Friday, 30 May 2014

Kujašikute namida ga koboreta

Mohla jsem včera jít spát v 11 a konečně dospat ten deficit - ne, já musela tři hodiny smolit mejl a pak, ve dvě ráno, jsem považovala za dobrý nápad začít sepisovat tenhle příspěvek. Jasně, proč ne *rozhodí rukama*

Nejdřív dobré zprávy:
Pamatujete, jak jsem posledně zmiňovala, že mě čeká pohovor kvůli tomu stipendiu na Taiwan? Tak jsem se tam teda následující den vydala a snažila se nevypadat příliš nervózně z toho, že se po mně chce mluvit v angličtině. Kupodivu jsem zjistila, že jakmile se pěkně oblečete, zapůsobí to i na vaše sebevědomí; takže jsem dokonce i mluvila (sice hovadiny, ale to je vedlejší). Čekala jsem teda spíš otázky proč chci studovat na Taiwanu a tak, nicméně hlavním předmětem zájmu bylo moje současné studium a pan velvyslanec či kdo to je měl tolik otázek o japanologii na upolu, že tam snad chce jít studovat (nebo tam hodit bombu, kdo ví). Těžko říct, jestli mi to spíš pomůže, nebo uškodí - výsledky ještě nejsou už jsou a nedotáhla jsem to ani na náhradníka. No, alespoň se nebudu muset zase učit znaky, to je docela pozitivní.
btw bych chtěla pogratulovat mé kolegyni japanoložce, která se mi minule ozvala v komentářích, k úspěchu při výběru lidí na magisterské studium na Taiwanu!

Další poměrně dobrou zprávou je obhajoba diplomky. Možná si ještě vzpomínáte, že jsem si jako téma dala překlad a analýzu první kapitoly Sósekiho Wagahai wa neko de aru (Jsem kocour). Samotné psaní byl boj do posledního dechu a snaha nevypadat jako naprostý trotl, který ničemu nerozumí. Minulý týden mi Sylva poslala oba posudky - oba za A (přičemž za jazyk A+ a prý jsem jediná, které kdy takové hodnocení dala O_O). Obhájení by tedy nemělo být tak složité, ale přesto jsem se hlavně ty poslední dny před obhajobou děsila, že to určitě zvorám a neprojdu. Zvlášť když jsem zjistila, že tam budu půl hodiny! No nakonec to uteklo jako voda, zvládla jsem se moc neztrapnit a odpustila jsem si i prohlášení, že je to vlastně celé jeden velký blábol. Sylva i Nakaya byly moc milé a párkrát jsme se tam i zasmály :)

No a tady začíná problém: obě se mě snaží přesvědčit, abych v tom překladu pokračovala, že mi to jde, a bylo by fajn, kdyby se česká veřejnost dočkala překladu tohoto díla. Já s nimi souhlasím v tom, že by to ten překlad chtělo, nemyslím si však, že bych na roli překladatelky byla zrovna vhodný kandidát. Ačkoliv mám Sósekiho strašně ráda, nejsem ani zdaleka žádný odborník, a při překladu jsem si kolikrát vůbec nebyla jistá tím, co se nám to vlastně snaží sdělit. Podle mě by se toho spíš měl ujmout někdo, kdo ví, co dělá, protože já to zaručeně nevím.
V deset večer ten samý den mi pak přišel e-mail od Sylvy s tím, že všechnu tu chválu myslej opravdu vážně a že bych tu kniha měla dopřekládat. A já jí s těžkým srdcem musela odepsat, že se omlouvám, ale že jsem opravdu příliš blbá a příliš neschopná něco takového udělat. Zabralo mi to tři hodiny (ok, většinu času jsem si to jen četla pořád dokola a sledovala u toho Teen Wolf, tak to zas tak náročné nebylo) a nejsem si jistá, jestli je dobrý nápad říkat 11 dní před státnicema jedné z vyučujících, že jsem vlastně úplně blbá a nic nevím. Ale když ono to tak je. Nebo tomu alespoň věřím. Což je ten problém. Protože si začínám uvědomovat, že můj život třeba vůbec není tak černý, jak ho vidím. Můj život je vlastně vcelku fajn, žádné větší problémy. A třeba nejsem tak úplně neschopná nebo alespoň na ostatní působím dojmem, že zvládnu víc než jen ráno dopoledne vylézt z postele. Není přeci možné, abych nevědomky oklamala tolik lidí - když mám navíc ve zvyku hned od prvopočátku rozhlašovat, jak jsem naprosto k ničemu. Problém je, že i když tohle vím, nevěřím tomu. Nevěřím, že bych mohla něco dokázat, že bych mohla být v něčem dobrá. A nikdy tomu asi věřit nebudu, což znamená, že jediné, co mě čeká, je zbytek života v tomhle pesimistickém oparu, kdy mi nezbývá než brečet nad vlastní neschopností. A nejhorší je, když musím někoho přesvědčovat, že chápu, že to se mnou myslí dobře, ale že se omlouvám, protože jsem ztracený případ a budižkničemu. Mrzí mě, že nedokážu splnit jejich očekávání. Mám ty nejlepší předpoklady, ale neumím je využít, takže je mi to vlastně všechno k ničemu. Já jsem k ničemu.

Včera jsem po dlouhé době opět usínala s myšlenkami na to, jak by to asi vypadalo, kdybych se to rozhodla skoncovat, a co - a jestli vůbec něco - by na to řekli lidi z mého okolí...

Saturday, 24 May 2014

Rodina

(kavi by se měla učit na státnice, ale ty dějiny ji fakt nebaví) 

Rozebírat téma vlastní rodiny nebývá vždycky zrovna šťastnou volbou, protože jakmile vyjádříte alespoň minimální kritiku, vždy se najde někdo, kdo vám doporučí zavřít hubu, ačkoliv o popisované rodině většinou neví ani ň (soustrastně mává T'Sal). Přesto jsem se tomuto tématu rozhodla v následujícím příspěvku věnovat, protože mi to prostě už nějakou dobu leží v hlavě, a takových věcí se nezbavím, dokud o nich někomu neřeknu.

Moje rodina je, no, vlastně docela malá - moje mamka a já. Zbytek příbuzenstva je prostě jenom zbytek příbuzenstva - žijí jinde, do mých osmi let jsem jim byla celkem ukradená (nebo to alespoň mamka tvrdí) a ani teď si nijak zvlášť nerozumíme. Vídáme se tak dvakrát ročně a vždy jen na pár dní, voláme si akorát na narozeniny. To je ta část příbuzenstva, která mě kdysi dávno chtěla poslat nejdřív do ústavu a potom na učňák místo na gympl. Jn, holt příbuzné si nevybíráme.

Celý život tedy žiju s mamkou, což má samozřejmě svá pozitiva i negativa, ale v porovnání s rodinami ostatních lidí, co znám, jsme na tom celkem dobře. Přeci jen většina rodin je v dnešní době více méně disfunkčních, takže pokud máte oba rodiče a jsou stále spolu a šťastni, tak si gratulujte. Mamka to určitě jako svobodná matka neměla lehké a dělala co mohla, aby nás uživila, což ovšem párkrát málem nedopadlo dobře a zažily jsme i období, kdy nás málem vystěhovali a kdy mamka prohlašovala, že jednoduše otevře okno a vyskočí. Vedle toho je věčné poslouchání toho, jak ze mě bude uklízečka, když se nebudu víc učit (domů jsem nosila jedničky a dvojky), jen maličkostí.

Co se však dá označit za specifikum naší rodiny, je nedostatek komunikace. U nás se o věcech, zvláště těch závažných, prostě nemluví - člověk musí předpokládat, odhadovat, nebo se prostě smířit s tím, že se nic nedozví. Mluvili s vámi někdy rodiče o svém mládí, o tom, jak se seznámili, nebo dokonce o dospívání a sexu? Jediné, co jsem slyšela o mamce za mlada, je to, že měla dvojku z chování a že kouřila za školou. O tom, jak a kdy se seznámila s mým otcem a proč se vlastně rozešli, nevím ani ťuk. No a takové ty další věci jsem musela vyčíst z časopisů typu bravíčko a později z netu. Ale to vem čert - to první téma mě zajímá daleko víc. O mládí své matky vlastně nic nevím - jaká byla, jak vypadala, nic. Fotky nejsou (moje mamka se prostě zásadně nefotí, a já tak vlastně nemám žádnou její fotku) a u nás doma se člověk prostě neptá. Kamarádka ze základky nejspíš žila v podobně fungující rodině, kde se nikdo na nic neptal, tak se jednou rozhodla toto nepsané pravidlo porušit, no, a jelikož to bylo těsně před rozvodem jejích rodičů a každý měl nervy v kýblu, tak se dozvěděla, že je vlastně nechtěná, což jí samozřejmě dost otřáslo. Vidíte, lepší je se neptat.

Protože ovšem jsem momentálně doma sama, rozhodla jsem se vypátrat alespoň nějakou fotku (protože to je pro mě prostě přijatelnější způsob než se zeptat. Kritiku o porušování soukromí si nechte). Jenže buďto proto, že se mamka několikrát stěhovala, nebo proto, že to prostě všechno vyhodila, jsem toho moc nenašla, ale i to málo je víc, než jsem se dozvěděla za uplynulé roky. Jako první jsem našla vysvědčení, což byl asi největší šok, protože jsem netušila, že je vůbec možné dostávat trojky už od čtvrté třídy a čtyřky od páté. No dobře, ne každému jde matika, fyzika atp., ale čtyřky z češtiny? Vždyť je to náš rodný jazyk - co na něm jde zkazit do té míry, aby člověk dostal čtyřku? Ok, takže v učení asi nejsem po mamce. A jak se ukázalo z jakýchsi zaměstnaneckých výkazů či čeho, tak ani povahově po ní nejsem, neboť byla popisována jako "sebevědomá, poněkud nesebekritická a je nutno zvýšit úroveň jednání s lidmi." To poslední by sice sedělo, protože s lidmi neumíme jednat ani jedna (i když to teda každá řešíme jinak - já se radši klidím z cesty a každému všechno odsouhlasím, mamka je defenzivní a s každým se hrozně ráda hádá), ale jinak jsme totálně rozdílné. Jednou se mě kdosi zeptal, po kom z rodičů jsem, a já jim nedokázala odpovědět, jelikož vážně nemám tucha, a kdybych neviděla svůj rodný list, myslela bych si, že jsem adoptovaná. Vlastně jsem podobnost s mamkou nikdy neviděla ani po fyzické stránce, teda krom barvy očí, což ovšem může být způsobeno tím, že jsem vlastně nikdy neviděla žádnou fotku mé mamky zamlada. Tak teď jsem jich konečně pár našla a musím říct, že ta podoba se nezapře:
Kupodivu na téhle školní fotce je mi nejpodobnější, ale na všech ostatních ta podoba už tak výrazná není - třeba na tramvajence má dlouhé vlasy, a kdybych nevěděla, že je to ona, vůbec bych ji nepoznala. Zkoušela jsem najít i nějakou fotku mého otce, ale jediný chlápek, s kterým byla vyfocená, byl nějaký praporčík Benda. No a tady někde mé pátrání skončilo, protože buď doma víc jejích osobních věcí není, anebo je to někde pořádně schované. 

Docela by mě zajímalo, jestli bych se s mou mamkou spřátelila, kdybych ji potkala za mlada, ale spíš o tom pochybuju. A chtěla bych vědět, co si ona myslí o lidech s mojí povahou. Já osobně bych asi takové "problémové" dítě, jakým nejspíš byla, nechtěla, protože bych si s ním nevěděla rady. Ale ani bych nechtěla dítě s mým nedostatkem sebevědomí - to bych zase brala za osobní selhání. Jak už jsem řekla, příbuzné si ale nevybíráme, a to platí i pro potomstvo. Takže když děti, tak jedině adoptovat, a pokud možno takové, u kterých už jsme si jisti povahou :D

Thursday, 15 May 2014

And I am feeling so small It was over my head I know nothing at all ♪

Říká se, že cesty Boží jsou nevyzpytatelné. Já se řadím mezi věřící pouze v případě, že považujete Midorikawu Hikaru-sama za legitimního boha (já tedy ano - a viděla jsem svého boha na vlastní oči. dvakrát. takže je skutečný! XD), ale výše uvedená hláška se mi zrovna hodí.

Loni v létě jsem přišla s bláznivým nápadem, že toho studia ještě nemám dost a že bych tentokrát mohla zkusit čínštinu. Tu jsem sice nikdy moc nemusela a vždycky mi zněla spíš jako mňoukání kočky, ale když máte za kamaráda Taiwance, docela rychle změníte názor (a přece jsem se nikdy nechtěla učit polsky - fascinující -_-). Takže jsem rozhlásila, že si chci zkusit podat žádost o stípko na Taiwan. Těžko říct, jestli jsem to loni myslela vážně, ale teď na jaře, když jsem si tu žádost opravdu podávala, tak už to bylo jen tak z hecu - nikam se mi vlastně nechce, protože mám pocit, že bych to stejně nezvládla, a navíc mám momentálně spíš pocit, že by mi to přineslo víc problémů než užitku. Tak jsem si říkala, že je stejně odradí můj obor studia (japonština? na Taiwan? hahaha), moje doporučení, která ani nebyla od vedoucího či zástupce vedoucího katedry ale "pouhých" doktorandů, můj přehnaně uměle znějící motivační dopis (chci se prý stát překladatelkou taiwanských knížek - hahaha).

No, nic z toho očividně nezabralo, protože včera se mi dvakrát někdo pokoušel volat. Odhodlaně jsem to ignorovala (protože já a telefonní hovory), ale dneska už se nedalo svítit. A ono taiwanské kulturní centrum (to je mi ale překvapení), že si se mnou chce pan velvyslanec nebo kdo pokecat (že prý to jde i telefonicky, když studuju v té daleké Olomouci - hahaha, já a telefonické hovory, že ano). Takže mě čeká pohovor. Zítra. V angličtině (HAHAHA). Od hysterického či panického záchvatu (vyberte si, mně je to fuk) mě dělí jen myšlenka na to, že svým neartikulovaným kdákáním své šance definitivně zabiju a aspoň s tím nebudu mít trápení. Jinak bych totiž měla problém, jelikož jsem si už zajistila léto v Japonsku a musela bych nějak vyřešit to, že v den nástupu do školy na Taiwanu mám ještě pracovat na Kjúšú... Že já to nenechala někomu schopnějšímu - zase jen zabírám místo někomu, komu by to prospělo daleko víc. Na jednu stranu mě to sice těší (takový budižkničemu jako já a oni si ho chtějí poslechnout O_O), na druhou se toho a všech důsledků, co by z toho mohly vyplynout, děsím. btw taky jsem si říkala, že mi třeba samotná škola neodpoví nebo tak něco, a víte, co se stalo? Téměř okamžitě poté, co jsem zavěsila, mi přišel email z té školy, že mě teda berou. To je prostě k neuvěření.

Takže místo japonské klasické literatury, kterou tu šprtám na státnice, mě čeká odpoledne plné vyhledávání nějakých taiwanských autorů, abych tam nebyla za úplného trotla (stejně budu - kdy že jsem to naposledy mluvila anglicky? jo aha - NIKDY!!) x_X

Wednesday, 7 May 2014

It's a beautiful day ♪

A je to!
Dnešek je v japonském kalendáři označen jako dai'an, což se dá přeložit jako "velký klid", ale spíš než klidem bych to nazvala úspěchem. Ráno jsem se konečně po víc jak měsíci odhodlala zajít na poštu a poslat dopis, jehož odeslání jsem pořád jen odkládala. Následně jsem měla v plánu vytisknout si zápisový list, který se musí odevzdávat na studijním při kontrole studijních výsledků. Ale ejhle! Portál hlásí chybu. Bylo 8:30, otevíralo se studijní. Ve Zbrojnici se zatím pomalu ale jistě hromadili studenti, kteří si stejně jako já chtěli vytisknout daný papír. A nic. Pak pro jistotu padnul celý portál, což člověku náladu fakt nezlepší. Někdy okolo 9:15 se u mého kompu objevila známá tvář - Ayuku a její kamarádka Lucka, obě třeťačky, a následně jsem se konečně setkala i s Ely, jejíž blog už nějakou chvilku stalkuju, ale furt jsme se nějak v reálu nepotkaly, i když studujem na stejném místě. Zaplať pánbůh za ně, protože nejen že byly lépe informované o tom, co všechno je potřeba k odevzdání diplomky a uzavření studia, ale ještě jsme pak šly všechny spolu, tak jsem se aspoň nebála. Portál tedy nakonec naběhl, tak jsem vše vytiskla (samozřejmě fronta jak kráva, jak jinak) a už se šlo na studijní, kde ale kupodivu téměř nikdo nebyl (zato včera to bylo až děsivé). Nechala jsem se seřvat, že mám blbé zadání a že mi chybí jeden papír, nicméně razítka jsem do diplomek dostala. Znova jsem si tedy odběhla do knihovny, získala další papír a na studijním jsem se znovu nechala seřvat, že nemám nahrazený předmět. No, nemám, no. Ten tlumočnický seminář je prostě mor a kavi to nezvládá ani psychicky, ani znalostně. U mého jména si tedy referentka napsala otazník a to je asi tak to jediné, co jsem se dozvěděla ohledně toho, jestli teda budu letos státnicovat či nikoliv. Uvidíme... *krčí rameny*
že to jsou ale krasavice, viďte :D
Holky si mezitím odskočily na anglistiku popohnat některé vyučující, aby jim zapsali splněné předměty do stagu, ale i tak jsem je nechala čekat (holt mi všechno strašně dlouho trvá). Každopádně pak jsme se s o něco lehčím srdcem vydaly na katedru odevzdat ty naše těžce vydřené práce, což jsme taky zvládly (jelikož jsme fakt skvělé :D). A šlo se slavit; já a mé fanynky Ely a Ayuku - ohohó, slyšíte? já mám fanynky! (které si to teď přečtou, najdou si mě a zmlátí mě za šíření pomluv) - jsme se vydaly do kavárny, Lucka se vydala nakupovat (škoda, ještě jsem neměla příležitost s ní kdy pokecat). A když se sejdou upolácké japanoložky, co si myslíte, že je tématem hovoru? No jistě - W-sensei! To je prostě naše modla a lidé se většinou dělí do dvou skupin - na ty, co ho k smrti nenávidí, a ty, kteří ho zbožňují. My tři jsme z té druhé skupiny, což je fajn, protože občas má člověk chuť trochu fangirlit (no dobře, tak možné ne "trochu", ale spíš "sakra hodně"). A W-sensei je dobré téma k hovoru - občas se vyskytne i v hovoru s lidmi, kteří ho vlastně vůbec neznají (ale to vůbec nevadí - alespoň ho poznají :D). Tak jsme probraly, jaký je vlastně W-sensei zlatíčko, jak má slabost pro zraněné či nemocné lidi, jaké má úžasné ruce, jak v kápi vypadá jak permoníček... :D
Občas mě mrzí, že na náš obor chodí lidi ze všech koutů republiky - po skončení studií se totiž rozutečem a bude mnohem složitější se se všemi potkat - takovéto rozhovory mi budou chybět.

Když jsme to nakonec rozpustily, šla jsem si ještě na katedru odchytit Nakayu a vrátit jí knížky, co jsem měla půjčené na diplomku. I s ní jsem pokecala - přeci jen není o tolik starší, je hrozně milá a asi mi bude i podruhé dělat oponentku. S ní zase fangirlíme nad Araši a Kimurou Takujou ze Smapu, kterého jsme naposled viděly v Ando Lloyd, což bylo podle mě i ní naprosto úžasné, i když si stěžovala, že její manžel na členy Smapu odmítá koukat. Doporučila mi zkouknout Smoking Gun, kde hraje Katori Šingo, a Džóó no kjóšicu o nějaké drsné paní učitelce. Ještě si postěžovala na studenstvo a pokecala o svém výzkumu a více méně mě donutila souhlasit s tím, že se na podzim zase přijedu podívat do Olmu. Pořád mám totiž od jejího manžela půjčenou knížku Wagahai wa neko de aru sacudžin džiken od Okuizumiho Hikarua, kde se kocour ze Sósekiho díla Jsem kocour pokouší vyřešit vraždu svého majitele. Bohužel (či bohudík, podle toho, jak na to nahlížíte) je to psáno přesně tím stylem, kterým psal Sóseki, takže slovník musím mít vždy po ruce a občas některé pasáže číst na několikrát, abych pochytila ten správný smysl (nebo alespoň doufám, že je to ten správný smysl). Protože to však má přes 600 stran, asi to do státnic fakticky nestíhám a budu to muset číst i přes léto - proto ta podzimní návštěva Olmu.

Následně jsem narazila na prváky magistry, kteří se sice chystali někam na oběd, ale Hanka měla chuť si jen tak někam sednout, tak jsme zašly do blízkého parku. Hanka je zvláštní člověk a dneska jsme přišly na to, proč tomu tak je. Všichni jsou totiž duchové mrtvých lidí (popř. psů) a ona je jediná živá osoba, která je vidí. Alespoň k tomu jsme při našem posezení dospěly. Krom toho nás tam minul jakýsi chlápek se psem, který se nás ptal, jestli je to ještě daleko do Zlína a jestli tu budem sedět i příští týden, až půjde zpátky, a pozval nás do kavárny O_o Taky jsem se konečně dočkala náčrtu slibované fanfikce na Jošicuneho a Benkeie, kterou mi lidi slibují už roky a furt nic (kdybyste se nudili, napište mi něco, prosíííím).

Dnes se pořádal i Majáles, ale kromě hluku hudebních skupin a pár placek od Japonského klubu, které jsem si ukořistila cestou přes park, se mě to nijak zvlášť nedotklo. Na takovéhle akce mě totiž nijak zvlášť neužije. Místo toho jsem si četla a pak si odseděla poslední hodinu čínštiny. Teď večer jsme na twitteru s T'Sal a Warrion probíraly naše studentské otp - pana Janderu a pana Suzukiho z našich skript japonštiny, protože zásluhou Ely už máme nejen  příběh, ale známe i jejich podobu. Tyhle dva shipujou snad všechny generace - lidi před námi, my, letošní třeťačky a snad i další (jen tak dál - třeba se jednou dočkáme fanfikcí a fanartů :D). Netuším, komu patří autorská práva, takže se s tím tady radši nebudu šířit, ale řekněme, že jsme se shodly, že i přes vysokou vysportovanou postavu a evil look Jandery je seme pan Suzuki :D A když jsme zjistily, že to bude mít i nahrávky, tak jsme začly i uvažovat o tom, kdo to bude namlouvat a jestli to bude W-sensei (já bych ho asi viděla spíš jako pana Janderu a pan Suzuki by byl manžel Nakayi-sensei; ale představit si tyhle dva jako pairing je jedno velké wtf). Tak vtipný rozhovor už jsem dlouho nevedla :D

Takže zkrátka a jednoduše další skvělý den :)