Thursday 2 October 2014

Bezcílné bloumání

Kavi má moc času o všem přemýšlet, což nikdy není dobré znamení. Sice jsem se po hlavě vrhla na sledování čehokoliv, kde jsou Kisumai (Kis-My-Ft2, můj nový objev aneb když vás jednou Johnny's pohltí, už vás nikdy nepustí a vy se můžete rozloučit se životem), ale ani to nestačí, abych úplně vypla. Navíc mám nějak štěstí na dorama, kde protagonisté bezúspěšně hledají práci. Na náladě to teda nepřidá.

Hledání práce se totiž nikam neposouvá. Od pondělka jsem registrovaná na pracáku (v pátek, kdy je otevřeno jen pro nové uchazeče, mě vykopli, že je moc lidí a málo úřednic a že mám teda přijít v pondělí), první schůzku mám na konci října. Lidí je tam fakt jak much, převážně mladí a těsně před důchodem; vyplatí se vzít si knížku - strávila jsem tam dvě hodiny.
Asi bych si neměla stěžovat - práci hledám teprve měsíc a už mám za sebou jeden pohovor - to je docela dobrá bilance, když se to vezme v celkovém měřítku (jedna kamarádka čeká na pohovor už dva měsíce, jiná se dočkala za půl roku). Ono se fakt blbě hledá, když nevíte, co vlastně hledáte (a ještě hůř se píšou motivační dopisy, když nejste ani trochu motivovaní). A pokud nejste dobří na mluvení, pohovory taky nejsou zrovna procházka růžovým sadem. Tedy alespoň můj první nebyl - v mejlu tvrdili, že to zabere hodinu, takže jsem lehce vyšilovala, co jim tam mám tak dlouho vyprávět a že by možná nebylo od věci naučit se pohádku o Momotaróovi, abych tam zabila čas. Prošla jsem si otázky typu silné stránky, slabé stránky, proč se ucházím o tohle místo atd., protože všechny stránky tvrdily, že na to přijde řeč.

Nepřišla. Místo původní hodiny jsem tam strávila všeho všudy deset minut, z čehož pět mluvily ony. Místo výše uvedených otázek se zajímaly, proč jsem vystudovala to, co jsem vystudovala, proč si nehledám práci v oboru a proč nemám praxi. Těžko říct, co touhle šarádou sledovaly - třeba se chtěly na vlastní oči podívat na toho ubožáka, co si místo "perspektivní" ekonomky vybral něco, co ho bavilo (ale já si za svou japonštinou stojím - k ničemu mi to není, ale jsem ráda, že jsem ji studovala, že ji umím na takové úrovni, že japonské knihy či televize pro mě není problém, a že jsem během studia měla možnost seznámit se s tolika skvělými lidmi). Kvůli těm pár minutám a falešným úsměvům jsem se tam snad ani nemusela trmácet - že mě nechtějí mi bylo jasné i tak. Upřímně - komu budu co k čemu, když vlastně nic neumím, praxi mám nulovou a jazyky jsou mi nanic, když nejsem zrovna upovídaný typ? Všude chtějí sebevědomé, ambiciózní a komunikativní lidi, co maj nejlépe pár let praxi v oboru a dva jazyky.

Co já si se sebou počnu? Nemluvě o tom, že jsem člověk, co si všechny, byť sebemenší chyby a neúspěchy strašně vyčítá. Tohle je vlastně asi největší neúspěch, co jsem kdy zažila. Školama jsem tak nějak procházela, ale jak si najít práci, netuším. Vím, že v tom zdaleka nejsem sama, ale strašně se děsím toho, že všichni se někde upíchnou a já zůstanu pozadu. Takového vzdělání a úplně k ničemu. Očekává se ode mě, že budu mít dobrou práci a příznivý plat, ale nevím, jestli to dokážu. Jak mám úplně cizí lidi přesvědčit, že jsem vážně schopná se to všechno naučit, že jsem loajální a po měsíci jim neuteču jinam a že klidně budu v práci i přespávat, abych všechno vyřídila včas? Kde mám najít práci, kde by mi dali šanci (a nebyla to pokladní v supermarketu), kde by se nepodívali na můj zoufale prázdnej životopis a rovnou mě neodepsali jako nemehlo? Jak dlouho se taková práce hledá?

A jak mám přežít ten vtíravý pocit, že jsem k ničemu, že ani blbou práci si neumím najít, že nejsem vůbec potřeba, že mě nebude škoda, když zmizím?

6 comments:

  1. Hele mě trvalo najít skoro rok práci a to mám vystudovanou "perspektivní" ekonomku a vše a i tak mám práci jen na rok - s možným prodloužením - jenže to se ještě uvidí. Za tu dobu jsem absolvovala snad desítky pohovorů, z nichž polovina byla o tom, že jsem jim vyplnila dotazník, kam jsem psala informace, které už byly v mém životopisu a pohovořila jsem si asi 5 minut se nadšenými ambiciózními frikulíny, kteří byli tak v mém věku nebo nedejbože mladší a ptali se mě na to, proč jsem pro jejich firmu vhodná a tak, potom mi řekli náplň práce a když jsem zjistila, že v 80 % případů to není inzerovaná práce, ale nějaká verze podomního prodejce, tak jsem se přestala snažit zapůsobit. A začala jsem totálně nenávidět otázku: Proč pro nás chcete pracovat na této pozici? Musela jsem si vymýšlet bláboly, místo autentického: "Protože potřebuju peníze a tohle místo vypadá jako něco, co bych mohla zvládat a dokázala bych sem denně dojíždět." Takže hluboký nádech, výdech a snaž se dál, ono se občas vyskytne něco, co jsi nečekala a skončíš, úplně jinde než sis představovala a zjistíš, že je to fajn. 8D

    ReplyDelete
    Replies
    1. Dýchám, odpovídám na inzeráty a doufám v zázrak. A v mezičase se pokouším zlepšovat své kuchařské dovednosti, což mi zatím zajišťuje jakýsi prozatím udržitelný nepříliš negativní duševní stav. Otázkou je, jak dlouho mi to vydrží a jak dlouho může trvat než narazím na nějakého fakticky zoufalého zaměstnavatele...

      Delete
  2. Kavi, nejsi k ničemu, tohodle pocitu se zbav, :) Za to nemůže to, že si neumíš najít práci, ale to, že na každou volnou pozici čeká milion lidí. Víš jak to fungovalo na anglistice? Na každé místo na hodině čekalo za dveřma dalších deset lidí. In the real life je konkurence ještě větší, k nám se na tu jednu volnou pozici sešlo 70 životopisů, mám to potvrzený z HR. Během dvou dnů, pak ten inzerát pro jistotu stáhli. Tímhle tě nechci strašit, jen říct ať nepolevuješ v hledání, nevzdávej to. V Praze je určitě hodně pracovních příležitostí, a plno jich bude i ve vytoužené administrativě. Vydrž. Na nějaké místo budeš určitě jako stvořená. :)
    K těm pohovorům bych ti poradila jednu věc (právě s TL vybíráme k nám do týmu nové lidi a já se pohovorů účastním na té druhé, vyptávající se straně): snaž se působit sebevědomě a tak, že o to místo opravdu stojíš a že ho chceš. Slečna, která nám kuňkala někam ke směrem ke svým dlaním opravdu moc nezaujala, ale paní, na které bylo na první pohled vidět, že práci hledá urputně a že se o to místo klidně i porve s ostatníma tu pozici opravdu dostala. Vím, že je to těžký, ale až těch pohovorů absolvuješ několik, naučíš se takovou auru mít, mě to taky trvalo. A ty máš zkušenosti a znalosti na to aby tě ty firmy chtěly, jen se musíš naučit se prodat. :)

    Držím pěsti. :)

    ReplyDelete
    Replies
    1. Díky, ale já ti nevím - nepřijde mi, že bych někomu byla co k čemu. Japonštinu nikdo nepotřebuje, a i kdyby ji potřebovali, já ji vůbec neumím na té úrovni, na jaké bych ji měla aktivně umět. O anglině ani nemluvě...
      A čím více mě odmítají nebo mě rovnou ignorují, tím víc neschopná si připadám... jestli to vůbec ještě jde...

      Delete
  3. Pod tenhle zápis bych se mohla podepsat nebo ho rovnou zkopírovat na vlastní blog :D
    Navíc se mě táta snaží ustavičně nacpat do nějaké "japonské firmy", kde bych vydělávala desetitisíce... Mám já snad na to? Taky sotva promluvím normálně, natož tlumočit japonštinu.
    Nejradši bych nějakou klidnou kancelářskou práci blízko domova a ani by mi nemuseli moc platit...
    Jedinou útěchou mi zatím je, že se chystám v prosinci na JLPT, tak se připravuju a na hledání práce nezbývá moc času. Moje okolí to nicméně nechápe a myslí si, že se zbůhdarma válím doma.
    Přeju hodně štěstí, jednou to přijít musí :)

    ReplyDelete
    Replies
    1. děkuju :)
      jn, mně taky mamka vnucuje japonské firmy a já už nevím, jak jinak jí vysvětlit, že tlumočení není "tak jim to prostě řekneš japonsky, to zvládneš."
      Klidná kancelář je taky můj "sen", a dokud mi výplata bude stačit na nájem, internet a jídlo, nic víc nepotřebuju.

      Jinak jsem ráda, že jsi se ozvala^^
      Tobě taky hodně štěstí na JLPT (N2?) a pak i při hledání práce :)

      Delete