Tuesday 20 January 2015

Zpátky do minulosti

aneb nemáme nic lepšího na práci než se hrabat ve věcech již dávno minulých.

Čas od času se odněkud vynoří otázka typu: "Kdyby jste se mohli vrátit do minulosti a něco změnit, co by to bylo?" Sem tam přemýšlím o odpovědi, ale dosud jsem nenašla jeden konkrétní bod, který by mohl vést k nějaké významnější změně. Jsou lidé, co prohlašují, že by se ve škole více učili, že by se pokusili změnit své dosavadní vztahy, že by změnili nějaké významné rozhodnutí, že by víc cestovali.
K první skupině zaručeně nepatřím. Nemám pocit, že bych školu - ať už základku, střední či vysokou flákala. I kdybych místo čtení a podobných volnočasových aktivit posedávala nad učebnicema, těžko říct, jestli by mi to bylo co k čemu, protože jsem vším prolezla tak či tak.
O vztazích škoda mluvit. Jediné významné rozhodnutí, které jsem kdy musela učinit, se týkalo výběru studijního oboru. A i když by to mohl být právě tento bod, jenž bych mohla změnit, řekněme si upřímně, že bych si pravděpodobně i napodruhé vybrala japinu, protože těch šest let, co jsem ji studovala, jsem se cítila opravdu naživu, tak, jak už se možná nikdy cítit nebudu. S tím souvisí i cestování, na které si - alespoň v posledních letech - rozhodně nemůžu stěžovat.

Co tedy změnit, aby můj život nedopadl tak, jak dopadl tentokrát? Abych nebyla holkou s víceméně záviděníhodným životem navenek (až na tu nezaměstnanost, ta není fajn) a naprostou temnotou a beznadějí uvnitř? Změnit základku, abych se vyhla tehdejším spolužákům, "díky" nimž jsem se stala tak uzavřenou a bojácnou, jak jsem teď? Nejspíš ne, protože jinak bych taky mohla být sebestřednou mrchou tak, jak mi moje astrologické znamení a krevní skupina předurčují a k čemuž jsem měla nakročeno. Taková být nechci. Tak co jsem to tedy kde udělala špatně, že je výsledek takovýhle? Proč je mi najednou pětadvacet a já stále nevím, jak být dospělá?
Pokud je člověk introvert, tak se stále ještě může ubezpečovat, že to není to samé co plachost. Plachost pak není to samé co mizerné komunikační schopnosti. Mizerné komunikační schopnosti nejsou to samé co nízké sebevědomí. Nízké sebevědomí není to samé co negativismus. Čím se má ubezpečovat člověk, co posbíral tyhle vlastnosti jako pokémony - všechny? Co jsem měla na svém životě změnit, abych se naučila lépe předstírat, že ničím z toho netrpím? A proč mi někdo neřekl už dříve, že pravdomluvnost se v dnešním světě nenosí?

Neumím předstírat, že jsem někdo jiný. Když mám špatný den, okamžitě to na mně poznáte. Stejně tak, když mám dobrou náladu. Když jsem mezi neznámými lidmi, stáhnu se do sebe rychleji než ústřice, a když se po mně chce mluvit, mám chuť se rozbrečet. Jak říká moje mamka - je do mě vidět jak do hubený kozy. Což mě vede k přemítání, co na mě lidi vidí, že i přes to všechno se najdou tací, kteří ještě nevzali nohy na ramena. Ať je to cokoliv, děkuju.

Mrzí mě, že jsem dosud neodhalila, co jsem to kde v minulosti pokonila, takže i kdybych měla šanci se vrátit a napravit to, nevěděla bych kde začít. Jistě, můžu si například říct, že když vím, že nejsem typ na párty, tak bych na všechny ty oslavy a bůhví co, kde jsem jen kazila náladu sobě i druhým, nechodila. Ale kdo ví, jestli by to v konečném důsledku nějak zvlášť pomohlo a jestli by si jen lidi neříkali, jakej jsem děsnej asociál a že je vlastně vůbec nechci vidět, když ani na jejich oslavu nepřijdu. Z mého pohledu tak nějak není cesty ven a připadám si jak při hraní solitaire, kde se snažím každou hru hrát tak dlouho, dokud nenajdu to správné řešení, což občas zabere desítky pokusů, než to nakonec stejně vzdám.

Takže, abych se po všech těch průtazích a wakewakannai odbočkách už konečně dostala k jádru tohohle článku: tentokrát bych se chtěla omluvit všem, které jsem svým chováním kdy zklamala, naštvala či jim způsobila jakékoliv jiné potíže.
Konkrétně se omlouvám, že mi vždycky trvá věky jim odepsat, že o sobě třeba měsíce nedám vědět a pak očekávám, že o mou maličkost ještě budou stát.
Omlouvám se, že téměř nikdy nikam nechodím, zvlášť když jde o setkání ve třech či více osobách, hlavně tedy oslavy.
Omlouvám se, že když už se přemůžu a někam jdu, tak jen dělám ostudu, nemluvím, stáhnu se do koutku a dělám, že tam nejsem.
Omlouvám se, že si v takových chvílích nedokážu pomoct a prostě chci pryč - není to nic osobního.
Omlouvám se, že to nedokážu líp zamaskovat.
Omlouvám se, že nevím, jak se chovat jako návštěva a vždycky jen trapně postávám někde v koutku.
Omlouvám se, že se občas v takových situacích víc věnuju vaší kočce než vám.
Omlouvám se, že nedokážu zapadnout.
Omlouvám se, že jsem vždycky tak negativní a že vám svou přítomností kazím náladu.
Omlouvám se, že poslední dobou nemáme společná témata k hovoru.
Omlouvám se, jestli to občas vypadá, jako kdybych s vámi nechtěla být - chci, ale nevím jak a bojím se, že čím déle mě máte na očích, tím dříve si uvědomíte, že o mě vlastně vůbec nestojíte, že máte spoustu mnohem lepších, chytřejších, zábavnějších a nápomocnějších přátel.
Omlouvám se, že vám v podstatě nemám co nabídnout.
Omlouvám se, že se vám za tohle za všechno neumím omluvit do očí a místo toho to plácnu sem a doufám, že si to ta která konkrétní osoba přečte.

Věřím, že pokud se známe z reálného života (i někteří další), tak jste se v tomhle poznali - ano, je to stopro určeno vám.
Podnětem k napsání bylo mé několikadenní bloumání nad tím, proč jsem se tehdy před víc jak rokem nedokázala přemoct a aspoň předstírat, že jsem ráda, že jsem se na jedné narozeninové oslavě opět sešla s několika známými (a spoustou cizích lidí). Na jednu stranu mě trápí, že kvůli mé neschopnosti fungovat jako normální člověk se s tehdejší oslavenkyní v podstatě nebavíme, na druhou stranu si říkám, že si to za své ohavné chování zasloužím (a přestože bych si za následující myšlenku měla podle jedné nejmenované osoby sednout před zrcadlo a vrazit si facku, tak si nemůžu odpustit dojem, že je třeba té dotyčné beze mě líp, protože takového asociálního mrzouta ve svém životě nepotřebuje).
Druhým podnětem pak bylo moje hloubání nad předloňskou halloweenskou oslavou (rok 2013 nejspíš v tomto ohledu stál dost za prd - anebo si to jen blbě pamatuju *krčí rameny*), kde jsem taktéž nebyla zrovna nejpříjemnějším hostem, a nad tím, co jsem měla udělat jinak, abych dosáhla lepšího výsledku. Dosud jsem nepřišla na lepší řešení než tam prostě nejít, což dosud "úspěšně" praktikuju. Naštěstí v tomto případě se mnou zúčastnění ještě mluví.

Všem z výše uvedených situací se tedy ještě jednou omlouvám. Těm, kteří na mě zanevřeli (a tohle si tím pádem nejspíš nepřečtou), přeji najít si lepší kamarády, než jsem já kdy byla. Těm, kteří se stále ještě z nějakého záhadného důvodu drží poblíž, přeju pevné nervy a doufám, že se zase brzy potkáme, napíšeme si nebo tak něco.

6 comments:

  1. Je mi bez pár dnů třicet, čerstvě jsem si pořídila dítě a stejně nemám pocit, že vím, jak být dospělá. A co víc, vůbec se jako dospělá necítím. Žádný "zlomový" okamžik nepřišel, ani maturita, ani státnice, ani když jsem se osamostatnila a ani teď s dítětem /krčí rameny/, uvidíme, jestli to přijde do důchodu.

    ReplyDelete
    Replies
    1. Tos mě moc neuklidnila :)
      Ale rozhodně máš můj obdiv, že i přes to jsi se rozhodla založit rodinu - já bych na to nesebrala odvahu, protože bych si pořád říkala, že když ani nedokážu duševně vyspět, nemůžu přeci převzít zodpovědnost ještě za někoho dalšího...

      Delete
  2. Ahoj, náhodou jsem na tebe narazila. Jsem z Prahy a potřebuji se naučit jp. Pokud stále hledáš brigádu, napiš mi prosím na mail.

    Woloszczukovan@gmail.com

    ReplyDelete
    Replies
    1. Díky za nabídku, ale já neumím učit a nedokážu nic vysvětlit, ani kdyby na tom záležel můj život, takže asi nic :(

      Delete
    2. Stejně prosím napiš, ráda bych s někým probrala i zkušenosti. Můžem to vyzkoušet a uvidíme. Třeba to od tebe pochopím.
      N

      Delete
  3. Sabi-chaaaaaan! Že já za tebou zase dojedu do Práglu a vytáhnu tě ven?

    My tě máme rádi! A jenom proto, že jsme se po škole rozešli a jsme teď bohužel rozestrkaní po celé republice, neznamená, že s tebou nechceme mít nic společnýho. Od čeho máme internet? ;)

    (a tu nabídku na učení tady výš bych aspoň zkusila, třeba tě to bude bavit :))

    ReplyDelete