Člověk by rád psal o něčem zajímavém, ale protože většinu týdne tvoří práce, tak není moc o čem -
můžu si leda tak postěžovat, že už je večer docela chladno, takže si na noc musím brát teplé ponožky :D.
I dnes si tedy postěžuju na práci, ale tentokrát se pokusím to nechat na konec a věnovat se nejdřív jiným věcem.
Začněme třeba jídlem. Jakožto chudý šakaidžin si musím obědy vařit den předem doma a v práci si je (
když mám štěstí, chuť a dostatečně nízkou teplotu okolí) ohřívat. Jsem jediná, kdo to tak od nás dělá - ostatní si buďto žijí na vysoké noze a chodí do blízkých restaurací, nebo si jdou koupit nějakou bagetu či instantní nudle. Moje hladové období skončilo spolu s vejškou a teď už nejsem ochotná přežívat o rohlíku s máslem. Odpusť mi, můj drahý Sóseki, nepůjdu v tvých šlépějích a nepřivodím si žaludeční vředy. Takže si vařím. Jsem úžasná kuchařka - tuhle jsem zkoušela hajaši raisu a vznikla z toho rajská XD Na druhou stranu - už zvládnu rajskou (
pokud to nebylo začátečnické štěstí) :D. Nechtějte po mně mábó dófu - to byl přímo epic fail X_x A naučte mě někdo dýňový salát - a když už jsme u toho, sežeňte mi někdo dýni... Upřímně řečeno - nemít rýžovar, už jsem dávno umřela hlady. Jsem docela ráda, že jsem nečekala na první výplatu a koupila si ho, když jsem měla šanci. Chudák se v podstatě nezastaví a furt vesele bafá, zatímco já vymýšlím, co k té rýži. Moje běžné výtvory bych vám přiblížila tím, že v práci měli dlouho pocit, že jsem vegetarián, takže tak.
Krom vaření se ve volných chvílích stále ještě pokouším šít - momentálně dodělávám třetí šaty.
Tentokrát jsem splácala dohromady tři střihy a vytvořila z nich nový originál. Sukně je stejná jako ta první - z osmi dílů s velkými důmyslně udělanými kapsami; vršek je jednoduchý, ze tří dílů, s kulatým výstřihem a s poměrně úzkými ramínky plus jsem k tomu našila tzv. "motýlí" rukávy, což jsou vlastně dost volné rukávy přišité jen z vrchní strany, zatímco spodní strana je volná. Sice mi ještě zbývá pár úprav, ale už teď můžu prohlásit, že to zatím byly moje nejrychleji udělané šaty ever. Skrytý zip stále ještě nedostává svému jménu, takže budu muset trochu víc ganbarovat, ale s výstřihem jsem spokojená. Už aby bylo zase hezky a já si je mohla vzít <3
Ráda bych napsala, že se věnuju překladu, ale ono 10 hodin zírat do kompu na texty a pak přijít domů a zase zírat na texty je i na mě trochu moc. Nepomohl tomu ani mejl z Nového Orientu, že mi tu první kapitolu asi fakt otisknou. Škoda, překládání mě baví, ale to psaní a korektury taky a oboje zmíněné teď vlastně dělám, tak aspoň tak. Zbylou energii raději věnuji čtení, to je přeci jen jednodušší duševní činnost.
Momentálně se moje matka veze na vlně honby za pokladem - chodí probírat kartonovou krabici, která si sedí před naší místní knihovnou a kam lidé odkládají nepotřebné čtivo. Přitáhla domů už takových knih, že je nemáme kam dávat. Najdou se mezi nimi jména jako Salinger, Melville či Conan Doyle, ale i úplně neznámí autoři. Ještě chvíli a už se mezi všemi těmi knihami ani nenajdem. Na druhou stranu jsem ovšem ráda, že mamka zase začala číst - a jde jí to mnohem rychleji než mně.
Já osobně jsem rozečetla sérii
The Manzai od
Acuko Asano. Protagonista Ajumu nastoupí na novou nižší střední, kde se setkává s nejrůznějšími spolužáky, mezi nimiž vyvstává hlavně Takaši Akimoto, vysoký a svalnatý fotbalista. Ten takhle jednou zatáhne Ajumua na střechu a bez obalu mu oznámí, že "to" s ním chce dělat. To "to" se po krátkém (ale zábavném) nedorozumění ukáže jako zábavné scénky, tzv. "manzai" a z nějakého nevysvětlitelného důvodu se Akimoto chce spřáhnout právě s Ajumem.
Převážně jde o komedii, ale sem tam se tam přimíchá nějaká ta dramatická scéna, zmínky o šikaně a hledání sebe sama, a dokonce už padlo i pár kapek krve (dobře, trošku víc než pár kapek). Momentálně jsem u třetího dílu a čte se to skoro samo. Není to sice ani zdaleka tak dobré jako
No. 6 (ti dva spolu nejspíš zase neskončí, zatraceně!), ale na odpočinkovou četbu pro mládež to stačí.
Krom toho jsem přelouskala i
Real World od
Kirino Nacuo, kde se čtyři středoškolačky připletou do cesty mladíkovi, který zavraždil svou matku a je na útěku před policií. Nejdřív jim přijde zajímavé či snad dokonce zábavné být v kontaktu s někým, kdo někoho odkrouhl, ale postupně se do toho zaplétají víc a víc, až nakonec zjišťují, že není úniku
(a celé to jde hezky rychle do kelu).
Tuhle spisovatelku sleduji už od
OUT, které jsem kdysi dávno objevila v anglině v knihkupectví a které mě nadchlo. Od té doby se ovšem už neblýskla a já její knihy čtu spíš ze setrvačnosti (a proto, že jsem jich hromadu nakoupila a teď je mi líto to nečíst).
Grotesque (česky
Zrůda) stála celkem za starou belu a ani
Real World mě nedokázal vtáhnout do děje, přestože obsahuje takové množství ženských postav, které je normálně celkem neobvyklé. Stejně jako u Zrůdy to prostě čtete, přičemž si chtě nechtě udržujete odstup od postav, se kterými nedokážete soucítit, i od příběhu samotného. Více méně je vám to všechno tak nějak jedno - což je škoda. Námět to byl dobrý, ale provedení takové nemastné neslané.
Mnohem víc jsem ocenila
Uncommon Reader od
Alana Bennetta. Začátek tohohle díla jsme kdysi překládali na semináři na anglistice a už tehdy se mi to zalíbilo, ale celou knihu jsem objevila teprve teď. Jde o útlou knížečku, která rozebírá, co by se stalo, kdyby si britská královna oblíbila četbu knih. Příběh je vtipný, rychle a jednoduše se čte a končí velice svérázně - můžu jen doporučit :)
Tak a teď k těm ne tak zábavným věcem - zajímalo by mě, kdy jsem tak zestárla, že hlavním tématem mých hovorů je práce, případně kdo má (už druhé) dítě, a na nic jiného se víceméně nechytám. Tuhle jsem chtěla být společenská, ale nějak to nešlo - nebylo co říct. Pak jsem chtěla být zase společenská, ale ani tentokrát jsem se vlastně nijak zvlášť nerozpovídala - a když, tak jsem se nevzdálila od tématu práce. Kdy se ze mě stal takhle nudný patron? Nebo jsem taková byla vždycky, jen jsem si to neuvědomovala? Závidím holkám, co jdou takhle někam posedět a vesele se baví - jak to dělají? Ale víte co - pořád jsem na tom ještě dobře, taky bych mohla poslouchat řeči o přítelích a drahých a podobné věci. Naštěstí si většinou umím vybrat ty pravé lidi, kteří tohle neřeší (
a pokud někdo náhodou jo, tak je to děsně awkward).
Prosím, vyvarujte se tohoto tématu (a jestliže to není nezbytně nutné, netahejte svou drahou polovičku s sebou), děkuji.
Když už jsem nakousla to zaměstnání - stále mám práce nad hlavu a neustále přibývá stejně jako oblasti, za které jsem zodpovědná. Momentálně jsem nucena převzít zodpovědnost i za mého spolupracovníka, se kterým jsme nastoupili ve stejnou dobu; říkejme mu třeba B jako "Bože, to je lenoch líná". B si chodí na desátou, když pracujeme od půl deváté, má rád točení se na židli, chatování s přáteli na fejsu a sledování videí na youtube, ale nedej bože, když po něm chcete nějakou práci. A té já po něm chci bohužel víc a víc, protože to sama prostě nezvládám. Jakmile mi někdo řekne: "Zadejte to B," v duchu si to rovnou překládám jako: "Udělejte." Za prvé není v práci, takže mu to nemůžete zadat, za druhé mu nevytvořili vlastní emailovou adresu (
protože šetříme), takže mu to nemůžete napsat, a za třetí není na skypu nebo mě ignoruje,
takže mu to nemůžete dát vědět (a nakonec zjistíte, že má vyšší plat než vy). Velmi motivující, jen co je pravda -_-
Stále tedy sbírám přesčasy, jak kdyby to byli pokémoni - gotta catch 'em all, že ano. Někdo by měl ovšem rozrůstajícímu se vedení vysvětlit, že udělat tolik věcí, kolik mi jich zadávají, prostě není v lidských silách. A když už budete u toho, tak jim prosím vysvětlete, že je fajn, že už máme čtyři vedoucí na dva (
jeden a půl?) zaměstnance (
a jednoho brigádníka), ale bylo by lepší, kdyby byl někdo, kdo by tu práci taky dělal a ne jen zadával.
Nechápejte to tak, že bych si stěžovala na obsah práce - když vynechám občasné falšování čehokoliv, tak v podstatě pořád jen píšu, hledám zdroje a dělám korektury a to mě strašně baví, ale když vám dají 100 stránek na korekturu a dalších 160 na formátování + u toho máte stíhat starat se o zasedačku, kopírovat, kontrolovat emaily, stránky a postovat inzeráty, tak máte akorát tak chuť otevřít to okno, co máte za sebou, a prohodit jím buďto sebe, nebo počítač, to je vcelku fuk (
ale preferuji sebe, Tama si to nezaslouží). A nejlepší je, když vám vedoucí na konec mejlu napíše: "Tak šup." To se pak nesmí divit, že jsem pak celý den nabroušená a na otázku, jestli už to mám, odpovídám úsečně (
ještě může být ráda, že jsem jí neposlala tam, kam slunce nesvítí).
Už pomalu začnu hledat něco dalšího, protože tady mi končí smlouva a nějak nemám chuť si ji prodlužovat
(a vedení určitě nemá chuť mě platit ze svého). Za měsíc končí moje spolutrpitelka ze spřátelené firmy (kde je mimochodem jediným zaměstnancem) a pak už budu jen ve společnosti B a našeho milého brigádníka "Je-mi-asi-padesát-ale-chci-si-s-tebou-tykat,"(
ne, vážně, tuhle mi nabídl tykání a ještě si za tím stál s tím, že nechápe, proč si lidi vykají, takže jsem ho s díky odmítla, což byla velmi awkward chvilka). Ráda bych se posunula někam dál - nevím kam a co bych vlastně chtěla dělat, ale bylo by fajn, kdybych si u toho mohla zase jednou procvičit angličtinu (nebo japinu! *-*). Nedá se vyloženě říct, že bych japinu postrádala, protože na japonskou televizi koukám prakticky denně
(ranní zprávy na Fuji TV a jejich fascinující horoskopy ftw), čtu knihy a tak, ale přesto mi chybí. Naprosto jsem přišla o schopnost psát znaky ručně - leda tak na počítači
(o mluvení pomlčme - tuhle schopnost jsem ani nikdy neměla). A pokud se mi poslední dobou zdají sny o tom, jak jsem v Japonsku, nazývám je nočními můrami, protože je mi po nich akorát smutno, když si uvědomím, že tahle část mého života se už nevrátí. Se svým měsíčním platem bych si nemohla dovolit ani letenku... Ne, tohle téma rozpitvávat nebudem, jinak z toho zas budu nešťastná...
Mimochodem, naše firma/y se budou stěhovat - sbohem Nový Smíchove
*utírá slzu*. Budeme mít vlastní kancelář!
(prý...) Nábytek měl sehnat B, takže předpokládám, že si budeme hrát na Japonce a sedět na zemi. Čert vem židle, ale jestli tam nebude konvice, tak budu stávkovat - bez kafe nepracuju!
