Saturday, 12 December 2015

Předvánoční "pohodička"

Co tě nezabije, to se tě při nejbližší příležitosti pokusí zabít znova.
- staré, ale přesto platné přísloví

Po dlouhé odmlce Vás nejdříve uklidním zprávou, že jsem stále ještě zaměstnaná osoba. Dovolím si dodat, že dokonce i na HPP (tedy napůl...). Takže jak to tedy bylo a co se za ten měsíc a půl událo (šmarjá, to to letí):
Než se kdo nadál, přišel konec období, na které jsem měla uzavřenou smlouvu. Všichni jsme napjatě očekávali, co se bude dít dál. Dělo se to, že jsem 9 dní pracovala tzv. načerno, neboť smlouva nebyla ("nebojte, smlouva bude"). Nakonec tedy byla - ale to slíbené DPP ne. A upřímně - není doteď. Upsala jsem se tedy - ač nerada - na další rok s vyloženě směšným platem a tím, že se tedy stanu součástí šedé ekonomiky. Což byl taky impuls k tomu, znásobit svou snahu o hledání nějakého normálního pracovního místa.
"Poštěstilo" se mi docílit dvou telefonických pohovorů, na které když si vzpomenu, tak si stále ještě chci jít rozmlátit hlavu o zeď, a jednoho testu z excelu a angliny, kde je moje blbost tak odrovnala, že se už neozvali, přestože tvrdili, že odepisují i neúspěšným uchazečům. Takže takhle awesome jsem XD

Než dojdeme k rozuzlení problematiky s platem (což vlastně nebude žádným rozuzlením, ale nebudeme spoilovat), tak si povíme o tom, jak hektické a naprosto idiotské je snažit se založit vysokou školu během pár měsíců.
Vytvořila jsem asi 80 % anotací předmětů, o kterých jsem v životě ani neslyšela, a podílela jsem se na vytvoření požadavků pro splnění těchto předmětů. Vytvořila jsem celý kreditový systém, který je chatrnější než domeček z karet ve vichřici. Vytvořila jsem téměř všechny školní řády s výjimkou knihovního, aniž bych o koncepci školy cokoliv věděla. Ale požadavků pro akreditační komisi jsou s prominutim tři prdele a vedoucí chtěla každou chvilku měnit formu či barvu nebo nějakou jinou píčovinu, takže poslední měsíc už jen sním o odpočinku a pomalu už ani nevím, co to je mít dva volné dny za sebou. Neděle jsem trávila v práci, večery taktéž a jen za poslední týden jsem si nasyslila 22,5 hodin přesčasů (zákonně je povolených kolik? asi 8? Ha ha -_-). Jen pro pobavení - v pondělí jsem končila ve 23:45 a ve středu dokonce v 0:15, kdy moje práce spočívala ve vkládání papírů do průhledných obalů a do šanonu. Cca 750 stran, 2 obory po 2 kopiích + státní souhlas (2x) + studium v ájině (taky 2x). Yay! (A když jsem dnes konečně dostala volno, tak mám hned asi šest nepřijatých hovorů od kolegů/nadřízených, takže určitě nějakej děsnej průser typu "Kde najdu sešívačku?" -_-

Většinu času jsem netušila ani co je za měsíc, natož za den. Všechno se mi krásně slilo a já nevnímala rozdíl mezi všedními dny a víkendy. A když už jsem konečně někdy přitáhla domů, tak mě mamka seřvala, proč pracuju tak dlouho a kdy budu mít volno a že letos nebudou Vánoce, protože není napečeno. Místo spánku jsem se tak o sobotách musela vykopat z postele hned ráno, abych stihla udělat těsto a upéct cukroví. Teď už tedy většina je (a mamka se mnou zase mluví - co na tom, že jsem zombie)

Mimochodem, to pečení taky nebyla žádná sranda, protože při každoroční kontrole plynařů se přišlo na to, že z našeho čtyřicet let starého sporáku uniká plyn. Při pečení v troubě unikal už léta (vlastně co pamatuji), ale teď nám vypověděl službu i jeden hořák, což už byl problém. Plynaři navíc prohlásili, že by se v té troubě báli péct, protože by to mohlo bouchnout, načež se mamka vyděsila a prohlásila, že musíme koupit novou. Plynové sporáky ovšem zrovna neletí a nečekala jsem, že je tak složité najít obchod, kde vám sporák nejen prodají, ale i ho zapojí a odvezou starý. V Datartu nám někdo vyfoukl poslední exemplář, takže jsme se obrátily na menší pražský eshop. Velmi fascinující bylo zvláště to, že všechny okolní poplatky se nakonec vyšplhaly asi tak na cenu samotného sporáku, ale budiž - máme kde péct.

Když už jsme u těch spotřebičů, odchází nám lednice. Nejdřív vrčela jak vzteklej rotvajler a pak se odmítla nahodit. Takže jsem takhle jednou musela odtáhnout půl mrazáku do práce, kde jsem to narvala do místní ledničky, a volala opraváře. Když jsem se večer vrátila, lednice krásně předla a šla, jako by nic. Což ovšem odnesly věci z chladničky, které jsem před odchodem strčila do mrazáku, kde bylo ještě jakž takž chladno - všechny zmrzly. Ovoce, zelenina, sýry, čokoláda... Už jste někdy měli mražený lilek a brokolici? Velmi fascinující. A k večeři mražený jogurt. Všechny původně zmražené věci zase za dobu nefunkčnosti rozmrzly, takže bezva -_-
Opravář nic nenašel, naúčtoval si dvě stovky a zmizel. Uběhl týden, lednice začala znovu vrčet a dnes ráno opět přestala jít -_-

V práci nám zase nainstalovali klimatizaci, která má sloužit k topení (protože to skutečné topení je jen pro parádu a já tam mrznu). Se vší parádou se ji jali vyzkoušet tím způsobem, že centrálně zapli všechny klimošky, které na nás půl dne proudili studený vzduch. Výsledek? Jsem nachlazená, upadává mi hlava a mám rýmičku. Fajn, proč ne. I tak jsem musela do práce, protože můj upovídaný kolega je moc nóbl na to, aby něco dělal, a kolegyně je jen na půl úvazku a o projektu VŠ nic neví.
Nakonec se to teda nějak stihlo (o pár týdnů později, ale přece) a já se snad dočkám zaslouženého odpočinku (víkend! Dva volné dny za sebou! Jaký to překrásný úkaz! Zázrak! Zvolejte haleluja!).
A teď k tomu rozřešení mé smluvní a platové situace - žádné se nekoná. Dosud nemám to slibované DPP. Zaplaceno jsem tedy dostala, ale:
1) mzdová účetní je kráva a neumí počítat, takže z HPP mám o dva tácy míň, než bych měla mít (asi si je ulila do kapsy, mrcha)
2) zbytek mzdy jsem dostala jen tak "na ruku"
3) přesčasy a práce v neděli zaplacená není (a nebude) - místo toho bych měla mít volno (tak uvidíme)
Peníze jsem tedy dostala (a ve správné výši), takže aspoň tak, ale že by mě to nějak motivovalo k pracovitosti a loajálnosti k podniku, to se říct nedá. 

Tolik k práci.
Z dalších zpráv: uvědomila jsem si, že naposledy jsem někoho jiného než kolegy a mamku viděla zhruba někdy v srpnu (společenský život? co to je? a dá se to sníst?). Zato se nadále věnuji četbě (kdykoliv když neusínám v autobuse ve stoje) - z nedávno přečtených bych doporučila A Tale for the Time Being od Ruth Ozeki, což byla velice zajímavá jízda, kde se prolínaly příběhy dospívající Japonky a mladé Kanaďanky, která nalezne deník té první zmíněné. Opravdu poutavě napsaná kniha, která vás vtáhne do dění a až do poslední stránky vás nepustí. Přestože se tam probírá opravdu hodně témat, neměla jsem pocit, že by to bylo přeplácané (a většina těch věcí spolu prostě souvisí a nešly by vynechat ani kdybychom chtěli).

Chválu musím pět i na sbírku povídek Beton, kosti a sny od Pavla Renčína. Překvapila jsem samu sebe, když jsem sáhla po českém autorovi, protože moje poslední setkání s českým spisovatelem bylo na střední, kdy nám dali přečíst Viewegha. Tehdy jsem se zařekla, že si radši ruku useknu, než abych kdy sáhla po dalším českém autorovi. Zaplať pánbůh za Renčína - tahle knížka mi vrátila víru, že to s tou českou spisovatelskou scénou možná nebude tak hrozné. Nevím, z čeho jsem byla nadšenější - jestli z použitého jazyka a krásných lyrických vykreslení nebo ze spojení "obyčejné" Prahy a nadpřirozena (jako v té povídce o nuseláku - Skokani - ta se mi asi líbila nejvíc, i když k těm předchozím tak úplně nezapadala). Časem se snad dostanu i k dalším jeho knihám - když knihovna dá.

Co mě zklamalo (a to zatraceně hodně), bylo The Girl on the Train od Pauly Hawkins. Plakáty hlásali thriller, ale po přečtení je jasné, že to ten jejich marketingový specialista vůbec nečetl. Thriller prý. Vážně? A kde? Celý ten příběh patetické alkoholičky se sklony ke stalkerství je spíše lidské drama o úpadku jednotlivce v důsledku otěhotnění/neotěhotnění, alkoholismu, nevěry atd. atd. Celá ta vražda a ta údajná napínavost je jen do počtu - asi aby se to lépe prodávalo. Kniha sama o sobě nebyla zas až tak špatná, ale okamžitě se mi znechutila, protože se vydávala za něco, co nebyla. Fuck you, marketéři, fuck you!

Poslední měsíc se pak pomalinku prokousávám jednou fanfikcí. To jsem si jednou před spaním říkala, že bych chtěla něco lehčího před spaním, takže to dopadlo takhle: "dark, disturbing themes, ptsd, psychological trauma; 60 chapters/373k words (!)" Ve staženém pdf to má 701 stran, oficiálně prý tisíc, ale mně už zbývá jen asi 50, protože se to čte prakticky samo. Pomalé, ale velmi, velmi čtivé. A co že to je? The Bright Lights of Disturbia od leonidaslion. Supernatural fandom. Wincest (neptejte se...).

Ještě jsem se chtěla rozepsat o naprosto pitomé sezóně japonských seriálů (siriusly, 5dži~9dži made? To je nějaký vtip??), případně o dalších tématech typu Kde mám kurva sehnat zimní kabát s těma úžasnýma knolíkama, co jim mamka říká čamáry, když letos očividně letí zimní bundy ve stylu michelina?? a Proč je kurva takovej problém sehnat žlutou šálu a barevný punčocháče? ale už jsem příliš unavená. Takže zase někdy příště!

PS. Zpětně děkuji všem, kdo mi radili ohledně pracovních smluv apod. :)

Tuesday, 27 October 2015

Jak se Kavi seznámila se zákoníkem práce

Dnes tu - pro velký úspěch - máme další epizodu ze seriálu Shitty job. Už jsme si projeli takové ty každodenní trable typu Neplacené přesčasy, Zadávání úkolů v 6:47 ráno, když pracuju od 8:30, Zdlouhavé proplácení výdajů za poštu/jídlo a podobně. Tentokrát se tedy podíváme na další zábavnou kapitolu - Vyjednávání prodloužení spolupráce.

Je to tak zhruba měsíc dva, co mě vedoucí začala uhánět, jestli chci v dosavadní práci pokračovat. Pokaždé, když mě potkala (což je tak zhruba 2 - 3x týdně), se ptala, jak jsem se rozhodla. Nakonec už mi to lezlo krkem a žádné lepší vyhlídky nebyly, tak jsem kývla. A dál se nic nedělo. Žádný návrh smlouvy, žádné vyjednávání o podmínkách. Takhle to šlo dál, nastal říjen - můj poslední měsíc tady - a stále nic. Až do předminulého čtvrtka nebo tak nějak, kdy mě začala zase uhánět - tentokrát abych se vzdala svého HPP a šla dělat na fakturu, že se prý všichni budeme mít líp.

Já vám sice vyjmenuju všechna Sósekiho díla chronologicky s rokama vydání, a to i pozpátku, ale o zákoníku práce a možnostech zaměstnání jsem slyšela jen z rychlíku. I nezbývalo, než začít otravovat okolí (protože všichni jsou děsně nadšení, když na ně vychrlim své problémy, že ano). A ze všeho, co jsem slyšela, bylo naprosto jasné, že se všichni líp mít nebudem. Vedoucí se bude mít líp, to jo. Já? Ani náhodou.

Navíc se ke mně dostala informace, že mi chtějí dát ultimátum: buď práce na fakturu, nebo HPP za směšný plat. Takže jsem celou neděli strávila nervózním ohryzáváním nehtů, protože na živnostňák pracovat nechci a oni mi vyšší plat zaručeně nedají. Jako velmi přitěžující okolnost navíc beru to, že tohle je můj poslední týden na starou smlouvu - moc hezké začít to řešit v tuto dobu, jen co je pravda.

Nastal den D - den vyjednávání. Dnešek. Ráno jsem si do uší pustila ty nejvíc óen songy, které jsem vůbec v empétrosce našla, ale nervozitou jsem stejně nemohla ani číst. Samozřejmě se vedoucí přiřítila hned ráno, takže jsem si ani nemohla nevzrušeně popíjet čaj, zatímco by mi věšela bulíky na nos (věčná škoda - příště se povede). Začla mi zase líčit veškeré "výhody" práce na fakturu, na což jsem správně japonsky kývala a pak jí suše oznámila že ne, na fakturu pracovat nechci. Snažila se mi to vymluvit ("a mohla byste tlumočit!"), ale smůla. Tak tedy HPP.

Jenže.

Práce na HPP je pro ně moc drahá, tak mi navrhla, že mi sníží základ, ale k tomu mi dá DPP, aby mi tu částku doplatila. A tady jsem zaváhala. HPP se nechci vzdát, protože jistota a dovolená a nemocenská atd. Ale DPP by bylo zvýšení platu. Ovšem jen velmi nerada bych zjistila, že po odečtení daní (pokud z toho daně jdou, což asi jo, protože u čeho daně nejsou, že ano) mám ještě míň než předtím. Navíc když se mi sníží plat, sníží se mi proplácení dovolené a nemocenské, menší důchod(jestli se ho kdy dožiju), menší podpora z pracáku, až se tam zas jednou dostanu... Nó gúd, Ale víc peněz, které bych si uspořila (protože dovolenou mi stejně nedaj a umírat na kašlíček nehodlám). Není to však práce na černo, mít takhle HPP a DPP u stejného zaměstnavatele? Nepůjde po mě finančák nebo tak něco?
A co když mi to DPP nebudou platit nebo mě z něj ze dne na den vyhoděj a já budu jen na základu (= HPP, ze kterého nemůžu ze dne na den zmizet)?
No a když se nedohodnem, tak od pondělka jsem zpátky na pracáku. Yay -_-

Nadějné vyhlídky, není-liž pravda -_-

Kdyby se mezi vámi nacházel/a nějaká účetní/právnička/kdokoliv se zkušenostmi z podobných nástrah života a dokázal mi poradit co a jak (pokud možno něco jiného než Najdi si lepší práci - to jsem už slyšela a pracuju na tom, ale zatím nic; akorát mi dneska z jedné firmy odepsali, že mě vezmou okamžitě, pokud budu chtít pracovat na fakturu -_-), budu velmi vděčná.

Děkuji za pozornost a těšte se na další velice optimistické příhody, u kterých si řeknete, že jste na tom určitě líp než já.

Tuesday, 20 October 2015

Podzimní střípky

Podzim už je bezesporu tady - venku leje (k nám do kanclu zatéká), všude se topí (u nás v kanclu ne) a lidi začínají nosit bundy (já rolák, kabát, návleky na nohy a v tašce si nosím rukavice - pro jistotu, protože v kanclu se fakt nedá sedět nalehko).
jediný červený stromeček široko daleko aneb takhle to vypadá
kousek za Písnicí podél Kunratické spojky

Řekla jsem si proto, že to bez té dýně už fakt nepřežiju a že jestli budu ještě chvíli čekat, přijde zima a nebudu mít nic. Našla jsem si na internetu, že jedno nedaleké zahradnictví má zrovna prodejní výstavu dýní, tak jsem se rozhodla se tam vydat. Jenže--

Zahradnictví je hned vedle Kunratické spojky. Ta se momentálně opravuje. Autobusy tamtudy nějaký čas vůbec nejezdily (zato auta jo). A já si zrovna tuhle dobu musela vybrat. V praxi to znamenalo, že jsem vystoupila na Písnici a další víc jak dva kiláky už jsem musela pěšky podél silnice. Krajnice tam není nijak zvlášť široká a auta se řítí poměrně rychle, tak jsem doufala, že lehce po poledni budou všichni natolik střízliví, aby mě nesrazili. Radši jsem si na to vzala zářivě červené tričko, abych případné viníky dopravní nehody odradila od jejich snahy zajistit si pobyt ve vězení mým rozšmelcováním pod předními koly jejich vozidla (tehdy ještě bylo dost teplo, že jsem mohla mít rozepnutý svetr). Naštěstí se všichni drželi dál a já úspěšně ukořistila dýně. Sice ne moje vysněné zelené, nýbrž oranžové, ale stejně. Ty oranžové jsou chuťově zhruba stejné jako ty zelené - alespoň jsou tomu podobnější než ty muškátové. Obstály jako tempura, aniž by se z nich stalo bláto - tomu říkám úspěch! Takže jsem si udělala dýňový sirup a leju si ho do kafe *-*
krasavice <3

Kdyby se mě někdo ptal, co tak jako furt dělám (krom práce), tak čtu. Tenhle týden se mi podařilo dokončit reading challenge z Goodreads - překonala jsem stanovený počet 50 knih/rok (momentálně už 51 :) Z poslední doby vypíchnu Murakamiho (Harukiho, Rjú stál za starou belu... zase)(i když Haruki jako taky nic moc...). Tentokrát se mi v rychlém sledu podařilo sfouknout Spánek (Haruki), Piercing (Rjú) a Colorless Tsukuru Tazaki and His Years of Pilgrimage (Haruki). Spánek a Piercing jsem okomentovala už někdy minule, takže přejdeme rovnou k Tazakimu. Zase tu máme nejistotou zmítaného protagonistu a duševně ne úplně v pořádku dívčinu, která má na protagonistův život zásadní vliv. Wow much interest very originality. Ne, vážně, jestli jste to četli, vysvětlete mi, kam se hlavní hrdina za celou knihu posunul a proč. Hlavně to Proč, protože já se tím poctivě prokousávala každé ráno a večer v autobuse po cestě z/do práce, nudilo mě to k smrti, ale co nakonec vedlo Tazakiho k rozhodnutí, že si svou přítelkyni přeci jen vezme (pokud ho ta zmíněná přítelkyně bude chtít), to netuším. A po tom konci nekonci jsem to odhodila stranou a zařekla se, že s Murakamiho knihami už nechci mít nic společného (zase...).

ドライカレー aneb 'suché
karé' podle Wataru Jokóa
Nadchl mě realistický příběh ze života Billie od Anny Gavaldy. To jsem měla na Goodreads označeno jako Chci si přečíst, ale netuším, jak jsem se k tomu dostala. Asi nějaké zatmění mozku v dávné minulosti. I půjčila jsem si to tedy z knihovny (knihovna je hrozná věc btw. Přijdete tam a všude hromady knih a vy si to všechno chcete přečíst, ale víte, že to za měsíc nemůžete stihnout, zvláště když vybíráte ty nejtlustší bichle, takže si s těžkým srdcem vyberete jen jednu dvě věci a v duchu se omlouváte všem knihám, co máte v domácí knihovně, že se k nim zase na nějakou dobu nedostanete, a když to konečně dočtete a jdete to vrátit do knihovny, tak zase vidíte tu hromadu knih a je to tu nanovo...) a jala se číst. A zaujalo mě to a hltala jednu stránku za druhou a najednou byl konec. Celé je to monolog protagonistky z ne zrovna nejlepších kruhů, která se díky spolužákovi nedala svést na zcestí, což by v jejím případě nevyžadovalo vůbec žádnou práci. Nejvíc jsem ocenila to, že ačkoliv by z toho šla velice snadno udělat love story, autorka se nenechala zviklat a místo toho nám naservírovala úžasný příklad přátelství a platonického vztahu. To si zaslouží potlesk! A ještě jeden potlesk za překlad - originál jsem sice nečetla, ale česká verze fakticky krásně plynula a zvolený jazyk se do příběhu skvěle hodil.

Dál mě překvapila novela The Fifth Child od Doris Lessingové. Autorka vykreslila takovou nádhernou, i když trochu naivní idylu (vážně - kdo normální by si v dnešní přál šest a více dětí?) - krásný velký dům na venkově poblíž Londýna, mladí manželé, děti a široké příbuzenstvo užívající si příjemných chvil. Realita ovšem stále číhá zpovzdálí - finanční problémy, nedostatek času a možností věnovat se všem tak, jak by bylo potřeba. A pak se objeví páté dítě, Ben, a idyla je minulostí. Musím říct, že chvilkami bylo až děsivé, jak málo stačí k tomu, aby se člověku obrátil život naruby, a jaké dopady může mít morálně správné rozhodnutí. Po přečtení jsem se utvrdila v tom, že fakt nechci mít děti.
Podzim na sídlišti

Jako poslední bych doporučila Carry On od Rainbow Rowellové. Možná už jste měli čest s Fangirl od stejné autorky, které bylo přeloženo i do češtiny (aspoň myslím, jsem líná to ověřovat). Pokud ano a pokud vás zaujal příběh Simona a Baze, na který protagonistka Fangirl sepisovala svou fanfikci, pak je tato kniha určena právě vám. Nejedná se však ani o "originál" z pera Gemmy T. Leslie, ani o zmiňovanou fanfikci Carry On, Simon (škoda, včera jsem si ty útržky z Fangirl pročítala znova a bylo by to fakt dobré počtení...kdyby bylo...). Autorka sama se o tom vyjádřila jako o její vlastní verzi příběhu Simona a Baze (která se však podle všeho víc blíží verzi Cath než originálu) a je to prostě fikce založená na fikční fanfikci na fikční fikci podle skutečné fikce. Tak nějak.
Začátek se sice trochu táhne (protože tam není Baz a se samotným Simonem není žádná sranda), ale pak se to rozjede (protože se objeví Baz), příběh hezky odsýpá, jen pak občas začnete mít pocit, že to odsýpá až příliš rychle. Abych to vyjádřila pěkně sofistikovaně: všechno se děje hrozně moc.
období jablek je tu
Řekněme si upřímně, že podobnost s Harry Potterem tam je, což přispívá k pocitu, že postavy a prostředí vlastně znáte (i když o nich nevíte ani fň), takže nakonec máte pocit, že čtete AU fanfikci a ne samostatně stojící originální příběh. A vadí to někomu? Ne, mně rozhodně ne, a to nejsem fanynka Drarry (nope, no way). Ano, pochopili jste správně - autorka se nevzdala myšlenky dát hlavní postavy dohromady (medetaši medetaši!), takže vás kromě kouzel a čar čeká i fluff (ale taky zbytečné tajnosti a náhlá rozhodnutí se vším se svěřovat, postavy se spoustou potenciálu, který nikdy nevyužijí, zbytečná smrt a nepochopitelné jednání. Toho posledního bude opravdu dost...*mává směrem k Simonovi*). I když kniha má přes 500 stran, budete odcházet s pocitem, že to bylo příliš krátké a že by to chtělo trochu natáhnout (což by šlo, kdybychom zkrátili ten začátek bez Baze, že ano). Jestli to zní, jako že kniha má víc negativ než pozitiv, tak se nenechte mýlit - knihu jsem sfoukla jedním dechem a jsem spokojená. A teď už jen jít hledat nějaké fanfikce :)

Z dalších zpráv: Po měsících vyčkávání se mi konečně podařilo propíchnout tzv. vlčí zrno, což je bratranec ječného zrna, akorát je, mrcha, odolnější a déle trvající. Ten šmejd už měl velikost hrášku, takže jsem měla celé víčko rudé a permanentně jsem vypadala, že brečím. Teď už je to zase jen malá kulička, ale něco mi říká, že za pár měsíců budu muset šáhnout po jehle znovu. Připojí se tak k dalším tikajícím bombám typu váček nad zubem, který se nepravidelně vrací už čtvrtým rokem, a cestující bradavice na chodidle, která vždy na nějaký čas zmizí a pak se zase objeví úplně na jiném místě.

Začala jsem pracovat na kostkované skládané sukni. Při mém zápalu do práce bych ji mohla mít hotovou asi tak za pět let. Ať dělám co dělám, prostě mi to nikdy nevychází a pořád je úzká/široká. A ty zatracený sklady jsou nestejnoměrné a křivé (a to to teprv nastehovávám). Asi by mi to šlo líp, kdybych na to měla víc času, a měla bych na to víc času, kdybych furt nevařila/nepekla.

Tak a to je pro dnešek vše - dokoukám ranní zprávy na Fudži TV a jdu spát - zítra zas musím jít mrznout do kanclu a nejsem na to duševně připravená.
同じ空の下で


Sunday, 27 September 2015

Malé radosti

Abyste si nemysleli, že si umím jen stěžovat, rozhodla jsem se tento příspěvek věnovat věcem, které mi dělají radost. Možná to tak z mých běžných keců nevypadá, ale zas tak špatně se nemám. Zásluhu na tom má především fakt, že za celý týden jsem tak unavená a mám v hlavě tolik nedořešených věcí, že prostě nemám čas přemýšlet o čemkoliv jiném (a dělám blbosti jako že zapomínám pin, zakusuju se do syrové dýně, protože si myslím, že je to meloun, sypu cukr do koše a papírový obal házím do kafe atd.).

Takže co že mi to během těchto podzimních dnů dělá radost?

  1. Podzim je sezóna dýní - a já nemůžu žádnou sehnat (kdyby se někdo divil, že přeci dýně vidí na každém kroku, tak já hledám kaboču - prý je to dýně Hokkaidó zelená). Ne, to opravdu není to, co mi dělá radost. Ve své snaze nějakou zelenou dobrotu ulovit jsem prošla různé farmářské trhy, zajela do Sapy, a dokonce i do malešické tržnice. Cestou jsem chvílemi měla pocit, že už snad ani nejsem v Praze. Nicméně právě tam se mi podařilo sehnat relativně levné sake, půllitr mirinu (u kterého jsem musela oprášit svoje téměř neexistující znalosti korejského písma) a ovoce s názvem čerimoja, které jsem dosud viděla jen na obrázcích (zas tak úžasné nebylo, ale to je vedlejší). Vždycky když uvidím nějaké přísady používané v japonské kuchyni nebo rovnou nějaké japonské jídlo, hrozně mě to potěší! (tím víc, když jsou cenově dostupné) ♥ Když už jsme u těch japonských věcí - kdybyste náhodou věděli, kde sehnat japonské pivo Asahi (nebo jakékoliv jiné), dejte vědět (samozřejmě krom obchodů typu Japashop), budu vám neskonale vděčná :)
  2. Když už jsme u těch japonských věcí (podruhé) a alkoholu, sehnala jsem levné umešu! ♥♥ A Cinzano! Ano, začla jsem pít Cinzano. Ano, za svou zásobu alkoholu se fakt nemusím stydět. Ne, nejsem alkoholik (zatím).
  3. Když už jsme u těch japonských věcí (potřetí), po několika měsících jsem se zase dohrabala na bleší trh a s úspěchem ukořistila pár knih. Nejprve jsem viděla Zápisky z volných chvil, ale u těch byla cena vyšší, než jakou jsem za to ochotna zaplatit, takže nic. Včera se mi však poštěstilo s japonskýma knížkama. Jak říká moje mamka, každá pes jiná ves, ale já nejsem zas až tak vybíravá. Odnesla jsem si proto jakousi vtipnou knížku Můj manžel je FBI, pak cosi o vraždách/sebevraždách (že by detektivka?), strašidelné příběhy a vyprávění o maníkovi, co se rozhodl zaplavat si v indické řece Ganze. Opět děkuji stánku s milými Japonkami, na nichž jsem si mohla procvičit moji pomalu mizející japonštinu.
  4. Když už jsme u těch japonských věcí (počtvrté), díky T-Sal jsem si vzpomněla, že jsem svého času poslouchala Buck Tick. Dokonce jsem se byla podívat i na jejich koncertě, takže bych třeba mohla dohnat zmeškanou diskografii a zjistit, s čím novým přišli. Stáhla jsem tedy alba Jume miru učú, Aruiwa anarchy a singly Love Parade-steppers  parade a Keidžidžó rjúsei a zjistila, že to vůbec není špatné. Nejposlouchanějšími skladbami se staly Dada disco, Melancholia, Keidžidžó rjúsei a koncertní podoba Mudai, protože to je prostě psycho a velice ráda bych to pustila někomu, kdo o japonské hudbě nemá ani ponětí, a se sadistickým uspokojením sledovala reakce :D Navíc je velmi vtipné pustit si svou sbírku hudby na random a pak vedle veselých písniček od Araši a Kisumai slyšet tohle XD
  5. Když odhlédneme od japonských věcí (no konečně), tak mamka šla jednoho dne sbírat oříšky a vrátila se s ježkem. Podle nejrůznějších tabulek je moc malý na to, aby přežil zimní hibernaci, takže ho máme doma. Já vím o ježcích prd, mamka taky, takže spoléháme na nejrůznější stránky o ježcích. Všude píšou, jak mu máme dávat rýži a těstoviny a jablka - a on nic z toho nežere. Dává přednost kočičímu žrádlu, mrcha jedna vybíravá. Teď sledujeme, jestli přibírá na váze, a kdyby to vypadalo nadějně, půjde hezky zpátky do přírody.

  6. Sem tam se mi podaří dostat se do komunikativní nálady (málokdy, opravdu jen málokdy) a to mám pak chuť si s někým pokecat nebo psát. Problémem je, že planety musejí být v určitém vzájemném postavení a ještě musí být určitý počet skvrn na slunci, abych někomu sama od sebe napsala. Takže pokaždé ocením, když se mi někdo trefí do nálady a napíše zrovna v téhle fázi. Tentokrát se mi ozvali hned tři lidi - a to po roce, dvou letech a třech letech bez kontaktu. Wau, prostě wau. Všem moc děkuji, co já bych si bez Vás všech počala (i když u jedné osoby mám pocit, že toho budu dřív nebo později litovat *mává směr Polsko*). A dostala jsem pohled z Anglie! *-* Ještě jednou děkuji! :-*
  7. Příspěvek by nebyl kompletní, kdybych nezahrnula i práci, že? Takže tentokrát zapomeneme na neplacené přesčasy, to že mě tahají do práce v horečkách, když můžu stejně tak dobře pracovat doma z postele, a to, že veškerou práci házejí na mě a ještě mám vymýšlet nějaké nedůležité úkoly pro kolegu, kterému nechtějí nic svěřit. Co mě tedy na práci baví a co se mi líbí? Minimálně jedna kolegyně je strašně fajn (technicky mám akorát jednu kolegyni, ale tenhle detail pomineme). Pracoviště se po přestěhování ocitlo blíže k mému domovu, takže mi to do kanclu trvá jen asi půl hoďky oproti předcházející hodině. Pokud pomineme základní administrativní úkoly (typu kopírování, skenování, vaření kafe pro vedoucí...), tak mám velice zajímavou práci. Kolikrát v životě se mi podaří stát u zrodu VŠ, že ano? Vymýšlet anotace předmětů, sestavovat školní řády, dlouhodobé záměry - nic takového jsem nikdy nedělala a už nejspíš nikdy nebudu (musíme pominout fakt, že jsem zjistila, že potenciální vyučující požadovali za vytvoření žádosti 100 táců, a já to dělám za běžný plat a zároveň s veškerou běžnou administrativou). Teď mám mimo jiné vymyslet redakční plán pro budoucí časopis! Musíme si však přiznat, že vše se týká oborů, o kterých nevím ani zbla, ale to je detail. A telefonovat musím jen minimálně! *-* Jaká krása!

    A tímto se s vámi pro tentokrát rozloučím a budu si užívat prodlouženého víkendu - třikrát hurá za státní svátky ^^

Friday, 18 September 2015

Den, kdy jsem se podrobila

Nejhorší na pomalém vstupování do pasti je to, že než se tam dostanete, nevšimnete si, kam to vlastně směřujete. Teprve až když se za vámi zaklapnou dvířka, zjistíte, že jste se dostali někam, kam vůbec nechcete. A zpátky už to nejde.
Já jsem si velice šikovně odstřihla všechny únikové cesty a než jsem se nadála, všichni se mi ztratili v dáli a já tu zůstala zavřená. A teď za mnou sklapnou další mříže a já se ještě víc vzdálím nejen ostatním, ale především tomu, co jsem vlastně chtěla dělat. Co že to vlastně bylo, co jsem to tak moc chtěla dělat, že jsem studovala, co jsem studovala? Teď už je to asi jedno - stejně se k tomu nedostanu.

Moje druhé šúšoku kacudó skončilo ještě dřív, než vlastně začalo. Vedoucí mě uháněla minimálně třikrát týdně s dotazem, jak to bude dál, až jsem podlehla. Ještě se nedohodly podrobnosti, ale více méně jsem kývla, že zůstanu. Skvělé, můžu si hrát na poskoka o pár měsíců déle, vždyť to je přeci to, kvůli čemu jsem šest let studovala vysokou školu - abych skenovala, kopírovala a vařila kafe.
Jenže to je asi tak vše, co zvládnu. Závidím úspěšnějším spolužačkám, ale uvědomuju si, že to, co ony, bych nikdy nezvládla. Neprobojuju se ani ve frontě na autobus - jak se mám asi probojovat na trhu práce? Není, co bych dokázala a zároveň mě to bavilo. Nezbývá než nechat si zábavu na doma (= zírat na japonskou TV, číst si japonské autory a vůbec se zabývat Japonskem - btw lituju, že jsem se nemohla jet podívat na japanologickou konferenci v Brně, ale ta cesta je přeci jen drahá, a navíc to začínalo v pátek -_-) a v práci se věnovat jiným, reálnějším věcem. Nemůžu si dovolit nemít práci - kdo by platil účty? Můžu být jen ráda, že se mě někoho zželelo a že mě zaměstnal.
Uvědomuju si to, realisticky chápu, že prostě žádná jiná alternativa tu pro mě není, ale to neznamená, že mě to nemrzí - čím více úspěchů ostatních vidím, tím hůř se cítím (a nijak tomu nepomáhá ani jistý Polák, který se ozve po dvou letech a kterému jsem potupně přiznala, že se japonštině po všech těch letech studia vlastně vůbec nevěnuju...).

Mimochodem, dnešek byl obzvláště zlý, jelikož kvůli zachování legálních office na noťasu jsem musela komusi mně neznámému umožnit vzdálený přístup k mému počítači. Upřímně jsem se na to nemohla dívat a kdybych si v hlavě do zblbnutí neopakovala, až jsem v klidu a dýchám, asi by mě skolil záchvat paniky. Můj noťas je můj poklad, moje všechno a nikdo na něj nesmí ani šáhnout, natož se v něm hrabat. Je mi jasné, že jeho úmyslem nebylo mi prohrabat všechny soubory, ale stejně jsem se po skončení cítila (pro nedostatek lepších slov) violated. Jako by mě někdo napadl a nutil k nevýslovným věcem. Už dlouho jsem neměla tak strašnou chuť se napít něčeho ostřejšího. (Náhodou byste někdo nevěděl, jestli se u nás dá sehnat pivo Asahi za nějaké relativně přístupné ceny, že ne?)

V takových chvílích jsem za svůj obor ráda - nic mi tak nezvedne náladu, jako pořady Araši či Kisumai či něco jiného japonského. Co já bych si bez té japiny počala?

A každý pracovní den začínám a končím čtením v autobuse, čímž se krásně odreaguju. Tím víc, jedná-li se o japonskou knihu.
Haruki Murakami je jeden z těch spisovatelů, kteří u mně dobře začli, ale špatně skončili. Kdysi dávno na střední jsem se dostala k Norskému dřevu, které mi záhadným děním osudu padlo do noty a stalo se tak jedním z mnoha důvodů, proč jsem se nakonec rozhodla studovat japonštinu. Jenže čím víc věcí jsem od něj četla, tím horší image si u mě vytvářel, až jsem po přečtení knížky Po otřesech neměla ani chuť mu dávat další šance. Uzounká knížka Spánek se však vyplatila - i když, jak se to vezme.
Doslova na pár stránkách se rozvíjí příběh mladé ženy, která zničehonic přestane spát, čas využívá na čtení knih a pomalu si začíná uvědomovat, jak se její život po svatbě změnil. Teprve tato její nespavost jí pomyslně otevírá oči a ona se tak po dlouhé době opět cítí naživu.
Celé je to vyprávěno z perspektivy protagonistky (plusové body!) a nabízí nám tak její pěkně zachycené psychologické vykreslení (další plusové body). Je až s politováním, že konec je tak násilně neukončený (mínusové body - hodně mínusových bodů). Pointa tak vyznívá do ztracena a člověk si říká, jestli to má vůbec zapotřebí...


U Murakamiho č.2 (tedy Rjúa) to zapotřebí rozhodně nemám - po Piercingu jsem sáhla z povinnosti jakožto (bývalé?) japanoložky, ale udělala bych líp kdybych si tu ruku usekla. Postavy čotto, příběh čotto, vyvrcholení příběhu taky čotto a konec, tak ten byl úplně mega divný a vlastně nijaký. Sdělil někdo současným japonským autorům, že závěr je také ještě součástí knihy? Měl by...

Tentokrát mě nepotěšila ani filmová produkce. Šingeki no kjodžin live action je něco, na co jsem byla na jednu stranu docela zvědavá, ale čeho jsem se na druhou stranu docela bála. Přeci jen manga byla hit, anime taky, takže se dalo předpokládat, že filmová verze bude co nevidět. A víte co? Stálo to za starou belu, přesně jak jsem se obávala. Jako titáni fajn, proč ne, ale kdo proboha schválil ty unneccessary romantické scény a tu podivnou odbočku v příběhu Mikasy?? Mikasa (a Armin, na toho nezapomínat!) je moje nejoblíbenější postava a oni asdfjlk (nebudeme spoilerovat, ale prostě wtf). Každopádně už po 30 minutách jsem toho měla dost a dokoukala jsem to s největším sebezapřením a spoustou rozhořčených výkřiků směrem k monitoru. A přitom to obsazení vypadalo skvěle - Miura Haruma, Mizuhara Kiko, Hongó Kanata, Išihara Satomi (ta mi na roli Handži neseděla a jako jediná mě příjemně překvapila). Jenže kde je blbá a naprosto emocionálně chudá storyline, tam ani známá jména nepomůžou. Upřímně, v tomhle filmu byste našli víc brambor než smyslu a krom zklamání to ve mně žádný pocit nezanechalo. Možná jen lehké znechucení z množství tělesných tekutin... Věřím, že by z toho šlo vykřesat mnohem víc! Trošku emocí! (čímž nemyslím ten pokus o sexuální scény -_-) Trošku citu! Trošku lidskosti místo bezduchého vraždění!

víkendová chvilka pohody

Sunday, 30 August 2015

Šicí SOS a pár úvodních keců k tomu

(kvalita mých nadpisů je čím dál tím lepší, není-liž pravda? XD)

Kisumai vyrážejí na turné, Tama si zahrál v nejnovějším vydání Hontó ni atta kowai hanaši (ten kluk se lepší - není divu, že zanedlouho bude v kinech film s ním v hlavní roli a na podzim pak dorama), Araši vydali nový singl, za měsíc a něco vyjde nové album a pak další koncertní šňůra (ježišmarjá, kluci, zpomalte, ještě jsem neviděla dva poslední koncerty - o těch starých ani nemluvě). Jako fanynka jsem teď tak docela zaneprázdněná (protože "busy" nebo "bizy" jsou hrozná slova a já je prostě používat nebudu) a tiše si tu fangirlim v koutku (protože jsem od přírody sociálně nepoužitelná a nedej bože, abych se připojila k nějaké skupině fanoušků a fangirlila s někým - ne že by to v případě Araši vůbec šlo - eseje o tom, proč zrovna Araši jim psát fakt nehodlám).

Občas si tak představuju, jaké by to bylo, kdybych měla nějakou kamarádku, s kterou bychom si společně pronajaly byt a čas od času otevřely flašku alkoholu nebo se ve tři ráno rozhodly, že je ideální čas dát si zmrzlinu a juknout na Doktora nebo něco podobně divného. A pak si vzpomenu, že za prvé si se svým platem těžko pronajmu byt, že se vlastně bojím bydlet s někým známým, protože ponorka, že bych stejně většinu času byla zalezlá ve svém pokoji, protože mám prostě ráda samotu a soukromí, a že ve tři ráno už mám hlubokou půlnoc, protože jsem stará a ráno vstávám do práce. Pokud nám barák nespadne na hlavu a pokud budu mít na nájem, tak tu budu bydlet nejspíš i za dvacet let a mou jedinou spolubydlící bude tak maximálně nějaký kaktus, který přežije mou "péči" (během týdne jsem odrovnala pažitku - jsem skvělá -_-).

Pomalu se mi blíží druhé šúšoku kacudó, takže tak přemýšlím, co že bych to vlastně chtěla dělat - někdy si říkám, že práce v knihkupectví by byla fajn (a pak si vzpomenu, že se v knihách zas až tak nevyznám), nebo někde na recepci (lidi a telefony - špatná kombinace) nebo něco s japonštinou (ha ha, tak to určitě) nebo něco psát a dělat korektury (ha ha, tak tenhle byl dobrej -_-). A vždycky skončím tam, kde jsem začla - že jsem měla studovat účetnictví. Člověk si vždycky říká, kolik má možností a co všechno by mohl dělat - a nakonec zjišťuje, že vlastně moc na výběr nemá a že jakmile se vydá jednou cestou, všechny ostatní se mu uzavřou a málokdy se objeví příležitost je opět otevřít a vstoupit na ně.

Ale nechme depresivních témat - tenhle víkend už jsem měla alkoholu dost.

Vlastně bych se ráda zeptala, jestli se mezi vámi nenachází někdo, kdo má víc zkušeností se šitím než já. Mám totiž problém, který nevím, jak vyřešit. Ráda bych si ušila další šaty, tentokrát by spodek tvořila kolová sukně a vršek by byl s tzv. výstřihem do srdíčka a širšími ramínky. Něco takovéhleho:

Ovšem nemám na to žádný střih, takže si ho budu muset nakreslit sama. Hledala jsem tedy, jak se to má utvořit a našla jsem tři možnosti:
Tolik vyplivla burdastyle.com

Víc se mi líbí ten první, ale zase je to takové rozkouskované. K tomu třetím by šly přišít ramínka a docílilo by se toho samého, ale zase - dost rozkouskované. Moje otázka tedy zní, jestli jde ten předek nějakým způsobem udělat z jednoho, max. ze dvou dílů, a pokud ano, jak? Jak docílím, abych měla opravdu takové ostré linie a hezké V a ne takové obliny jako na druhém modelu? A jak ten výstřih začistím, protože něco mi říká, že v těch ostrých úhlech budu jen těžko obracet podsádku. Šikmý proužek? Netuším a internet mi v tomto případě moc nepomohl, takže se obracím na vás, milé čtenářky či milí čtenáři. Já jsem levá a v životě jsem se nezúčastnila žádného kurzu šití, moje mamka šicí stroj viděla jen z dálky a v mých chytrých knihách mi to autoři zatajili...a tím můj výčet možných zdrojů osvícení skončil. Pokud jste informovanější a povolanější, poraďte mi prosím. Odměnou vám bohužel bude jen moje neskonalá vděčnost (a pocit, že jste chytřejší a lepší než tahle blbka) :)

Mimochodem, kdyby někdo měl tip na nějakou nenáročnou a levnou rostlinu, co zůstane zelená déle než týden, sem s tím. Máme doma dvě a půl kytky a mně už to leze krkem. Mám pocit, že už jsem se jednou v dávné minulosti ptala, ale samozřejmě jsem to zase zapomněla a hledat se mi to nechce.

Předem všem děkuji za případnou pomoc a přeji hezký vstup do nového školního roku (míň omladiny poflakující se v ulicích - ou jé) :D

Saturday, 22 August 2015

Srpnový mix

Člověk by rád psal o něčem zajímavém, ale protože většinu týdne tvoří práce, tak není moc o čem - můžu si leda tak postěžovat, že už je večer docela chladno, takže si na noc musím brát teplé ponožky :D.
I dnes si tedy postěžuju na práci, ale tentokrát se pokusím to nechat na konec a věnovat se nejdřív jiným věcem.

Začněme třeba jídlem. Jakožto chudý šakaidžin si musím obědy vařit den předem doma a v práci si je (když mám štěstí, chuť a dostatečně nízkou teplotu okolí) ohřívat. Jsem jediná, kdo to tak od nás dělá - ostatní si buďto žijí na vysoké noze a chodí do blízkých restaurací, nebo si jdou koupit nějakou bagetu či instantní nudle. Moje hladové období skončilo spolu s vejškou a teď už nejsem ochotná přežívat o rohlíku s máslem. Odpusť mi, můj drahý Sóseki, nepůjdu v tvých šlépějích a nepřivodím si žaludeční vředy. Takže si vařím. Jsem úžasná kuchařka - tuhle jsem zkoušela hajaši raisu a vznikla z toho rajská XD Na druhou stranu - už zvládnu rajskou (pokud to nebylo začátečnické štěstí) :D. Nechtějte po mně mábó dófu - to byl přímo epic fail X_x A naučte mě někdo dýňový salát - a když už jsme u toho, sežeňte mi někdo dýni... Upřímně řečeno - nemít rýžovar, už jsem dávno umřela hlady. Jsem docela ráda, že jsem nečekala na první výplatu a koupila si ho, když jsem měla šanci. Chudák se v podstatě nezastaví a furt vesele bafá, zatímco já vymýšlím, co k té rýži. Moje běžné výtvory bych vám přiblížila tím, že v práci měli dlouho pocit, že jsem vegetarián, takže tak.

Krom vaření se ve volných chvílích stále ještě pokouším šít - momentálně dodělávám třetí šaty.
Tentokrát jsem splácala dohromady tři střihy a vytvořila z nich nový originál. Sukně je stejná jako ta první - z osmi dílů s velkými důmyslně udělanými kapsami; vršek je jednoduchý, ze tří dílů, s kulatým výstřihem a s poměrně úzkými ramínky plus jsem k tomu našila tzv. "motýlí" rukávy, což jsou vlastně dost volné rukávy přišité jen z vrchní strany, zatímco spodní strana je volná. Sice mi ještě zbývá pár úprav, ale už teď můžu prohlásit, že to zatím byly moje nejrychleji udělané šaty ever. Skrytý zip stále ještě nedostává svému jménu, takže budu muset trochu víc ganbarovat, ale s výstřihem jsem spokojená. Už aby bylo zase hezky a já si je mohla vzít <3

Ráda bych napsala, že se věnuju překladu, ale ono 10 hodin zírat do kompu na texty a pak přijít domů a zase zírat na texty je i na mě trochu moc. Nepomohl tomu ani mejl z Nového Orientu, že mi tu první kapitolu asi fakt otisknou. Škoda, překládání mě baví, ale to psaní a korektury taky a oboje zmíněné teď vlastně dělám, tak aspoň tak. Zbylou energii raději věnuji čtení, to je přeci jen jednodušší duševní činnost.
Momentálně se moje matka veze na vlně honby za pokladem - chodí probírat kartonovou krabici, která si sedí před naší místní knihovnou a kam lidé odkládají nepotřebné čtivo. Přitáhla domů už takových knih, že je nemáme kam dávat. Najdou se mezi nimi jména jako Salinger, Melville či Conan Doyle, ale i úplně neznámí autoři. Ještě chvíli a už se mezi všemi těmi knihami ani nenajdem. Na druhou stranu jsem ovšem ráda, že mamka zase začala číst - a jde jí to mnohem rychleji než mně.

Já osobně jsem rozečetla sérii The Manzai od Acuko Asano. Protagonista Ajumu nastoupí na novou nižší střední, kde se setkává s nejrůznějšími spolužáky, mezi nimiž vyvstává hlavně Takaši Akimoto, vysoký a svalnatý fotbalista. Ten takhle jednou zatáhne Ajumua na střechu a bez obalu mu oznámí, že "to" s ním chce dělat. To "to" se po krátkém (ale zábavném) nedorozumění ukáže jako zábavné scénky, tzv. "manzai" a z nějakého nevysvětlitelného důvodu se Akimoto chce spřáhnout právě s Ajumem.
Převážně jde o komedii, ale sem tam se tam přimíchá nějaká ta dramatická scéna, zmínky o šikaně a hledání sebe sama, a dokonce už padlo i pár kapek krve (dobře, trošku víc než pár kapek). Momentálně jsem u třetího dílu a čte se to skoro samo. Není to sice ani zdaleka tak dobré jako No. 6 (ti dva spolu nejspíš zase neskončí, zatraceně!), ale na odpočinkovou četbu pro mládež to stačí.

Krom toho jsem přelouskala i Real World od Kirino Nacuo, kde se čtyři středoškolačky připletou do cesty mladíkovi, který zavraždil svou matku a je na útěku před policií. Nejdřív jim přijde zajímavé či snad dokonce zábavné být v kontaktu s někým, kdo někoho odkrouhl, ale postupně se do toho zaplétají víc a víc, až nakonec zjišťují, že není úniku (a celé to jde hezky rychle do kelu).
Tuhle spisovatelku sleduji už od OUT, které jsem kdysi dávno objevila v anglině v knihkupectví a které mě nadchlo. Od té doby se ovšem už neblýskla a já její knihy čtu spíš ze setrvačnosti (a proto, že jsem jich hromadu nakoupila a teď je mi líto to nečíst). Grotesque (česky Zrůda) stála celkem za starou belu a ani Real World mě nedokázal vtáhnout do děje, přestože obsahuje takové množství ženských postav, které je normálně celkem neobvyklé. Stejně jako u Zrůdy to prostě čtete, přičemž si chtě nechtě udržujete odstup od postav, se kterými nedokážete soucítit, i od příběhu samotného. Více méně je vám to všechno tak nějak jedno - což je škoda. Námět to byl dobrý, ale provedení takové nemastné neslané.

Mnohem víc jsem ocenila Uncommon Reader od Alana Bennetta. Začátek tohohle díla jsme kdysi překládali na semináři na anglistice a už tehdy se mi to zalíbilo, ale celou knihu jsem objevila teprve teď. Jde o útlou knížečku, která rozebírá, co by se stalo, kdyby si britská královna oblíbila četbu knih. Příběh je vtipný, rychle a jednoduše se čte a končí velice svérázně - můžu jen doporučit :)

Tak a teď k těm ne tak zábavným věcem - zajímalo by mě, kdy jsem tak zestárla, že hlavním tématem mých hovorů je práce, případně kdo má (už druhé) dítě, a na nic jiného se víceméně nechytám. Tuhle jsem chtěla být společenská, ale nějak to nešlo - nebylo co říct. Pak jsem chtěla být zase společenská, ale ani tentokrát jsem se vlastně nijak zvlášť nerozpovídala - a když, tak jsem se nevzdálila od tématu práce. Kdy se ze mě stal takhle nudný patron? Nebo jsem taková byla vždycky, jen jsem si to neuvědomovala? Závidím holkám, co jdou takhle někam posedět a vesele se baví - jak to dělají? Ale víte co - pořád jsem na tom ještě dobře, taky bych mohla poslouchat řeči o přítelích a drahých a podobné věci. Naštěstí si většinou umím vybrat ty pravé lidi, kteří tohle neřeší (a pokud někdo náhodou jo, tak je to děsně awkward).
Prosím, vyvarujte se tohoto tématu (a jestliže to není nezbytně nutné, netahejte svou drahou polovičku s sebou), děkuji.

Když už jsem nakousla to zaměstnání - stále mám práce nad hlavu a neustále přibývá stejně jako oblasti, za které jsem zodpovědná. Momentálně jsem nucena převzít zodpovědnost i za mého spolupracovníka, se kterým jsme nastoupili ve stejnou dobu; říkejme mu třeba B jako "Bože, to je lenoch líná". B si chodí na desátou, když pracujeme od půl deváté, má rád točení se na židli, chatování s přáteli na fejsu a sledování videí na youtube, ale nedej bože, když po něm chcete nějakou práci. A té já po něm chci bohužel víc a víc, protože to sama prostě nezvládám. Jakmile mi někdo řekne: "Zadejte to B," v duchu si to rovnou překládám jako: "Udělejte." Za prvé není v práci, takže mu to nemůžete zadat, za druhé mu nevytvořili vlastní emailovou adresu (protože šetříme), takže mu to nemůžete napsat, a za třetí není na skypu nebo mě ignoruje, takže mu to nemůžete dát vědět (a nakonec zjistíte, že má vyšší plat než vy). Velmi motivující, jen co je pravda -_-

Stále tedy sbírám přesčasy, jak kdyby to byli pokémoni - gotta catch 'em all, že ano. Někdo by měl ovšem rozrůstajícímu se vedení vysvětlit, že udělat tolik věcí, kolik mi jich zadávají, prostě není v lidských silách. A když už budete u toho, tak jim prosím vysvětlete, že je fajn, že už máme čtyři vedoucí na dva (jeden a půl?) zaměstnance (a jednoho brigádníka), ale bylo by lepší, kdyby byl někdo, kdo by tu práci taky dělal a ne jen zadával.

Nechápejte to tak, že bych si stěžovala na obsah práce - když vynechám občasné falšování čehokoliv, tak v podstatě pořád jen píšu, hledám zdroje a dělám korektury a to mě strašně baví, ale když vám dají 100 stránek na korekturu a dalších 160 na formátování + u toho máte stíhat starat se o zasedačku, kopírovat, kontrolovat emaily, stránky a postovat inzeráty, tak máte akorát tak chuť otevřít to okno, co máte za sebou, a prohodit jím buďto sebe, nebo počítač, to je vcelku fuk (ale preferuji sebe, Tama si to nezaslouží). A nejlepší je, když vám vedoucí na konec mejlu napíše: "Tak šup." To se pak nesmí divit, že jsem pak celý den nabroušená a na otázku, jestli už to mám, odpovídám úsečně (ještě může být ráda, že jsem jí neposlala tam, kam slunce nesvítí).

Už pomalu začnu hledat něco dalšího, protože tady mi končí smlouva a nějak nemám chuť si ji prodlužovat (a vedení určitě nemá chuť mě platit ze svého). Za měsíc končí moje spolutrpitelka ze spřátelené firmy (kde je mimochodem jediným zaměstnancem) a pak už budu jen ve společnosti B a našeho milého brigádníka "Je-mi-asi-padesát-ale-chci-si-s-tebou-tykat,"(ne, vážně, tuhle mi nabídl tykání a ještě si za tím stál s tím, že nechápe, proč si lidi vykají, takže jsem ho s díky odmítla, což byla velmi awkward chvilka). Ráda bych se posunula někam dál - nevím kam a co bych vlastně chtěla dělat, ale bylo by fajn, kdybych si u toho mohla zase jednou procvičit angličtinu (nebo japinu! *-*). Nedá se vyloženě říct, že bych japinu postrádala, protože na japonskou televizi koukám prakticky denně (ranní zprávy na Fuji TV a jejich fascinující horoskopy ftw), čtu knihy a tak, ale přesto mi chybí. Naprosto jsem přišla o schopnost psát znaky ručně - leda tak na počítači (o mluvení pomlčme - tuhle schopnost jsem ani nikdy neměla). A pokud se mi poslední dobou zdají sny o tom, jak jsem v Japonsku, nazývám je nočními můrami, protože je mi po nich akorát smutno, když si uvědomím, že tahle část mého života se už nevrátí. Se svým měsíčním platem bych si nemohla dovolit ani letenku... Ne, tohle téma rozpitvávat nebudem, jinak z toho zas budu nešťastná...

Mimochodem, naše firma/y se budou stěhovat - sbohem Nový Smíchove *utírá slzu*. Budeme mít vlastní kancelář! (prý...) Nábytek měl sehnat B, takže předpokládám, že si budeme hrát na Japonce a sedět na zemi. Čert vem židle, ale jestli tam nebude konvice, tak budu stávkovat - bez kafe nepracuju!

Saturday, 1 August 2015

Červencové prázdniny... じゃないすよね。仕事、仕事!

V práci máme zas napilno, všechno musí být hotovo co nejdřív a nic se nestíhá. S koncem měsíce nám navíc odešli hned tři zaměstnanci (z těch zhruba šesti a půl co naše dvě spřátelené firmy mají), takže paráda. Ti tři navíc byli ti klíčoví, na které jsem informačně spoléhala, takže když teď něco nebudu vědět, tak holt smůla.
Kdyby vás zajímalo, co poslední dobou dělám, tak to řekněme tak, že kdybyste chtěli vědět, co je potřeba k vytvoření soukromé školy, nebojte se zeptat - už mám zkušenosti s vytvářením řádů, pokynů rektora, záměru školy a dalších písemností. Teď momentálně dělám na anotacích předmětů, což je taky sranda, když o oborech nevím ani ň. Znovu chci poděkovat vysoké škole, že mě naučila psaní blábolu na libovolné téma.
Zároveň jsem si uvědomila, že nejspíš není potřeba dělat přesčas nebo dokonce v noci - stejně mi to nikdo nezaplatí a dřív z práce mě taky nepustí. Takže když mi kolega nabídl, že mě z horoucích pekel, kam momentálně jezdím pracovat, odveze autem někam k metru, brala jsem to. Jinak tam totiž vždycky zůstávám až tak do sedmi, jelikož mi za prvé jezdí jen jeden autobus za hodinu a za druhé nerada nechávám práci rozdělanou. Ale proč bych se furt snažila, když ostatní na to kašlou a nic z toho nemám krom práce navíc, protože jsem se zapsala jako ta svědomitá a spolehlivá. Už takhle mám volného času málo, tak proč se o něj ještě připravovat.

Abych furt neseděla v práci nebo doma, rozhodla jsem se po dlouhé době vylézt ven. Znovu jsem ovšem přecenila své sociální schopnosti a proseděla většinu večera bez jediného slova, protože k probíraným tématům jsem jaksi neměla co dodat. Naštěstí už se tím zas tolik nestresuju - zaspím to a jako by se nestalo. Otázkou zůstává, jestli to ostatní berou jako běžnou věc a neřeší to. Kdo ví... občas se někdo dlouho neozve a to si pak říkám, že to přeci jen byla poslední kapka...
No a týden nato jsem byla v čajovně, jen ve dvou, a naprostá pohoda.

Po velice dlouhé době jsem se dohrabala ke sledování anime. Může za to třetí řada Džundžó Romantiky (zastánci anglické transkripce trpte! XD) a druhá řada Durarara. Zatímco první zmíněné je úžasně přeslazené a já se o poledních pauzách rozplývám, druhé je takové ještě víc čotto než první řada, na kterou nedám dopustit. No uvidíme, kam to dotáhnou...
Taky jsem se vrátila ke čtení nějakých těch yaoi mang, když už jsem je objevila. A taktéž jsem zjistila, že nějaký nadšenec přeložil komplet celé No. 6! Můj hrdina! *-* Já teda celou sérii četla v originále, ale tu navazující knihu nemám, takže mi to udělalo neskutečnou radost.
A kdo za tenhle návrat ke kořenům může? Ti pitomci, co mi soustavně mažou druhou řadu Dollhouse a já jsem líná ji furt hledat. A taky to, že tahle sezóna jdramat stojí za starou belu.

Umřela mi mptroska, takže mám novou a sarkasticky jí nazývám Kazehaja, protože při zapnutí nabíhá rychlostí mrtvýho šneka v koloně. Ale hraje dobře a má dispej - víc ke štěstí nepotřebuju. Na mptrosku teda ještě mám, ale pomalinku nám odchází sporák a to už je horší, na to už budu muset při svém platu trochu šetřit.

Místo vaření se tak teď věnuju spíš šití - a tradá, mám druhé šaty. Opět mi tvorba trvala celou věčnost a horní a spodní část jsem sešívala třikrát, než jsem s tím byla spokojená. Ale naučila jsem se tu vytvořit a přišít podsádku výstřihu a skrytý zip. Kapsu to teda tentokrát nemá, avšak v případě nouze se dá schovat do jednoho ze záhybů.

Teď si musím ušít kapsy k saku (protože tam mám akorát falešné a leze mi to krkem) a pak snad začnu nějaké další šaty, když už máme takhle teplé léto. Látku mám, střihy taky, teď už jen najít čas...

Thursday, 9 July 2015

Týdenní time-out

Kvůli neaktivitě ve firmě jsme téměř všichni dostali nařízenou týdenní dovolenou (samozřejmě se to ve čtvrtek neobešlo bez dotazu, jestli tu dovolenou opravdu potřebuju, že je práce, která se musí udělat -_-). To je snad to jediné, co mě minulý týden drželo při smyslech, protože se všichni najednou rozhodli, že všechno musí být hotovo stylem "včera bylo pozdě". Zároveň se mi ovšem sešly návštěvy doktorů, takže to znamenalo, že aby se všechno stihlo, musela jsem pracovat i po nocích. Pátek pak byl vrchol - v práci jsem strávila 11 hodin a končila zhruba ve čtvrt na devět večer.

Ještě než se dostanu k hlavnímu tématu, dovolte mi si postěžovat, že si v práci připadám skoro jak ve vězení. Nejen že nás vedoucí kontroluje telefonem a po skypu, že vyplňujeme týdenní plán, čím se budeme zabývat (a pak stejně děláme něco jiného, protože to někdo udělat musí), ale momentálně máme i spešl aplikaci (takové lepší píchačky), kde musíme zaznamenávat začátek a konec všech aktivit. Děsně fajn věcička, když děláte víc činností najednou (což samozřejmě zaznamenat nejde), kde mi pravidelně vychází, že jsem odpracovala jen zhruba polovinu pracovní doby, přestože jsem se od rána do večera nezastavila -_-;;

Mimochodem se po mně chtějí věci, které jsou jak neetické, tak nejspíš i protizákonné, a mým největším strachem momentálně je, že stejně jako jsem si zvykla na tuhle ne úplně morální práci, tak si zvyknu i na takovéto neetické jednání a budu ho nakonec považovat za zcela normální a přijatelné. Prosím, nenechte mě dojít tak daleko. Nenechte mě stát se někým, kým být nechci.

A teď zpět k tématu: normální člověk by sebou po takovém týdnu prásknul do postele a víkend prospal. Já ne - já vstávala v 5 ráno, abych si dobalila věci, protože jsem o dvě hodiny později odjížděla na svou první dovolenou. První zastávkou se staly Pardubice, kde bydlí moje spolužačka z japiny Monča. Pracovitější, cílevědomitější a akademičtější osobu byste asi hned tak nenašli - na bakaláři měla k japině bohemistiku, což je jedna z nejvražednějších kombinací vůbec, a přesto od státnic odcházela s červeným diplomem, podílela se na projektu české transkripce japonštiny (od které já zbaběle utekla) a její lingvistické znalosti jí můžeme všichni jen závidět. Bohužel ji však potkalo neštěstí v podobě spisovatelského bloku při psaní diplomky, to přerostlo v depresi, nervovému zhroucení a momentálně je na antidepresivech, nekomunikuje s okolím a všichni známí se o ni bojí. Někdy na podzim jsem jí psala mejl, ale ani na ten neodpověděla, tak jsem se docela bála, že ani tentokrát se mi ji nepodaří kontaktovat. Mejl ani tentokrát nezafungoval, tak jsem zkusila smsku a byla jsem připravená zkusit ji kontaktovat ji i přes jejího přítele (to jsem nakonec naštěstí nemusela). Domluvily jsme se a v sobotu okolo 9 se i sešly. Oproti očekávání však vypadala dobře, pořád je stejně ukecaná (myšleno jako kompliment), pořád má spoustu plánů. Upřímně jí to závidím - obzvlášť to, že vyučuje japinu. Člověk by nepoznal, že je něco špatně. Jen ta komunikace s okolím, čtení mejlů a ta zatracená diplomka. Jsem strašně ráda, že jsem ji někam vytáhla a že jsme zase po dlouhé době mohly pokecat. Snad se mi ji časem povede i přesvědčit, aby se znovu podívala na svou diplomku a dokončila to studium, když už jí chybí jen takový malý kousek.

O dvě hoďky později už jsem frčela dál, takže z Pardubic toho moc nemám. Mým novým cílem bylo Brno, kde jsem se vnutila k další bývalé spolužačce - Triq (taky vždycky řešíte, jak pojmenovat někoho, o kom píšete - jestli jménem nebo přezdívkou, kterou používá na netu?). Ta mě ze všeho nejdřív vzala na suši (které bylo fakticky moc dobré!) a pak k sobě domů, kde jsem konečně poznala její tři kočky, o kterých pravidelně básní (nebo si na ně stěžuje - jedno z toho) XD
Brno
Strašně se mi u ní líbilo - na to, že jde o starý barák, to má moc pěkně zařízené a já doufám, že jednou se mi něco podobného podaří vytvořit i u nás doma (těžko - nejsou ani finance, ani čas a vlastně ani chuť). Jo a chtěla bych kočku. A kytky. A někoho, s kým bych mohla hrát společenské hry.
Ale zpátky k Brnu - ačkoliv už jsem párkrát v našem druhém největším městě byla, nikdy jsem ještě nezašla na Špilberk. To jsme tedy napravily a pak trochu prošly i centrum města, než jsme zapadly do španělské vinárny Don Pintxos, kde mají nejen velmi dobré víno, ale i šunku. Ňam!
Překvapilo mě, kolik toho Triq o Brně ví a jaká je skvělá průvodkyně - já o Praze nevím ani ťuk a nikdy nevím, kam s kým zajít, protože tu prostě nic neznám.
Druhý den jsme to s akčností nepřeháněli a radši si všichni zahráli pár společenských her, než jsem se zase odporoučela na vlak.
Tentokrát jsem mířila do Olmu, kde jsem byla dohodnutá s Hankou. S tou jsme vyrazily na kafe, než se sbalila a na den zmizela domů, přičemž mi zanechala klíče a já měla celý byt jen pro sebe. Konečně jsem měla šanci se vyspat - a já si místo toho radši četla mangu (Kimi ni todoke).
Druhý den mě čekalo setkání se spolubydlícími, s kterými jsme vyrazily do bývalé Betánie na oběd. Následovala prohlídka zrekonstruované katedry - málem jsem ji nepoznala! Pracovny za sedmero skladišti jsou sice pořád za sedmero skladišti, ale aspoň vypadají jako pracovny a ne podkroví opuštěného domu. Jen ta podlaha šíleně skřípe, takže i když jsme se snažily být velice tiše (jelikož W-sensei byl zrovna nablízku), nešlo to. Pravda - mnohem víc nás prozradilo náhlé vyzvánění mobilu Regí, ale i tak.
Měla jsem štěstí a narazila na N-sensei, s kterou jsme trochu pokecaly, ale zrovna neměla moc náladu, tak jsme hovor točily spíš okolo jdramat a tak. Bohužel M-sensei měla zrovna dovolenou, tak snad příště.

Olm z vyhlídkové věže
Regí, společenský to tvor, přitáhla do Olmu jakousi Japonku, kterou sehnala kdesi v hlubinách internetu. Po dlouhé době jsem tak trošinku oprášila Japonštinu a s politováním zjistila, že jsem na tom opravdu tak špatně, jak jsem si myslela. Nantonaku jsem se domluvila, ale nezbývalo mi než se za sebe stydět. A času na litování, že jsem se víc neučila, jsem měla opravdu dost - prohlížely jsme knihovnu, zašly jsme do kavárny, prošly centrum, vylezly na vyhlídku kostela, prošmejdily všechny kostely v okolí a zašly i do parku. Večer jsem pak přibrala Hanku, která se zase vrátila z domova, a vyrazily jsme do Svatováclavského pivovaru na večeři (konečně alkohol!).
Zážitků za jeden den tedy opravdu dost, ale highlight dne bylo bezkonkurenčně setkání s W-senseiem. Vlastně to byl první člověk, kterého jsem ten den potkala, a to úplnou náhodou, když jsem jen tak na blint procházela městem. To si takhle jdu a najednou ho před sebou vidím. Velmi nenápadně jsem ho sledovala skrz přerostlou ofinu (a napůl se modlila, ať jde dál), když se rozhlédl, ušel ještě pár kroků a pak se překvapeně ohlédl ještě jednou. Nedalo se nic dělat, musela jsem přiznat barvu a vydat se k němu. A samozřejmě že na mě spustil japonsky, jak jinak. A já, která jsem skoro rok nepoužila japonštinu, jsem se horko těžko pokoušela vzpomenout si aspoň na nejzákladnější slovíčka - a mrvila to, jak jinak ¬_¬ Být nějaká zeď blíž, šla bych si o ni omlátit hlavu. Ale na druhou stranu mě tohle setkání strašně potěšilo a zlepšilo mi celý den.
Ještě druhý den jsme se s Hankou přifařily k Regí a Japonce a vyrazily na Svatý Kopeček a pak taky do čajovny Kratochvíle, než jsme se nakonec všechny rozprchly různými směry.

Málokdy mě mrzí, že nemůžu využívat japonštinu, víc, než mě mrzelo během tohohle výletu. Nejen že jsem se vrátila do města plného vzpomínek z mého pětiletého studia, ale právě zde jsem opět měla možnost plácnout sem tam něco japonsky a cítit se zase jako mezi svými. A napůl mě to potěšilo, ale napůl mě to i rozesmutnělo, protože si člověk vždycky uvědomí, co už nemá a kam už se nemůže vrátit. Zvlášť když vím, kam se z téhle dovolené vracím, do jakého života a do jaké práce. Už teď - zhruba po týdnu - se mi to celé zdá jako sen, když si to teď vybavuju. Opravdu se to vlastně stalo? Opravdu jsem tam byla? Nemůžu tomu uvěřit - zvlášť když teď mám zase práce až nad hlavu a málem se mi z toho chce brečet.

Opravdu tam ještě pojedu, když vím, že tam pro mě už není místo? Nebylo by lepší nechat Olomouc Olomoucí a nevracet se, abych si zachovala jen ty hezké vzpomínky a neničila je?



PS.: A než na to zapomenu: obrovský dík všem, kdo se na tomhle nezapomenutelném týdnu podíleli!! ^^

Thursday, 11 June 2015

Jak si Kavi šaty ušila

Jako studentka jsem si hledání práce představovala velice akčně - samé psaní životopisů, motivačních dopisů, pohovory... Netrvalo však dlouho a zjistila jsem, že ve skutečnosti je to děsná nuda. Vytvoříte si jeden životopis (protože do něj krom vzdělání prostě není co dát) jeden průvodní dopis, který pak lehce obměňujete, rozesíláte na všechny strany a čekáte, kdy se někdo uráčí ozvat. Většinou na vás kašlou. Takže máte spoustu volného času na přemýšlení o tom, jak jste úplně k ničemu a nikdo vás nepotřebuje.

Já jsem někdy v průběhu měla plné zuby seriálů a knih a všeho a tak jsem nadhodila, že by bylo fajn naučit se šít na stroji. I dostala jsem před Vánocemi šicí stroj se slovy: "Uč se." Tak jsem se začla učit. Nejdřív zjistit, co že je to vrchní a spodní nit, jak se navíjí a jak to vůbec celé funguje, pak šílená dřina snažit se šít rovně a nakonec přišít k sobě dvě věci, aby držely a nepáraly se. Začínala jsem polštářema, pokračovala kuchyňskými zástěrami a pak jsem si jednoho krásného dne řekla, že bych si teda mohla ušít i něco na sebe - šaty! Mezitím jsem tedy ještě stihla přijít k práci, takže mi rapidně ubyl čas, ale nápad už tu byl a chuť taky.

Na internetu jsem si našla, kde prodávají látky (Látky Mráz! - takový výběr! *-* a ty vzory! <3) a vyrazila nakupovat. Tak nějak jsem neměla moc představu, kolik je takové látky potřeba, tak jsem si nechala poradit prodávající a odnášela si pár krásných látek, aniž bych pořádně měla představu, co že to z nich vlastně ušiju. Ale mamka mi vtloukala do hlavy, že je lepší mít látku koupenou a až pak se rozmýšlet, než přemítat a pak zjišťovat, že látka už není.

šablony
Šicí stroj bych měla, látku bych měla, ale stále ještě mi chyběl střih. Tak jsem zapátrala na internetu, protože tam je snad všechno. A našla. Na blogu jedné dívčiny jsem objevila střih na šaty á la 50. léta. Střih se mi zalíbil, tak jsem si ho stáhla. Když jsem si ho pak šla vytisknout, chudák holka od obsluhy na mě koukala jak na idiota, co že si to tisknu. Jen pro představu - bylo toho 52 stránek čar a teček. Pak jsem si šla ty čáry vybarvovat, což navodilo atmosféru předškolních dětí s omalovánkami. Pak jsem si zase skládala z vytištěných stránek puzzle a slepovala je dohromady. A pak jsem si zase stříhala... No prostě odpočinkový víkend :D

moje pracovní prostředí
Nakonec jsem tedy tu šablonu získala, ale abych to neměla tak jednoduché, bylo potřeba ji upravit. Takže jsem propočítávala, kreslila, přepočítávala, znovu kreslila, rozčilovala se a překreslovala. Nakonec mi nezbylo než si vrchní i spodní díl sešít cvičně, abych viděla, jak to bude vypadat. A začalo kolečko zkoušení a upravování a dalšího zkoušení a dalšího upravování. Teprve když jsem se ujistila, že z těch kousků jde opravdu složit něco nositelného, tak jsem to překreslila na samotnou látku. 

Sešít sukni byla celkem sranda - až na dvě věci. Ta první byla kapsa. Jednu jsem zvládla docela obstojně, ale druhá se mi nějak posunula, až vykukoval vnitřek, tak jsem to musela přešít. Na podruhé se už ale povedlo. Druhým problémem pak bylo, že jsem omylem rozstřihla jiný díl, než jsem měla. Takže vypárat, připravit si nový díl a znovu sešít k sobě. Oproti vršku to ale byla procházka růžovým sadem.

Vršek byl prostě horor. Díly mi nešly k sobě, netrefovala jsem mít švy v rovině a buď to někde odstávalo, nebo mi to zase bylo příliš těsné. No hrůza. Když už jsem si říkala, že vršek už budu mít hotov, tak jsem zjistila, že mi vzadu nevychází látka tak, abych k ní ještě mohla přišít zip. Takže zase vypárat a přišít nový díl. Pak mi zase odstávaly ramena, takže opět vypárat a sešít znova. O problémech s přišíváním podšívky ani nemluvě. A někdo mě naučte slepý steh - ten můj je křivej a vidí snad líp než já :D

Abych to zkrátila - zabralo mi to něco přes měsíc, několikrát jsem málem ztratila nervy a ten vršek už nikdy dělat nebudu!
Ale je to - i zip jsem přišila, délku jsem upravila a mám šaty. Do dokonalosti mají sakra daleko, ale drží pohromadě a já je prostě miluju! <3

světle žlutá podšívka
povšimněte si kapsy

Friday, 29 May 2015

いらない必要のない人はいない

Uběhl měsíc, ale nic moc se nezměnilo.

Stále pracuju tam, kde pracuju. Stále si připadám naprosto mimo, většinu času nevím, co mám vlastně dělat, takže se tvářím, jako že něco dělám, a přitom čtu fanfikce/překládám Sósekiho/cosi sleduju. Občas sepíšu nějaký ten blábol, aby se neřeklo. Někdo v podniku utrousil, že mi jde psaní, takže cokoliv se má napsat, hodí mně. Já sice o tématu většinou nevím ani prd, ale díky vynikající šestileté přípravě na VŠ jsem schopná splácat blábol na libovolné téma (bonusové body za výrazy "kterýž", "pakliže", "jakožto" apod.). Nejlepší bylo, když mi tuhle napsali email, že mám něco napsat pro nějakou kampaň, ale já naprosto netušila, co a o čem to mám vlastně psát. Nevím to dodnes, ale píšu, píšu.

Přišla nám kontrola z pracáku pozeptat se, jak se nám daří. Instrukce zněly jasně: usmívat se. Tak jsem se usmívala a s tím samým úsměvem jí vyprávěla, co že to vlastně ve skutečnosti dělám. Paní pracovnice se rozhodně neusmívala. Spíš se tvářila hodně zaskočeně. Těžko říct, jestli z toho bude průser - to se teprv uvidí.

Co se týče průserů, tak jsem si svůj první větší už odbyla. V pátek těsně před koncem pracovní doby mi bylo nakázáno otestovat testovací aplikaci. Já, která jsem to v životě neviděla. Ok, proč ne. Tak jsem testovala, zatímco zbytek osazenstva šel vesele domů, a krom dvou téměř identických otázek jsem na nic nepřišla, jelikož jsem netušila, co že to vlastně testuju. No a v pondělí byl ostrý test a ukázalo se, že aplikace nefunguje. Takže průser. Teprve po pár dnech mi někdo byl schopen vysvětlit, jak a co že se to vlastně testuje. Tak dík -_-;

Dostala jsem první výplatu (ale výplatní pásku jsem si musela doslova vydupat - kolegyně tu svou prý ještě nikdy neviděly), kterou jsem využila tím nejlepším způsobem, který znám - šla jsem si koupit knížky :) Jelikož jsem se v poslední době dala na šití, přičemž jsem v téhle oblasti naprostý amatér, tak jsem si řekla, že by bylo fajn mít doma nějakou publikaci, v níž bych mohla hledat rady. Internet se sice fajn, ale přeci jen je občas lepší sáhnout po tištěném materiálu. Pořídila jsem dvě knížky, díky kterým snad i cosi ušiju tak, aby to drželo pohromadě. (Tedy ne že by ty šaty, co teď šiju, nedržely pohromadě, ale tak mohlo to být lepší. Už se blížím ke konci, takže brzy už vás snad čeká report a obrázky.)
Mimochodem, docela mě překvapilo, že jsem viděla přeloženou Fangirl od Rainbow Rowell - až jsem skoro měla chuť si ji koupit.

Co se týče čtení, tak to teď provozuju celkem dost (to víte, dlouhé hodiny strávené naháněním lidí). Přečetla jsem celou trilogii Hunger Games (takže nad nadpisem "Víme, co se stane v posledním filmu ze série" se můžu už jenom ušklíbnout). Konečně jsem taky přelouskala Janu Eyrovou a uznávám, že Brönteovy psaly daleko líp než Austenová, jejíž veledílo Pýcha a předsudek mě vůbec nevzalo. Velkou novinkou je pak to, že jsem si po letech konečně zřídila kartičku do knihovny. Hip hip hurá! Na doporučení T'Sal, se kterou jsem se mimochodem nedávno sešla, jsem si pak společně se štosem časopisů Burda (ano, šití mě vážně vzalo) odnášela z knihovny i Zpěv drozda od Waltera Tevise. Já sice na sci-fi moc nejsem, ale T'Sal o tom moc hezky vyprávěla, takže jsem si asi poprvé v životě z takovýchto doporučení i něco málo zapamatovala. Víc než na techniku se totiž autor zaměřuje na lidský aspekt v budoucnosti, ukazuje nám, jak lidstvo zdegradovalo v pouhá zdrogovaná individua, ale zároveň naznačuje, že je přeci jen ještě nějaká malá naděje na záchranu (a Kavi se to líbilo, tak to zaslouží zvýraznění, aby vás to praštilo do očí a abyste měli chuť si to taky přečíst).
A když jsme u toho čtení, zjistila jsem, že jedna moje kolegyně čte! Knihy! *-* Sice ten sešítek měl asi jen 20 stránek a byla to ta nejjednodušší představitelná anglina, ale stejně! Občas si člověk musí vystačit s malými radostmi.

Z filmového průmyslu jsem toho poslední dobou moc nestíhala, jelikož jarní sezóna japonských seriálů je v plném proudu a já navíc ještě dokoukávám věci z minulé sezóny. Nakonec z celé té hromady jdoram stojí za to akorát tak Aibovo Jókoso wagaja e(protože Aiba, duh), I'm home s Kimurou Takujou (protože Kimura občas nasadí i nějaký ten výraz v obličeji ~(^o^~) a pravděpodobně i Algernon ni hanataba o s Jamapim, které si ovšem shromažďuju, než to celé zkouknu. A samozřejmě moje guilty pleasure - druhá řada Nekozamurai (protože drsný samuraj a kočička, co víc byste chtěli??). Co jsem ale viděla a co se mi dost líbilo, to je Kingsman: Tajná služba. Nejdřív jsem si říkala, že to bude něco jako Bond (= nuda), ale nebyla. Ani náhodou. Colin Firth v padnoucím obleku. Colin Firth v padnoucím obleku v akčních scénách. Já to snad zkouknu znova, jak to bylo dobrý (teda až na tu jednu událost zhruba uprostřed, která mě fakt šokovala a já tomu až do konce nechtěla uvěřit).


Poněkud větší radost sklidilo oznámení dovolených. Termín se sice už třikrát přesunul, ale tentokrát snad už vydrží. Pokud ano, tak se zhruba okolo 29.6. budu nacházet v Olomouci, takže pokud tohle čte někdo zainteresovaný a měl by chuť mě potkat (a vyslechnout si moje depresivní výlevy na téma shitty job), tak se neváhejte ozvat a zařídíme to. Momentálně mám na seznamu tři lidi s tím, že se ještě pokusím ukecat některou z bývalých vyučujících.

Jako úplně nejnovější novinku vám ještě oznámím, že klimatizace je sviňa a já umírám na kašlíček. A teď už půjdu s Debikuro-kun no koi to mahó a hrncem čaje umřít. Howgh!

PS. Jako bonus pro vás mám Busaiku pokoušející se o We will rock you a We are the champions od Queenů XDD (ano, to jsou moji oblíbenci a ano, to jsou Johnny's)

Sunday, 26 April 2015

...a z bláta do louže

Člověk si vždycky říká, že hůř už nebude, a vždycky jako na potvoru je.

Po napsání minulého příspěvku jsem se statečně rozhodla vytrvat minimálně do výplaty. Přeci jen mi vynaložené náklady přišly trošku vysoké na to, abych z toho nic neměla (od kdy je lítačka tak drahá? O_o).
Strávila jsem tedy tři týdny tím, že jsem jako stalker postávala každý den od rána do odpoledne na stejném místě a naháněla lidi převážně četla. Po prvních dnech mi bylo celkem jasné, že se ze mě komunikativní obchodník nejspíš nestane. Na oslovování lidí prostě nemám dostatečnou odvahu a denně jich zvládnu tak 10, než mi dojde odhodlání. Je tedy v podstatě zázrak, že se mi podařilo jednoho chudáka ukecat (wow, prémie -_-). Pochválila jsem se a zbytek týdne strávila čtením Hunger Games.
Nadřízeným poměrně rychle došlo, že firmě asi moc přínosem nebudu, a začali mě posílat na nejrůznější místa od čerta k ďáblu. Prodejní talent se ovšem nedostavil, takže nakonec bylo rozhodnuto, že si s naháněním lidí dáme pauzu.

Konečně jsem se tak po třech týdnech podívala do kanclu. Jelikož jsem však už zaměstnancem přes tři týdny, nikdo se mě neobtěžoval provést, takže mi trvalo zhruba týden zjistit, kde jsou záchody nebo třeba kuchyňka. A stále nemám přístup do žádných systémů, takže v podstatě nemůžu nic moc dělat. To vede k tomu, že například jeden den sedím zcela zbytečně v kanclu celých 8 hodin a musím předstírat, že něco dělám (protože, jak mi bylo řečeno, "žádná minuta nesmí přijít nazmar") a druhý den dostanu tolik práce, že jedu přesčas až do 8 do večera místo dané pracovní doby do 17:00. Ona vůbec pracovní doba je spíš 24/7 než od půl deváté do pěti. Nadřízená má ve zvyku probírat věci zásadně až po pracovní době, už jsem pro ni musela něco dělat i v neděli (a podle všeho to nejspíš nebude výjimka). Navíc vytvářím materiál k něčemu, o čem jako lingvista vůbec nic nevím. Nejsem si proto jistá, jestli má moje úsilí vůbec nějaký smysl. Vzhledem k tomu, kolik mě nechávají dělat zbytečné práce, tak jsou mé obavy asi oprávněné. Vysokou informovanost zaměstnanců ilustruje následující příklad: jeden den mi napíšou, že mám dělat bod 4 podle zaslané šablony. Když už jsem za polovinou, tak mi řeknou, že bod 4 asi dělá někdo jiný, tak mám dělat bod 5 a podle úplně jiné šablony. Tak se dělám s bodem 5, jen aby mi někdo jiný řekl, že bod 4 nikdo nedělá a že mnou použitá šablona není správná. To mám vždycky chuť dělat opakovaný headdesk.

Mimochodem, když jsme nastupovali, byli jsme tázáni, co opravdu nechcem dělat, že to dělat nebudem. Moje odpověď zněla "telefonování". Pokaždé když zazvoní telefon, vyděsím se, srdce se mi rozbuší strachem a v duchu ho přemlouvám, aby toho nechal. Když mám někam volat, musím si v hlavě několikrát zopakovat přesnou frázi, kterou použiju, a duševně se na to připravuju od několika minut do několika hodin. Tak teď v pátek mi bylo řečeno, že mi milosrdně dají služební telefon a budu obvolávat potenciální klienty, abych jim tak mohla vnutit náš skvělý výrobek. Takže jsem z naháněče lidí povýšila (nebo ponížila - jak se to vezme) na zaměstnance call centra. Awesome ¬_¬ A to ze mě chtěli udělat i kontaktní osobu pro styk s médii - ze mě! Ha ha ha -_-

Kdybych měla nějakou naději, že seženu jinou práci, hned bych zmizla, ale řekněme si upřímně, že když jsem nic nesehnala během toho půl roku na pracáku, tak nic neseženu ani teď. Nic neumím, praxi nemám a jsem k ničemu. Takového zaměstnance nikde chtít nebudou. Děsím se toho, že tu budu muset zůstat, dokud mě nevyhodí (což při mé komunikativnosti asi nebude trvat zas až tak dlouho - tedy pokud vyloženě neprahnou po příspěvcích z pracáku, které za mě dostávají).

...ještě čtyři pracovní dny do konce měsíce a osm do výplaty. Ganbarimašó!

Ale abych nebyla pořád jen negativní - v tom zbylém volném čase, který jsem schopná si uhájit, se věnuju šití (zrovna dneska jsem došila už druhou kuchyňskou zástěru), takže jsem se rozhodla jako svůj další projekt vytvořit letní šaty obal na knihy - letní šaty přijdou na řadu až pak. Ale abych byla připravená, vyrazila jsem dneska koupit si nějakou hezkou látku na ty šaty popř. na sukni a narazila na hotový zlatý důl.

Kdo by čekal, že najdu takovéhle vyloženě japonsky vypadající vzory! *-* Ti motýlci jsou úplně kjáá! Akorát se teda bojím, že to zkazím a všechna ta látka přijde na zmar. A taky jsem se ještě úplně nerozhodla, jaký střih bych chtěla... jn, švadlena ze mě asi hned tak nebude.
A ještě jedna věc - když jsem se vracela domů, narazila jsem na nějaké trhy a při bližším pohledu zjistila, že je tam i skupina Japonek, které nabízejí kde co - včetně knih! Oči mi zasvítily a hned jsem se vrhla zkouknout, co že to tam mají za veledíla. Většina mi nic neřekla, ale nakonec jsem si přeci vybrala - 2x Mijuki Mijabe a jednu Kaneharu. Každá za 5 Kč - neberte to!


Asi se mi karma rozhodla vynahradit ten mizerný včerejšek :)

Friday, 10 April 2015

Z deště pod okap...

Naivně jsem si myslela, že horší než na pracáku to být nemůže. Jak se ukázalo, může.

Zpočátku si připomeňme pár faktů:
- jsem držitelem titulu Mgr., sice v oboru pro běžné použití zcela k ničemu, ale přesto ho mám
- umím anglicky, japonsky, počítače mi problém nedělají
- jsem totálně bez praxe, když nepočítáte dobrovolničení po hotýlcích
- jsem stydlivý málomluvný introvert, co by nejraději někde v klidu dělal zadanou práci, pokud možno bez velkého množství lidí

Máte? Fajn, přistoupíme tedy k hlavnímu příběhu.

Bylo nebylo, Kavi dostala mejlem nabídku od pracáku zúčastnit se pohovoru na pozici Administrativní pracovník. Požadavky celkem nulové - komunikační dovednosti, pečlivost, MS Office, pasivní anglina. Náplň práce zněla: administrativní podpora nadřízeného zaměstnance (lektora), příprava podkladů, oběh dokumentů, tvorba reportů, případně prezentací, příprava podkladů pro jednání vedení, komunikace s účastníky rekvalifikačních kurzů, komunikace s obchodními partnery (tohle všechno si zapamatujte, to bude důležité).

Kavi si řekla: ,,Stejně mě nevezmou, budu to brát jako cvičný pohovor," a šla do toho. Po pohovoru měla pocit, že takhle teda ne, takhle zmrvit to dokáže opravdu jen ona. A o pár hodin později zazvonil mobil a Kavi měla práci. Sice ji v té době zvali ještě na jeden pohovor, kde by dokonce i využila japonštinu, ale tohle bylo přeci jen jistější, a navíc to bylo přes pracák, takže se nic nemůže pokazit, že ano.

Chyba lávky.

První den jsme zjistili, že jsme nově přijatí tři - dvě dívky (obě vysokoškolačky), jeden kluk.(středoškolák, co příští rok chce na VŠ). Naklusali jsme do hezkých kanceláří, které mají jenom jednu chybu - nepatří našemu zaměstnavateli, ten si v nich jen pronajímá jeden stůl (!), jelikož vlastní kanceláře nemá. Ok, řekli jsme si, to je sice trošku divný, ale budiž. Rozkaz zněl zatím pracovat z domova, proti čemuž jsem nic nenamítala. Takhle jsme zabili tři dny vytvářením bůhvíjakého seznamu. A pak přišlo osudné úterý po Velikonocích.

Dostali jsme příkazem naklusat na oficiální adresu firmy, což je dům majitelů těsně u hranic se středočeským krajem (jezdí tam jeden autobus za hodinu, úžasný). My naklusali včas, nadřízení ne  (nakonec měli hodinu zpoždění). A z brainstormingové schůzky se najednou vyklubalo miniškolení. Na co, ptáte se. Nu, na to, jak nejlépe nahánět chudáky bezbranné lidi a vnucovat jim náš úžasný produkt.

Kavi se lekla, ale protože to mělo být jen první týden, řekla si, že to překousne. Dívčina č. 2 už tak ochotná nebyla a rovnou ten den dala výpověď. Kavi se statečně držela do konce týdne, přičemž každý večer po příchodu domů nechtěla nikoho vidět, neměla na nic náladu a jen si pobrečela nad tím neštěstím, že je nucena do něčeho takového. Tohle rozhodně nebyla ta vysněná práce kdesi v klidu a bez lidí. Pravda, chvilku už přeci jen za ten týden v kanclu strávila, ale v podstatě to k ničemu moc nebylo, protože Kavi nemá nikam přístup, že ano. Akorát tak přepsala pár papírů a sepsala jeden blábol na blog. Ale jestli má následovat ta kancelářská práce, tak to za to snad i stojí.

Jenže pátek přinesl špatné zprávy: nahánění lidí rozhodně nekončí - naopak dostaneme i další úžasný produkt, který máme všem vnucovat.

Kavi tak přišla domů, lehla si do postele a probrečela tři hodiny, protože je v pasti. Buďto s tím může seknout a jít zpátky na pracák, kde ji nic dobrého nečeká, anebo se pokusí vydržet alespoň měsíc do výplaty, což se jeví jako nadlidský úkol a Kavi má radši chuť skočit pod metro, než tohle dělat.

A taky otázka, co by na to řekl pracák, kdybych s tim sekla...
Poraďte Kavi, co má dělat; nechce vypadat, že je vybíravá, ale tohle je prostě přeci jen moc...