Vzpomínky na září

Pro začátek si dovolím podotknout, že jakmile se v rádiu objevila ta písnička, že je venku na nule, tak se okamžitě ochladilo a je (krom skromných výjimek) hnusně. Doufám, že ten song zahrnou do kampaně jak přilákat víc zahraničních cizinců – takové krásné vyhlídky na zdejší podnebí je zajisté ohromí, že zapomenou i na dechberoucí destinace typu Sibiř.

Přestože mám každý týden pocit, že se ty dny vlečou jak smrad a víkend přichází v prodlužujících se intervalech o průměru 20 let, jen aby bleskovou rychlostí prosvištěl kolem, tak nám to nějak uteklo a je říjen – měsíc hnusně velké hromady práce.

Protože mám paměť zlaté rybičky, tak události minulé proběhnu jen tak zrychleně:

Pracovní cesta

Jup, pro velký úspěch, kdy ve mně pracovní cesta nezanechala lautr nic, jelikož se vždy řeší odborné titěrnosti a ještě nemám ani základy, mě opět vyslali se vzdělávat. Tentokrát jsem zavítala do Lednice, což bylo fajn, jelikož jsem tam ještě nebyla, maj to tam pěkné a i počasí bylo ještě hezké. Dost jsem se bála cesty, jelikož jsem jela s kolegou autem (a co si s ním mám přes 2 hodiny povídat?!), ale nakonec jsem obstála s technikou „mlč, poslouchej a kývej“. 

Ubytovaní jsme byli v místním penzionu, kde jsem se prozřetelně nechala přiřadit k jediné osobě, jejíž jméno mi něco říkalo. Prozřetelně proto, že nedorazila, a tudíž jsem měla pokoj pro sebe *introvert každým coulem*. Večeře byly formou rautu, takže jsem si nabrala a šla se ukrýt do růžku, kde jsem si následně, když se začaly tvořit skupinky diskutujících, četla. Podobně to bylo se snídaní a přes oběd jsem se vypařila do zahrad. Jop, velice přínosné :D

Více než všechno to povídání se mi líbily školní a zámecké zahrady, jelikož ty jediné byly přístupné i po skončení programu jednání, zámek nikoliv. Té práce co s tím musí být – není divu, že si postavili zahradnickou fakultu na takovém místě J

to zábradlí bylo zlo - ještě že nakonec
udělali všichni krok vpřed

Důležitou událostí byl i tenisový Laver Cup. Ne že bych měla lístky – takový boháč teda fakt nejsem -, ale jednoho slunného odpoledne se měli hráči předvést na Staromáku a to bych byla blbá, kdybych tam nešla! Stačí že jsem na jaře prošvihla Federera jednou – podruhé si ho ujít nenechám! Takže kdo myslíte, že utekl v půlce dne z práce, aby viděl mé oblíbené duo Federer – Nadal naživo, hm? No ano, přes hodinu jsem tam přešlapovala pod pódiem, abych si zajistila ucházející místo. Vyplatilo se, Kavi byla nadšená. A ještě nadšenější pak byla ze zápasů, protože tihle dva spolu hráli čtyřhru <3 Ano, mít je ve stejném týmu bylo přesně to, co jsem vždycky chtěla (protože jakmile jsou soupeři, jsem totálně v koncích, komu mám fandit; zrovna uplynulý turnaj v Šanghaji tomu budiž důkazem; stejně mi bylo hned jasné, že s tím kolenem to Rafa nedá – spoustu těch míčků by normálně doběhl).

Na konci září pak přišla na řadu jedna děsně zábavná činnost - malování kuchyně. Původně jsem chtěla jen tapetovat, jelikož dosavadní tapety se už dost odlupovaly a nevypadalo to zrovna nejlíp. Jenže prý když chci tapetovat, tak musím nejdřív vymalovat. Při cenách tapet a barev jsem s tím nápadem málem sekla úplně, protože takovejch peněz za kus – ještě k tomu hnusnýho – papíru se mi fakt dávat nechtělo (no a pak přišla letní odměna v práci, ehm).

Výběr tapet je ale teda vážně mizerný. Jelikož jsem chtěla žlutou kuchyň, nemohla jsem si samozřejmě pořídit tapety ve stylu cihlová zeď, že ano. Jenže najít cokoliv s převládající žlutou bylo (v kamenném obchodě) nad moje síly. Ať jsem se snažila jakkoliv, odešla jsem s šedou tapetou s občas se vyskytujícími žlutými kytkami. Žádná sláva, ale nedá se nic dělat.

Vzala jsem si tedy dovolenou, více méně vyklidila kuchyň a začala s malováním. První den to šlo poměrně dobře, i když ne tak rychle, jak jsem doufala. Druhý den ještě taky ušel. Barva byla všude. Všude kromě stropu, který se vesele začal na několika místech loupat (a na jiných zase držel jak přikovaný). Stěna u koupelny byla v počátečním stádiu rašení plísně, tak jsem ji celou seškrabávala. Bordel všude. Zaplať pánbůh, že jsme se koberce v kuchyni zbavily už hodně dávno. Třetí den mi došel optimismus. Celá stěna u okna se sloupala jako papír a občas si vzala i kus omítky jako suvenýr. Fakt super. To člověka vždycky tak potěší, když zjistí, že něco dělal naprosto zbytečně a skončil ne zpátky na bodu nula, ale pro jistotu rovnou mínus dva -_-

Podařilo se však namatlat znova a další den jsem mohla začít se žlutou. Chtěla jsem světlou, tak jsem v obchodě vybrala banánovou. Dostála svému názvu – po otevření připomínala nakrájený banán, který byl dlouhou dobu ponechán svému osudu. S pocitem beznaděje a zmaru jsem to teda rozetřela na stěnu – a ejhle, nedopadlo to nejhůř. Žlutá je to pěkná (jen mi kapku neladí s tou žlutou na tapetách, ale na to kašlu, takovej hnidopich fakt nejsem).

Malování mi zabralo celý prodloužený víkend a ještě kousek toho následujícího. Nejdéle trval strop, který se prostě v náhodných intervalech na náhodně vybraných místech rozhodne puknout, takže se to furt zatírá a stejně to svou rovností a hladkostí připomíná českou asfaltku po zimě.

Teď vesele pokračujeme tapetováním; jedna stěna je hotová celá, u druhé chybí dveře a kus prostoru u okna. Pak přijde na řadu linka a druhá stěna. Takže mám ještě pár víkendů o zábavu postaráno.

Co se práce týče, mám – jak už jsem psala – teď docela fofr. Rozvrhy, informační brožury, do toho propagační materiály, statistiky, promoce… A furt se něco kazí; tuhle se nepovedla obálka brožury, což se zjistilo až po vytištění a svázání 200ks, teď se zase paní rektorka při tom podepisování tak rozjela, že podepsala i něco, co měl podepsat pan děkan (který pro jistotu upláchl do Ameriky), takže sranda jako vždy. Nejblíž mě čeká veletrh magisterských oborů, kde půjdu proti proudu a budu zcela individualisticky lákat čerstvé bakalá

ře rovnou na doktorské studium XD (a přijdu o vyhlašování soutěže o nejlepší diplomku, kde budou chlebíčky, hrrm -_-

ekonomové na husto

Tenhle týden bylo pozdvižení. Těsně před 11 hodinou, kdy už jsem prohlížela jídelní lístek a těšila se na oběd, přiběhla jakási paní kdo ví odkud, že z nařízení Policie ČR máme okamžitě vyklidit budovu O_o Tak jsme všeho nechaly a hned se dekovaly; vzala jsem si všechno kromě bot, protože než tu nádheru zavážu, to si ještě náhodný kolemjdoucí stačí uvařit kafe a možná i v klidu posnídat. Venku byla ten den kosa jak blázen. My to měly dobrý – měly jsme bundy a kabáty -, ale velká část studenstva si věci dává do šaten, kam se při evakuaci samozřejmě nedostanou, takže jsme viděly i chudáky v krátkym rukávu. Ten den taky zrovna probíhal veletrh pracovních příležitostí, takže lidstva mraky (včetně Večerníčka *-*). Všichni se vyhrnuli ven a zmateně koukali, co že se to děje. Celou ulici odřízli policajti, kolem se projeli i hasiči, ale kolegyně z vedlejší budovy o ničem ještě ani nevěděla. 

No ano, někdo nahlásil podezřelé zavazadlo. Nakonec to nic nebylo a všichni (kdo se neodebrali domů, protože známe studenty) se mohli po víc jak půl hodině vrátit dovnitř. Ale teda být to reálná hrozba, moc by to nedopadlo – rozhlas se nepoužil prý proto, aby nevznikla panika, ale všechny varovat osobně taky není zrovna sranda – na jisté části školy to dorazilo docela pozdě, na jiné prý vůbec. Něco mi říká, že buď budeme mít brzy školení, nebo nám napařej cvičný poplach.

Jinak jsem v práci vyfasovala další kytky (doma už to nemám kam dávat), doručovatelka mi „omylem“ zapomněla oznámit, že mám na poště tři balíčky (a ještě mě tři čekají, doufejme), začala jsem jednu dívčinu učit japonštinu (moc mi to zatím nejde, musím se víc snažit) a poprvé jsem se rozhodla jít k volbám, protože takovou tragikomedii, jaká je s Babišem, už vážně nechci sledovat.