Friday 1 April 2016

Tada - Práce všeho druhu v kůži detektivů

Kavi se v práci nudila (protože byla líná dělat to, co má dělat), tak si přeložila povídku :)

Na stejných stránkách, kde jsem vzala Záhadu Cígového náměstí, jsem sebrala i tuhle povídku od Šion Miurové (profil), kterou můžete znát jako autorku seriálu a filmů Mahoro ekimae Tada benriken v hlavní roli s Eitou a Rjúheiem Macudou coby Tadou a Gjótenem. I tato povídka se zaobývá tímto fikčním světem a vystupují v něm dva výše zmínění chlápci pro všechno. Originál byl až do včerejška k nalezení na http://www.1puku.jp/novels/anohito/miurashion_01/, bohužel ode dneška musí uživatelé stránek prokázat svou plnoletost před vstupem pomocí nějaké ID karty, kterou nevlastním, takže mám utrum (ale dosavadní povídky jsem si všechny postahovala, takže se k jejich přečtení, a potažmo i přeložení, možná ještě dostanu.

Ani tentokrát nemám žádná práva a tento překlad je tak pouze fanouškovským trénováním překladu. Za případné chyby se předem omlouvám. Zároveň je tam pár míst, které by určitě potřebovaly vylepšit, ale buďto netuším jak, nebo jsem to frustrovaně vzdala. Za případné návrhy či komentáře děkuji :)

Přeji příjemné počtení ^^ 



Tada - Práce všeho druhu v kůži detektivů
Šion Miurová

Krátce po poledni jednoho letního dne polehávali dva muži na pohovkách v domě Tady - Práce všeho druhu, který sídlil před nádražím Mahoro. Byli to chlápci pro všechno, Keisuke Tada a příživník Haruhiko Gjóten.
Tada - Práce všeho druhu brali všelijaké zakázky ve svém domovském městečku, ať už šlo o nákupy, venčení psů, pomoc s rekonstrukcí, úklid bytů, zahrad či hrobů. Mahoro bylo se svými 300 tisíci obyvateli satelitním městečkem Tokia, což zároveň znamenalo, že se zde dalo najít mnoho nejrozličnějších druhů lidí a k Tadovi se tak občas dostaly velmi podivné žádosti. Tada byl v takových případech dosti zaskočen, ale dalo by se říct, že právě proto, že zde žila taková spousta lidí s nejrůznějšími problémy, měla jeho Práce všeho druhu úspěch.
Jenže dnes nebylo do čeho píchnout. Nepřišel ani jeden zákazník a ani telefon nezazvonil. A když už jsme u toho, v budově nebyla ani klimatizace. Tada a Gjóten se proto povalovali na pohovkách oddělených nízkým skleněným stolkem a přežívali jen díky mírnému vánku z otevřených oken.
„Ale víš co,“ prohlásil Tada a zíral do stropu, „pořád je to lepší, než kdybysme v té výhni museli plít zahradu.“
„M-mm,“ nesouhlasil Gjóten. „Lidi neumíraj jen na horko, Tado, ale taky na nudu.“
To se ti to kecá. Chuť do práce máš skoro nulovou, a než abys něco dělal, tak se radši uleješ a poflakuješ se okolo. Tada si povzdechl a zvedl se do sedu. Sáhl po krabičce cigaret, která ležela na stolku, jednu vyklepl ven a zapálil si.
„Že nikdo nechodí, je prostě proto, že nerozdáváš letáky…“ Tada zvedl oči na protější pohovku a nosem podrážděně vyfoukl kouř z cigarety.
Do půl těla svlečený Gjóten ležel rozplácnutý na břiše a ruce a nohy mu bezvládně visely, jako by se rozpouštěl. Na sobě měl jen plátěné kraťasy ke kolenům, takže mu byla vidět chlupatá lýtka. Tada byl naopak oblečen v pracovním tak, aby se mohl okamžitě dát do práce. Ačkoliv to nebylo nic nového, Tada stále nedokázal pochopit, jak mohl Gjóten být tak lhostejný.
„Neměls ještě před chvílí tričko?“
„Někam zmizlo. Nejradši bych si sundal i kalhoty.“
„Toho mě ušetři.“
„Tak kup klimošku.“
„Obleč se. Co když někdo přijde?“
„V takovym parnu by se nikdo ven nevydal.“
V tu chvíli se rozrazily dveře místnosti.
„Pane vedoucí, pane brigádníku! To je hrůza! To si musíte poslechnout!“
Do místnosti se vřítila kráska s lesklými černými vlasy, Kijomi Niimura. Studentka třetího ročníku střední školy u Tady už v minulosti našla útočiště a dodnes se občas ukázala.
Tada si honem stoupnul před Gjótena, aby ho Kijomi neviděla napůl nahého, ta na to však nebrala ohled, a jakmile si Gjóten sedl, plácla sebou hned vedle něj. Gjóten pro ni nebyl ani tak mužský, jako spíš nějaké zvláštní zvířátko. To kvůli němu byla reputace Tadovy Práce všeho druhu dost mizerná. Tada vzdal jakékoliv snahy o nápravu, znovu se posadil a típnul cigaretu do popelníku.
Gjóten sáhnul po malém puntíkatém ručníku přehozeném přes opěradlo pohovky, a zatímco si otíral pot, zeptal se: „Co se stalo, Kijomi?“
„Hrozná věc!“
„Mohla bys trošku tišejc - asi mi prasknou ušní bubínky.“ Kijomi v odpověď na Gjótenovu prosbu snížila hlas až do šepotu: „Hrozná, víte.“
„Co? Cos říkala?“
Nechat to na Gjótenovi, tak se nikdy nic nedozví.
„Co je hrozný?“ ozval se Tada z protější pohovky.
Kijomi si už taky uvědomila, že s Gjótenem není žádná řeč. Otočila se k Tadovi a znovu zvýšila hlas: „Hoši mi zahýbá!“ A okamžitě propukla v pláč. Gjóten svraštil obočí a přitiskl si ruce na uši, jako by mu bubínky měly opravdu prasknout. Tada mezitím Kijomi přinesl z kuchyně vychlazený obilný čaj na uklidnění.
***
Tada nechal Kijomi vypít obilný čaj na ex a pak se opatrně ozval: „To bude nějaký omyl, ne?“
Kijomi položila prázdnou sklenici na stolek. „Proč by to měl být omyl?“ opáčila a upřeně hleděla na Tadu.  Ten si moc dobře uvědomoval, že se v oblasti lásky a vztahů příliš neorientuje.
„No… no přece proto, že tě Hoši přímo zbožňuje, ne?“ vysypal ze sebe nervózně dost chabé vysvětlení.
Kijomiin přítel, Rjóiči Hoši, byl navenek mladý businessman, ale ve skutečnosti se věnoval dost nebezpečným věcem. Tada už se k Hošiho pochybným praktikám několikrát připletl a párkrát už to pro něj mělo nemilé následky, když ho mladík využil. Pro Tadu, jenž se v klidu a míru věnoval práci všeho druhu, byl Hoši se svým neskutečně pohotovým myšlením a ledovým klidem, který ho dělil jen krůček od krutosti, narušitelem všedních dní a zlosynem, jemuž není rovno.
Ovšem i Hoši měl světlou stránku, díky níž ho nešlo nenávidět - překypoval láskou ke Kijomi. Řídil své podřízené a neohroženě obcházel jak běžné Mahoro, tak i jeho odvrácenou stranu, ale pouze pro Kijomi měl slabost. Když plakala, vyvedlo ho to z míry, a když se smála, měl i on radost. I Tada jasně viděl, jak moc na ní Hošimu záleží.
Ale Kijomi tahle odpověď nestačila.
„To říkáte jen tak,“ našpulila nakvašeně rty a zabořila se hlouběji do pohovky. „Hoši se už asi týden nevrátil domů. Ještě nikdy nepřespával jinde. A když mu volám, řekne jen: 'Teď nemám čas, zavolám ti později,' a položí to. Ani jeho podřízení mi nechtějí nic říct. Určitě je v tom nějaká ženská!“
Co na to říct…, váhal Tada s odpovědí, zatímco se Gjóten s ručníkem kolem krku uculoval.
„A? Proč jsi s tím přišla za náma?“ zeptal se Gjóten a Kijomi se zprudka napřímila a poposedla dopředu, jako by přesně na tohle čekala.
„No přece abyste se na Hošiho pověsili a zjistili, co je to za ženskou.“
„My děláme práci všeho druhu. Nejsme detektivové,“ pospíšil si s odpovědí Tada. „A i kdybysme se na něj měli pověsit, jak říkáš, tak nevíme, kde je. Domů se přeci nevrátil, ne?“
„To je v pohodě,“ prohlásila Kijomi. „Došlápla jsem si na jednoho jeho poskoka a ten mi řekl, že ho před chvílí viděl jít do Paláce kávy Apollon.“
Apollon byla známá kavárna na Hlavní ulici Mahora. Od Tady - Práce všeho druhu byla vzdálená necelých pět minut pěšky.
„Tak tam vpadni a-“
„To nejde,“ přerušila ho Kijomi a vyskočila na nohy. „Mám před zkouškama. Teď musím na doučování, a kdybych ho s ní viděla, asi bych se neudržela. Takže to nejdřív prověřte. Zdar!“
Kijomi lehce mávla na pozdrav a jak přišla, tak taky odešla. To její „zdar“ bylo spíš „lovu zdar“ než „nazdar“, pomyslel si Tada, který stále ještě zaskočeně zíral na dveře. „Co uděláme?“ zeptal se, když se vzpamatoval.
„No přeci všechno, co bude moct,“ prohlásil Gjóten s neobvykle vážným výrazem a už vycházel ze dveří.
„Ty se chceš v Apollonu jen zchladit, že jo?“ spěchal za ním Tada. „Hej, Gjótene! Obleč se!“
***
Do půl těla svlečený Gjóten kráčel po Hlavní ulici Mahora, okolo ramen hozený ručník a na nohou černé žabky. Za ním šel s mírným odstupem Tada, aby si ho s ním lidé nespojovali.
Z výšky jim na přímo na vršek hlavy pařilo slunce. Vysušený chodník oslnivě zářil bez jediného stínu. Už jen z obyčejné chůze z nich lilo, jako kdyby tvrdě trénovali.
„Proč sis nevzal košili? Zavolaj na tebe poldy,“ ozval se Tada, zatímco si kasal rukávy.
„Neboj. Staříci se tu přece vždycky potloukají jen v trenkách.“
Gjótenova nahá ramena už začínala rudnout. Větrem ošlehaní staříci si to mohli dovolit, ale aby se tu procházel jako rak rudý třicátník jen v kraťasech, to už bylo možná trochu moc. Tada si povzdechl.
„Tak přes sebe aspoň hoď ten ručník,“ navrhl mu.
Gjóten poslechl, přehodil si ručník přes hlavu a uvázal si ho pod bradou. Připomínal tak polonahého zloděje.
„Takhle na tebe zavolaj policajty už určitě!“ strhl mu Tada ručník. Proč si nezakryješ rudnoucí ramena, ale obličej? Ten se ti klidně může spálit.
Nejen z toho vedra pocítil únavu a začínala se mu točit hlava.
V Paláci kávy Apollon bylo díky klimatizaci jak na jižním pólu. Zato vnitřek byl ozdoben nejen jelení hlavou na zdi a barevnými nálepkami na oknech, ale nehybně zde stálo i rytířské brnění a všude možně postavené květináče s dekorativními rostlinami vytvářely dojem pralesu.
Z obvyklého chaosu Apollonu, který člověka mátl, kde že se to vlastně nachází, se Tadovi zatočila hlava ještě víc. Zamířil proto k nejodlehlejšímu stolku v kuřácké části. Servírka v černých pracovních šatech s bílou zástěrou se nad do půl těla svlečeným Gjótenem vůbec nepozastavila. Obsluha Apollonu byla na podivné zákazníky zvyklá.
„Dvě ledové kávy, prosím,“ objednal Tada a vyhýbal se pohledu na naproti sedícího Gjótena.
V kavárně bylo docela dost lidí, kteří se sem přišli zchladit. Všichni vypadali zmoženě asi jako lední medvědi chovaní v zoologické zahradě kdesi v tropech.
Hned za rostlinou, která sloužila jako oddělovací stěna vedle stolu, kde Tada seděl, se nacházel prostor pro nekuřáky. Když lehce rozhrnul husté listoví, zahlédl Hošiho, přesně jak očekával. Četl si tlustý paperback. Na stolku stál ledový zelený čaj.
„Je sám,“ zamumlal Gjóten, který spolu s Tadou nakukoval do nekuřácké části. „Myslel ‘sem, že se tu tajně schází s milenkou.“
„Třeba teprve přijde.“
Protože jim v tu chvíli donesli ledovou kávu, nechali pokukování a brčkem srkali černou tekutinu.
„Studený jak led,“ otřásl se Gjóten.
To je přece jasný. Tada ho ignoroval, a tak se Gjóten začal třít ručníkem. Energicky jím projížděl po kůži, až to šustilo.
„Hej, přestaň. Uslyší tě,“ sebral mu Tada ručník.
„Ale když se nezahřeju, přepadne mě ospalost…“ Ani to nedořekl a už začal klimbat.
Copak jsme na ledovci? Vždyť jsem ti říkal, aby ses oblékl. „Neusínééj! Zmrznééš,“ povzbuzoval ho s nezájmem Tada, když uslyšel vyzvánění telefonu. Honem rozhrnul listí a zahlédl, jak Hoši vložil do knihy záložku a sáhl po chytrém telefonu.
„Už jsi skončila?“ řekl do mobilu. Jeho hlas zněl mnohem laskavěji než obvykle.
„Jasně, už jedu. Hm? Co chceš koupit? … To můžeš nechat najindy. … No dobře, dobře. Tak se sejdeme v obchoďáku Hakokjú, v oddělení lůžkovin. Na parkoviště Sannoja to odtáhnu sám.“
Hoši ukončil hovor, strčil si telefon do zadní kapsy džínů, vzal knihu a účet a zvedl se. Tada se přikrčil, aby nebyl moc nápadný a skulinami v listoví okrasných rostlin vyprovázel pohledem Hošiho, který mířil ke kase.
„Hej, slyšels to?“ Tada pohlédl naproti přes stůl a uviděl Gjótena rozpláclého na stole, jako by opravdu zmrzl. Chytil ho za rameno a zatřásl s ním. Jeho kůže na dotek připomínala chlazené oškubané kuře.
„S'je,“ narovnal se Gjóten.
„Jdeme na parkoviště Sannoja.“
„Proč?“ mnul si ospale oči Gjóten.
'Copak jsi neříkal, že uděláme všechno, co budeme moct?' pomyslel si Tada.
„Abychom tě rozmrazili.“
***
Parkoviště Sannoja v Mahoru slouží jak velikému vetešnictví, tak i obchodnímu domu Hakokjú. Ačkoliv je v těsné blízkosti nádraží, zabírá obrovské množství prostoru a tvoří ho pětipatrové parkoviště, kam se vejde několik stovek aut. Jakmile však přijde víkend, nahrnou se sem lidé z okrajových částí Mahora na nákupy a na zaparkování se stojí fronty.
Dnes byl však všední den, takže u vchodu parkoviště Sannoja visela cedule Volná místa k parkování. Chlapík, který měl parkoviště na starosti, si hověl ve stínu na skládací židli.
Tada a Gjóten stáli vedle vetešnictví Sannoja, které bylo přímo naproti parkovišti. Sannoja byl letitý tradiční japonský dům se sešikmenou střechou, který si lidé často pletli s veřejnými lázněmi, a v jednom rohu jeho zahrady bylo vytvořeno místo pro kuřáky, kterému se říkalo Cígový plac. To vybízelo lidi, kteří již skončili s nákupy nebo naopak čekali, než se na parkovišti uvolní místo, a potřebovali zabít čas, aby sem zašli. Od kolemjdoucích bylo docela dobře odděleno, takže nikomu nevadilo, a často sem chodili i kuřáci, kteří neměli s parkovištěm žádnou spojitost.
Tada si zapálil pod stříškou připomínající altánek. Gjóten k němu natáhl ruku, tak mu na ní položil krabičku cigaret a zapalovač. Dva proužky bílého kouře se vinuly vzhůru, u okapu se lehce proplétaly a mířily k modré obloze, kde se rozplynuly v mohutných bílých mracích.
Gjóten si uvazoval šátek kolem krku a neustále popotahoval. Přechod z arktické zimy Apollonu do rozžhavených ulic mu nejspíš úplně rozhodil termoregulaci. Tada zíral na třpytivé tmavě zelené listy kamélie odrážející sluneční paprsky.
„Cukrář říkal, že jdou nakupovat do oddělení lůžkovin?“ zeptal se Gjóten, který stíhal zároveň posmrkávat a kouřit. Cukrář byla Gjótenova přezdívka pro Hošiho. Tohle vymýšlení prapodivných přezdívek byl Gjótenův zlozvyk.
„Hmm.“
„Není zrovna nejtišší, co?“
„Hmm.“
Pokud by si ti dva nebyli velice blízcí - třeba členové rodiny nebo pár -  jen těžko by spolu šli vybírat postel. Gjóten sice Tadovi okupoval jeho prostor a i přes jeho neochotu se stal jeho spolubydlícím, ale i kdyby se jim odporoučela postel, neřekli by si: „Tak pojď, půjdem koupit novou.“
Když si Tada představil sebe a Gjótena, jak stojí před policemi s polštáři a prostěradly, i v tom parnu se celý otřásl. Zároveň ho přepadl skličující pocit. Hoši by se už brzy měl objevit na parkovišti. A s ním ten někdo, komu pomáhal vybírat postel. Co by měli říct Kijomi? Co když jí to sebere? Když o tom tak přemýšlel, litoval, že tuhle hru na detektivy rázně neodmítl.
Tada a Gjóten už nečinně čekali čtvrt hodiny. Za tu dobu se na Cígovém place zastavilo několik byznysmenů na pochůzkách a chlapíků, co vypadali, že mají spoustu volného času. Všichni si dopřáli několik minut odpočinku a celou tu dobu koutkem oka pokukovali po do půl těla svlečeném Gjótenovi s ručníkem uvázaným kolem krku jako šátek.
Zrovna když Tada zvažoval, že si zapálí druhou cigaretu, vyhrkl Gjóten: „To je on!“
Hoši vycházel z obchoďáku Hakokjú a mířil jejich směrem. V každé ruce svíral velkou plátěnou tašku a oběma rukama objímal obrovský balík, ve kterém byla nejspíš deka nebo lehká matrace na léto.
Ekologické tašky a Hoši. To k sobě nešlo. A ještě z nich vylézaly listy bílé ředkve a pórek. Tada potlačil smích, krabičku cigaret si zastrčil do náprsní kapsy montérek a kvapně se ukryl ve stínu sloupu altánu. Gjóten ho napodobil. Sloup byl sice úzký, takže je oba nedokázal dost dobře schovat, ale Hoši si jich ani nevšiml. Obvykle byl ke svému okolí velice vnímavý, dnešek byl však výjimkou.
Tada se odvážil vystrčit hlavu zpoza sloupu a sledoval Hošiho. Asi pět kroků za ním šla žena ve středních letech. Nejspíš měla zlomenou pravou ruku, protože ji měla zavěšenou v bílém šátku.
„Tohle je ta milenka?“ Ve stínu sloupu naklonil Gjóten tázavě hlavu na stranu.
„Není to jen nějaká náhodná kolemjdoucí?“
Jakmile to Tada dořekl, žena klopýtla. „Rjó~ó!“ zavolala na vpředu jdoucího muže dětinským tónem, „no ták, jdeš moc rychle.“
Hoši se zastavil a obrátil se na ni: „Už se těch věcí chci zbavit. Proč jsi toho koupila tolik?“
Znají se. Tada s Gjótenem se na sebe podívali.
„Musela jsem si trochu povyrazit, když už jsem se sem konečně zase dostala. K večeři ti udělám vařené maso se zeleninou, abys nabral sílu.“
„V tomhle vedru chceš vařit?“
Žena dohnala Hošiho a usmála se: „V horkém počasí je horké jídlo dobré. Mám ti jednu tu tašku vzít?“
„To je dobré, mámo, té ruce by to moc neprospělo. Pozor na cestu! Tady je schod.“
Gjóten si odfrkl. „To 'mámo' je něco na způsob mladejch holek, co klukovi říkaj: 'Taťko, koupíš mi kožich'?“
„To asi ne,“ Tadovi překvapením málem spadla čelist. Nečekal totiž, že by Hoši, který se v Mahoru nikdy ničeho nezalekl, někdy použil slovo 'máma'. Ne, mnohem větším překvapením byla už ta skutečnost, že Hoši měl matku. Vždycky se tvářil, jako by měl podřízené už od narození, takže nikoho ani nenapadlo, že by ta údajná 'milenka' mohla být jeho matka. Tadu zaplavila vlna emocí, když si uvědomil, že Hoši je vlastně také člověk.
Gjótena se to však nijak nedotklo.
„No a rýma je fuč.“ Ani to nedořekl, vyřítil se z Cígového placu, jako by si našel nějakou skvělou zábavu, a už byl u Hošiho. „Dlouho 'sme se neviděli. Co ty tady? Rande?“
Hoši a jeho matka překvapením strnuli. Hoši určitě proto, že si pomyslel: 'Zastihl mě ve špatné situaci'. Matka nejspíš proto, že se před ní z ničeho nic objevil polonahý muž. Tada by nejraději zmizel, ale nastalou situaci nemohl nechat jen tak. Neochotně proto opustil Cígový plac a vydal se za Gjótenem.
„Vy jste mě sledovali?“ zeptal se Hoši bezbarvým hlasem. Tada uhnul pohledem. „Co tě nemá - to je náhoda,“ odpověděl mu Gjóten.
„To jsou tví kamarádi, Rjó?“ ozvala se trochu nevěřícně Hošiho matka. Tada s Gjótenem byli o víc jak desetiletí starší než Hoši, Gjóten byl navíc svlečený do půl těla a rudý jak rak, a ona se určitě bála, co to má její syn za přátele.
„Nó…,“ Hošimu se nezvykle nedostávala slova. „Támhle na mě chvilku počkej, matko,“ postrčil ji Hoši ke vjezdu na parkoviště. Gjóten, který tomu přihlížel, se uculoval: „'Matko?' Snad 'mámo', ne?“
Hošimu zrudly uši poseté náušnicemi a z celého jeho těla vyzařoval vztek a touha někoho praštit. Bohužel měl však plné ruce tašek a lůžkovin. Nakonec jen zhluboka vydechl ve snaze se uklidnit. Tada obdivoval jeho neskutečně silnou vůli.
„Takže jste mě sledovali. Kdo vás k tomu navedl? Kijomi?“
„Vždyť říkám, že je to náhoda,“ přehrával Gjóten.
„Pane Hoši,“ ozval se konečně Tada, „máme povinnost zachovat anonymitu našich klientů, takže Vám nemůžeme nic říct. Proč vlastně tajíte Vaše setkání s matkou?“
To, že se Hoši celý týden nevrátil domů, jistě znamenalo, že byl u své matky. Nebylo by lepší, kdyby Kijomi narovinu řekl: 'Matka se zranila, tak se o ni starám'? Gjóten by se nespálil do ruda a Tada by se nepotuloval po Mahoru s polonahým podivínem v závěsu.
Hoši byl chvíli ticho a dál objímal svoje břemeno, pak však přiznal: „Styděl jsem se.“
„Cože?“
„Kdyby se někdo dozvěděl, že se starám o rodiče, hanbou bych se propadl!“ Tada se musel hodně přemáhat, aby se nesmál. I když si Hoši hraje na hogo fogo, je to přeci jen ještě kluk. Stydí se a ještě pořád si neumí přiznat, že má někoho rád a chce se o něj starat. V tu chvíli se Tadovi vybavilo, jak odtažitě se choval k matce, když jemu samotnému bylo sotva dvacet.
V Tadově očích se nejspíš objevila empatie či pochopení, protože Hoši v příští chvíli nevraživě odsekl: „Nedívej se na mě tak soucitně.“
„Hele, co nejvíc nechceš, aby vyšlo najevo?“ vstoupil do toho Gjóten. „To, že jí říkáš 'máma'?“
„Podržte to,“ zabručel Hoši a vtiskl balík Gjótenovi a jednu tašku Tadovi. V druhé tašce zalovil a vytáhl peněženku z hadí kůže, která k němu přesně pasovala. Vybral jednu deseti tisícovou bankovku a strčil ji do kapsy Gjótenových kalhot.
„Díkes,“ odpověděl mu Gjóten a vrátil Hošimu balík.
„Platba za splnění úkolu je v tom zahrnuta. Po Kijomi už nic nechtějte,“ řekl Hoši, Tadovi nemotorně sebral svou tašku a naštvaně odcházel. Jeho matka jim lehce kývla na pozdrav. Tada jí pozdrav opětoval. Hoši loktem stiskl tlačítko od výtahu parkoviště a nechal svou matku nastoupit jako první.
„Ty seš ale zákeřnej,“ poznamenal Tada napůl s obdivem a napůl se znechucením.
„Vždycky nám vráží kudlu do zad, tak si to zasloužil,“ zasmál se Gjóten. „Půjdem se za to nadlábnout pečeného masa.“
„Tak se ale obleč. Už tu dál nechci chodit s někým takhle rudým jak rak.“
***
Po úspěšném dokončení sledovačky se vrátili zpět do kanceláře Tady - Práce všeho druhu.
„Fíha, tady je snad ještě větší vedro než venku,“ prohlásil Gjóten a okamžitě sebou plácl na pohovku. Tada vzal mobil a vytočil číslo Kijomi. Asi měla na doučování zrovna přestávku, protože to vzala. Chvíli trvalo, než se mu ji podařilo přesvědčit, že ten, s kým se Hoši schází, je jeho matka, že si poranila ruku a Hoši se o ni stará.
„Takže buď klidná. Jakmile se jí to zahojí, určitě se ti hned vrátí domů.“
„Ahá. Hoši se tváří, že se mě to netýká. Měl mi to říct rovnou.“
Tada v duchu souhlasně přikyvoval a dodal: „Pan Hoši na to nevypadá, ale je to laskavý člověk.“
„Já vím,“ zasmála se Kijomi. „Děkuju, pane vedoucí. Přinesu Vám peníze, ale až večer.“
„To je dobrý, dostali jsme něco extra, tak to máš pro tentokrát zadarmo.“
Tada ukončil hovor, a když se otočil, Gjóten zrovna lovil modré tričko zpod pohovky.
„Tak tady bylo! No, Tado, tak jdem na jídlo.“
„Počkej, počkej,“ zastavil ho Tada, když se chtěl obléct. „Ramena už nemáš jak rak, už ti přímo fialoví. Měl by sis je zchladit.“
Gjóten si z krku sundal ručník, došel ho do kuchyňky namočit a rozprostřel si ho na ramena. „Chvilku to tak nech.“
„Có? Mám hlad.“
Dlouhou chvíli při čekání si krátili s cigaretou.
„Kupodivu nám ta práce detektivů jde,“ zamumlal Gjóten.
„Nekecej blbosti. Tentokrát to čirou náhodou dobře dopadlo, ale já se nenechám zatáhnout do problémů po uši zamilovaných dvojic.“
„To se ti to kecá, když zamilovanej nejseš.“
„Ticho buď.“
Tada si vybavil ten vítězoslavný pocit, že splnil svůj úkol, a vychutnával si cigaretu. I na Gjótenovi bylo vidět, že si ten pocit užívá.
Otevřeným oknem hleděl Tada na dva proužky kouře plující k obloze zbarvené zapadajícím sluncem.

No comments:

Post a Comment