Monday, 16 April 2018

Tour de Morava se letos nekoná (alespoň zatím)


Letošní rok to prostě není ono. Hvězdy jsou nejspíš v nějakém špatném postavení či co. Nebo se posunulo magnetické pole země a narušilo mi cosi v hlavě. Nebo se můj počítač inspiroval banány a šíří kolem sebe vlny, které urychlují proces degenerace mozku. Kdo ví, ale prostě a jednoduše to stojí za houby.

Thursday, 22 March 2018

Rychle a zmateně

Dnes si povíme pohádku, co vy na to? Tu o jasném rozdělení kompetencí a rychlém uskutečňování změn v informačním systému, jakožto páteřním systému školy. Tu, kde je rozhodnuto provést nějakou změnu v generovaném dokumentu, vy ji zadáte k vyřízení a do pár dnů (maximálně) hotovo. Všechno funguje, všechno je aktuální. Paráda.

A teď skutečná verze - my vs. Brno.

Thursday, 8 March 2018

A život jde dál...


Slibovala jsem pozitivnější příspěvek a opravdu se ho dočkáte – jen to ještě asi chviličku zabere.

Kdybyste se zeptali, jak mi je, řekla bych vám, že to jde. Ale to já říkám vždycky. I minulé pondělí, když jsem sepisovala předchozí příspěvek, jsem si říkala, že to není tak hrozné, že to jde (a podívejte, co z toho vzešlo; ještě štěstí, že když je mi hůř, už nemám chuť ani potřebu psát.)

Monday, 26 February 2018

Takové normální pondělí

Včera jsem se prohrabávala starými skripty na japonštinu a připadala si jak malé dítě o Vánocích. Těch hlášek, co jsem si vpisovala do každičkého volného místa, těch gramatických pouček a slovíček a vůbec všelijakých hovadin typu: „To je to, co máte nad střechou. Tam nemáte nic, ale ten prostor je sora.“ XD A těch domácích úkolů, kde jsem psala nejrůznější hovadiny, co mě v nejpitomějších nočních hodinách napadaly (a psala jsem tak hezky čitelně! Ale hranatě -_-). A testy, které bych nechtěla vyplňovat ani teď po letech, natož tehdy. No prostě blaho.

A proč že to vlastně píšu? Protože to je asi jediná věc, co mi za poslední dobu udělala radost, tak jsem se chtěla podělit.

(a to je pro dnešek vše, dál to nečtěte, nestojí to za to; -3/10 would not recommend, příště to bude pozitivnější, slibuju; ...potřebuju panáka)


Wednesday, 10 January 2018

Krásné 15. výročí, moje milá deprese

Duševní nemoci jsou svině. Mnohem radši bych měla chřipku, protože u ní alespoň víte, na čem jste.

Nestane se vám, že si měsíce myslíte, že jste v pořádku, a pak se vám jednoho dne zničehonic pozmění váš pohled na věc a zjistíte, že uplynulé měsíce přeci byly jasným varováním: neustálá únava, kdy sice spíte 8 hodin, ale ráno se z postele vykopete jen s největším sebezapřením a utěšováním se, že si odpoledne půjdete lehnout (což ovšem člověk nemůže udělat, protože pak má večer zase naopak problém usnout a ve dvě ráno ještě nevraživě zírá na budík); ztráta zájmu o koníčky (kdy že jsem to naposledy šila?); přehnané zírání na seriály a čtení, i když ho to vlastně zas až tak nebaví, aby se člověk co nejvíc vyhýbal realitě; vyhýbání se veškerému přemýšlení, protože to je vždy jen přehlídkou negativního myšlení a pesimistického pohledu na svět.

Tuhle jsem během sedmiminutové cesty od metra do práce, kdy mi došla baterka v empétrosce, stihla promyslet, co všechno mi v práci nejde, co nezvládám a že je vůbec štěstí, že dosud nějakou práci mám. Pak jsem si samozřejmě neopomněla připomenout, jak jsou všechny moje kamarádky schopné a jak jim to všechno - na rozdíl ode mě - jde. A na závěr jsem vymyslela, že můj smysl života je vlastně snaha nikomu nepřekážet a nevadit (nebo alespoň nepřekážet víc, než je nezbytně nutné) a pomalu jsem začala přemítat, jak docílit toho, že nebudu nikomu na obtíž. Pak už jsem naštěstí dorazila do práce.

Co bychom si nalhávali - výše uvedené je moje výchozí nastavení, takže mě to vlastně ani nepřekvapuje. Jsem zklamaná, to ano, ale ne překvapená. Fakt jsem si naivně myslela, že si vedu dobře.

A víte co je nejhorší? Že možná i jo, ale já to nepoznám. Třeba si jen chci myslet, že je něco špatně, a ono je to přitom normální. Třeba všichni zápasí s neustálým nutkáním se schovat, zmizet a už se nikdy neobjevit. Třeba si všichni vyčítají všechny chyby a mají pocit, že vůbec nic nezvládnou. Třeba všichni přemýšlejí o tom, že tenhle život už je stejně k ničemu, nikam to nevede a bylo by nejlepší se jednoho rána už prostě neprobudit.