ty tři týdny vlastně vůbec nikde nebyl. Byli jsme se tedy podívat v Rjúgúkucu (potřetí; poprvé se Štěnětem, podruhé se Štěnětem a Hailey), v Jumigahamě, kde je spousta toulavých koček (podruhé; poprvé se Štěnětem, když to ještě bylo štěně s malým š. Tehdy mu tam cosi spadlo do oka a on při mnutí ztratil kontaktní čočku), na místě, jehož jméno si sice nevybavuju, ale je odtamtud krásně vidět Nakagi (potřetí, poprvé se Štěnětem, z čehož vznikla jeho současná profilová fotka na fejsu, podruhé se Štěnětem a Hayley). Nebylo toho zas tak moc, ale Ó-kun o víc stejně asi ani nestál - přeci jen jsme ten den uklízeli obě chatky a bylo to poměrně náročné.
Miko, Aho a já
Ten večer jsme pak měli rozlučkovou párty - k večeři byla omuraisu a tzv. Ise ebi pasta s krevetami a Tomato reisei pasta aneb chlazené těstoviny s rajčatovou omáčkou. A hromada čúhai(ů). Ó-kun odjížděl následující ráno těsně před 7 ranní, což znamenalo, že musíme vstát fakt brzo (teda že bysme vyloženě museli, to jsme nemuseli, ale přeci jen jsme spolu ganbarimasovali tři týdny a já jsem si ho přes počáteční nevraživost vůči němu docela oblíbila. Byl to přeci jen milý kluk, který mě dokázal rozesmát kdejakou vylomeninou. Rozloučení to bylo zase poměrně rychlé (a víceméně bezbolestné) - prostě odfrčel a konec.
Když se pak mama v poledne vrátila, vyprávěla nám ještě jednu, poslední zábavnou příhodu, která nádherně ilustruje Ó-kunovu schopnost člověka rozesmát: mama ho pozvala na snídani do Sukiji, kde prodávají gjúdony a tak, a on si objednal gjúdon se sýrem (což je jídlo, co má z nabízeného menu asi největší kalorickou hodnotu). Když se ho pak mama ptala, jestli nechce nějaké pití nebo polévku miso, tak odvětil že ne, že je na dietě XDD


Ten den jsme tedy válčily s Miko jen ve dvou, ale tak nějak se dalo. Večer nás pak čekaly okonomijaki, protože já je prostě miluju a tohle byl můj poslední večer. I tentokrát jsme si udělaly procházku do parku a zpátky. Ta naprostá tma je prostě fascinující. A ten výhled na moře, kde jsou spousty rybářských lodiček se světýlky, je taky nádherný. Nijak zvlášť jsem si nepřipouštěla, že je to naposledy. Ráno mě pak čekal úklid, při kterém jsem s láskou vzpomínala na dobu, kdy jsme si se Štěnětem navzájem pomáhali, i když jsme neměli službu (protože Miko se mě rozhodla ignorovat a radši pařit na kompu, zatímco já dřela jak mezek, mrcha). A než jsem se nadála, nastala půl jedenáctá - čas mého odjezdu. Trochu mě rozčarovalo to, že ačkoliv ten den byla restaurace od 12 otevřená, nebyl ten den check-out a tudíž ani úklid a ani snídani nikdo nechtěl - všichni tudíž měli hromadu času, ale aby mě s Krávou vzali na nádraží, to ne. To mě radši nechají hodinu se kodrcat místním busem. No budiž. Následovala poslední fotka, pak poslední Osewa ni narimašita a Ocukaresama dešita atd. (Kavi si u toho zase pobrečela - já jsem fakt nakimuši až to bolí) a pak už ta zmiňovaná cesta busem, kde jsme zastavovali ve všech těch koncích světa, co jich na jižním Izu je. Já si samozřejmě vybavovala dobu, kdy jsem tuhle trasu jela naposled, což bylo se Štěnětem na začátku července, když nám končilo čtyřdenní volno. To mi od toho pláče zrovna nepomáhalo.
V Šimodě jsem pak chvilku poseděla na nádraží než mi pojede vláček (a vzpomínala, že naposledy jsem tu byla, když jsme vyprovázeli Štěně - to mi situaci taky zrovna neulehčilo). A pak už cesta vláčkem do Atami, tam přestup na vláček do Tokia a samotné Tokio. Holy shit, tady je ale lidí! Teď jsem byla zvyklá na to naše mrtvo v horách a najednou tohle. Brr!


Hostel jsem v pohodě našla, ale po těch dvou měsících jsem fakt zhýčkaná, takže mi moje nynější ubytování, kde jsem na osmilůžkovém pokoji se samýma klukama (který se včera večer rozhodli probírat svůj sexuální život tady v Japonsku - btw příhoda se dvěma klukama, dvěma Japonkama a jedním kondomem je fakt nezapomenutelná >.<), jsou tu samí cizinci, co maj pocit, že jako Evropan prostě zaručeně musím umět anglicky a zaručeně neumím japonsky, a kde se chlapi producírují jen v trenkách, připadá fakt děsivé. A nejhorší na tom všem je, že vlastně nevím, co si tu počít. Do teď měl můj život smysl - uklidit chatky, vypomoct v kuchyni a vůbec se snažit ulehčit hostitelské rodině život - ale teď najednou nic nemusím, nikdo na mě nečeká, nikdo mě nepotřebuje. Nemám co dělat a připadám si strašně bezradně. Nijak mi nepomohlo ani včerejší omikudži - poprvé jsem si totiž vytáhla nešťastnou předpověď, kde prakticky každý řádek křičel Tvůj život nemá smysl, radši to ukonči co nejdřív. Vzpurně jsem ho pověsila na provázek před svatyní a v duchu si říkala, že se ještě uvidí.

Dnes v noci jsem prospala 13 hodin s tím, že to pomůže. Nepomohlo. Vydala jsem se odsud z Asakusy pěšky na Akihabaru jen abych vůbec vylezla ven a zabila čas. Nakonec to nebylo tak špatné - jen to vedro je fakt k nevydržení. Sehnala jsem další knížku do sbírky a zašla na mačča latté, protože ho prostě miluju. Akihabara navíc dnes byla pěší zónou, takže se to docela i dalo (na to, že je neděle a všichni prostě musí být venku). Po návratu je mi o něco líp (moje pata však protestuje, protože jsem si ji krásně sedřela do krve), mám nakoupenou večeři (rýži, nattó a melounové ramune - připomeneme si krásné dny se Štěnětem), před sebou čaj a vyhnula jsem se frontě na koupelnu (tomu se říká úspěch).
dnešní Akihabara
Zítra mě čeká velmi dlouhá a velmi únavná tour de Ikebukuro, Šindžuku, Haradžuku a Šibuja. Má být o něco chladněji, což je moc fajn, protože se někde promenádovat v těch 35°C není žádná sranda. Na seznamu věcí, co chci koupit figuruje jedna kniha, náušnice, BB cream a něco na sebe - to by snad mohlo jít. A celou dobu přemýšlím, jak to udělat, abych se sem do Japonska zase vrátila. Protože já se sem prostě vrátím a když už tu budu, podívám se i na ten zatracený Taiwan. Člověk holt musí trochu ganbarimasovat.